na Blog.cz

Postapokaliptický příběh blízké budoucnosti se odehrává ve městě zvaném NO. 6, které se zdá být dokonalou utopií. Jak se ale brzo Sion přesvědčí, kouzlo a krása se zde vyplácí krutou a krvavou cenou. Všichni, kdo odporují vládě NO. 6 jsou tajně ničeni.

Když bylo Sionovi dvanáct let, navštívil ho podivný vetřelec. Neznámý, asi zhruba stejně starý kluk postřelený jednotkami NO. 6, se představí jako Nezumi. Jak nečekaně se ale Nezumi objevil, tak rychle i zmizel. Zanechal v Sionovi jen zmatek nad právě objevenou stinnou stránkou jeho utopického města. Netrvá to dlouho a Shion je zavlečen do podivných intrik města, zatčen policisty už čeká jen na nejhorší. Naštěstí mu na poslední chvíli příjde na pomoc Nezumi, starý přítel z dětství.

Tohru, usměvavá japonská středoškolačka, se dostala do více než prekerné situace. Před nějakou dobou jí umřela maminka při autonehodě a její dědeček opravuje dům, a tak nemůže jinak, než potajnu přespávat v lese. Aby toho osud nenachystal málo, Tohru se nedopatřením dostane do domu svého spolužáka Yukiho. Již brzy zjistí podivné tajemství rodiny Somna: Mění se do podob čínského zvířetníku, jen co je obejme osoba opačného pohlaví.

Anime je ukočené, i přestože se v něm neobjevila všechna zvířata zvířetníku. Anime má pěkných 24 dílů.

Čtvrť Ikebukuro v Tokyu není zrovna nejklidnější.Vlastně tam žije mnoho podivných lidí, které deprimuje jejich více než podivná minulost a její následky. Ať už jde o obrovskou sílu, staré nevyřízené účty a traumata z dětství: Nikdo v Ikebukuro není docela normální.

Mikado právě na toto životu nebezpečné místo přijíždí studovat. Nemusí se bát, že by se zde ztratil, protože ve městě bydlí jeho dobrý kamarád Kida. Ten mu prozradí všechny tajemství a nebezpečí, kterým by se měl neznalý Mikado vyhýbat. Třeba barman s ohromnou silou, motorkářka bez hlavy nebo gang Dollars. Mikado se ale i přes Kidovi upozornění zaplete do klubka podivných záležitostí, které na první pohled nestojí za řeč, ale v hloubce jsou pekelně černé.

PS: Prosím, omluvte mé špatné časování sloves. Nevím proč, ale kdybych všude psala místo , přišlo by mi to neosobní.

Moje první láska, Kateřina v zemi Ásů od Košanové Marcely. Dostala jsem ji na konci druhé třídy od rodičů.

Jednu z knih povinné četby pro maturitu, Červený a černý od Stendhala.

Třídílná série hororové mangy vyšla v nakladatelství Zoner Press už před nějakou tou dobou. Jejími autory jsou Yoshiken a Tokyo Calen, dva muži skrytí pod pseudomimem.

Všechny tři díly vyprávějí o Seyiovy, jakémsi "hlídači" průchodu mrtvých do světa živých. Tato brána leží hluboko pod zemí v tunelech Tokyjského metra. Knihy jsou plné morbidních ukázek napůl rozložených mrtvých, kteří si splácejí neméně krvavé účty s dosud živými lidmi. Seyia na konci série dokonce podhaluje svoji temnou minulost.

Můj verdikt: Kniha není špatná, ale kresba mi přišla trošku neosobní. Velké plus patří navíc nakladatelství, které manze ponechalo původní ráz: Čte se zprava doleva. Temné metro není až tak horové jako Spirála, ale i přesto dokáže trošku poděsit přinejmenším znetvořenými tvářemi, ve kterých si autor doslova libuje.

Airi, studentka střední školy Japonsku, ví přesně, jak by měla její budoucnost vypadat: Najde si přítele, se kterým se vezme, spolu postaví dům, pořídí si psa a budou mít dvě děti. Jak ji překvapí, když jí do života přes jedno prťavé zrcátko vpadne malý kluk z jiného světa! Celý den se o něho stará jako o malého bratříčka, vaří mu, koupe ho. Když se ráno ale vzbudí, místo malého chlapce vedle ní leží mladý muž, jehož jméno je Aram. Ten je princem království z jiného světa. Jeho bratr ho omylem proklel. Kdykoliv Aram vstoupí do tmy, zestárne.

Jediným lékem na toto prokletí je princeznin polibek, který - jak jinak - musí Aram dostat od Airi.

"Cože?" obrátil jsem se na něj.

"Nevzal jsi si plavky," zopakoval pomalu, jako by mluvil s nějakým hluchým stařečkem.

"Jo, nevzal." Cítil jsem se divně. Vážně podezřele, všechno jako by kolem mě zpomalilo, jen já zůstal normální, nebo snad naopak? Zaostřil jsem na Franka, ale vypadal pořád stejný, stále zelenooký, usměvavý.

"Je tu pár děcek, co se koupat nebude. Zahrajeme s nimi schovku." Cvak. A najednou ten pocit byl pryč.

"Jo, tak fajn." zazubil jsem se a prohrábl si vlasy. Ucítil jsem, jak mě někdo tahá za tričko a shlédl dolů na Joyeho.

"Jdu s váma, kapitáne." zasalutoval a usmál se svým malým zubatým úsměvem. Měl jsem toho klučinu rád. Byl dokonalým zosobněním dětské duše. Ještě nezkažený svým okolím, oproštěn zla tohoto světa. Sám jsem si už nemohl vybavit, jaké to je. Zvedl jsem ho ze země a posadil si ho za krk. Vojenským krokem jsme pak já, Frank a několik mých nových svěřenců vyrazili vstříc nové zábavě. Zarazili jsme asi deset minut cesty od splavu. Stihli jsme přitom překročit jeden nebezpečně se naklánějící most a potkali jednoho starého houbaře schváceného poledním žárem. Spustil jsem Joyeho na nohy a rozhlédl se kolem.

Tak jsem tady, znovu a znovu, tentokrát po čtrnácté. Už mi docházejí pozdravy.

Doufám, že si to užijete, protože následující kapitola bude... No, nechte se překvapit. Grey.t, tak tahle je napsaná speciálně pro tebe. A ještě jedno malé oznámení, dámy a pánové, blížíme se ke konci.

Slovča

Zadíval jsem se na hodinky a vydal se zpět k místu našeho srazu. Po cestě jsem se sehnul pro žirafový hrnek a strčil ho do batohu. Hned, jak jsem měl Franka z očí jsem se trochu uklidnil, nicméně jsem se stále cítil trochu podrážděný neskutečnou slitinou mých vlastních pocitů.

Vlaky jezdí, sem a tam, to je přece jasná věc. Někdy ráno, jindy v pět odpoledne. Když brzdí, tak hrozně piští, a hodně lidí ani neví, jak se v nich otevírají dveře. Jsou plné podivných bytostí, co nejezdí autobusy ani auty, z velké dálky a přesto ne letadlem.

Když se vžijete do mě, možná si to dokážete představit, byť bude třeba se vybavit se fantazií. Nebo vlastní zkušeností.

Vlaky jsou vlastně krásné. Nikdy však nejsou tak kouzelné jako v noci - když ležíte, pod polštářem hlavu a na displey rádiobudíku poblikává zeleně druhá ráno. Vy jste v zhůru, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod; ostatní ne, všichni spí. Městem prosakuje noční klid, jen sem tam štěkne pes, vylekaný z vlastního stínu. A ta chvíle, zvláčněla blížícím se spánkem, na který se zase chystáte, a zároveň zjitřelá probuzením je jaksi magická: V té chvíli slyšíte z dálky, tiché ševelení vlaku, klouzajícího po kolejích.

Kdo asi v takové chvíli sedí ve něm? Odkud jedou a kam míří ty zvláštní individua? Ve dvě ráno v noci. Nejspíš osamělí, hlavy skloněné v polospánku pod poblikávajícími světly vlaku. Ve deseti vagónech spousta kupé a jen hrstka pasažérů jedoucích do neznáma.

Slovča.

Les se přede mnou pomalu rozestupoval a já zahlédl první známky starého hradu. Kolem mě se mihlo nějaké dítě, brzy si však dřeplo a začalo zkoumat blízký kraj cesty, protože i ono hledalo. Zpomalil jsem do poklusu, abych náhodou neminul svůj cíl. Hrad byl však obrovský. Nebylo šance, abych takový klobouk, kartáč nebo hrnek našel za chvilku.

Bloudil jsem troskami už půl hodiny, ale bezúspěšně. Na velkém prostranství prvního nádvoří jsem se opřel o nízkou stěnu vyhlídky a sledoval mírný svah, který končil malinkou loučkou. I ta se pak skláněla a končila o pár metrů níž, kde stáli první stromy lesa. Unaveně jsem přehoupl nohy přes zítku a vydal se právě tam. Cosi mě však vyrušilo. Kousek za mnou se hnal Frank, ve tváři měl ztrhaný výraz. Nejdřív mě to pobavilo a neubránil jsem se úsměvu, tedy dokud jsem neuviděl v jeho směru hrnek, který se schovával téměř dva metry ode mě ve trávě. Nejdřív jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl. Udělal jsem dva kroky chmatl po něm právě ve chvíli, kdy se o to snažil i Frank.

Otevřel jsem oči a probudil se do slunného rána. A cítil jsem, že jsem ztratil něco nedosažitelného, něco skrytého na okraji mysli. A jen na vlásku, jako vybledlá vzpomínka z raného dětství, se mi vybavil sen, který se tuto noc zdál. A nechtěl jsem ho zapomenout, a tak jsem celou svou vůlí zatáhl za ten vlásek, a on se nepřetrhl. A já si náhle uvědomil, co za sen to byl.

Polský film od režiséra Jana Komasa je opředený zvláštní temnou atmosférou. Není divu, samotný film je především o tom, jak snadné je sklouznout do deprese. Příběh je vyprávěn z pohledu mladého studenta Dominika, který při jednom z maturitních večírků zjístí, že je homosexuál. Není to až taková rána, dokud ho nezačne odsuzovat třídní kolektiv.

Domonik se při svých depresivních toulkách po internetu seznámí s mladou růžovlasou dívkou, která ho pozve na internetový server do skupiny zvané Sala Samobójców, tedy místnost sebevrahů. Od té chvíle to s ním jde od desíti k pěti, přesvědčován dívnou z druhé strany monitoru, že jediným řešením je smrt.

Film vyšel do oběhu minulý rok a získal ocenění Modrého anděla.

Trailer ->

Mě samotnou film nejen překvapil (čekala jsem slabší), ale i dost zajímal a bavil. Ráda ho doporučím, protože to je jeden z mála kusů polské kinematografie, které znám a stojí za to.

Už po třetí si to šlapu na kole v tomhle počasí. Je zima, to ano, ale cesta je z většiny suchá a když si dám pořádnou čepku a teplé rukavice, není mezi letní a zimní jízdou není téměř žádný rozdíl. Stejně nemám navybranou. Buď se sjedu na kole a přijedu do školy tak akorát, nebo si vyberu jízdu autobusem, která je podstatně dražší. Děkuju pěkně, městská hromadná dopravo!

Do školy dorazím tak akorát, tvář mě trochu štípe a na okrajích brýlí se mi udržují zbytky kapiček. Po cestě trochu zasněžilo.

"Doufám, že nebude sněžet," postěžuju si tiše a dlouze se zahledím z okna.

"Seš na kole?" zeptá se mě má věrná druhá půlka. Souhlasně pokývám a nestíhám se divit; Ka. si s Ki. ( utajené označení mých nejlepších kamarádek ) tlesknou ve zduchu, obě se usmívaje.

"Říkala jsem to," pochválí se Ka.

"Škoda, že jsem se nevsadila." dodává hned na to.

Několik nadšenců z naší třídy mě přirovnává k profesorce tělocviku. I její kolo stojí zamčené před školou, jediná dva kola vedle sebe. Stojí mi to vůbec za to? Nejspíš jo, protože na mě čeká lední a nejspíš i únorová jízda na kole.

Slunce dnes jen zářilo, teplota pomalu stoupala, pofukoval jemný větřík, který pročesával letní listí. Otevřeným oknem se vinula melodie klavíru. Já a má mladší sestra jsme procvičovali hru. I když byla Rút o pět let mladší, výborně jsem si s ní rozuměla, navíc jsme toho měli tolik společného, hra na klavír, koně, knihy, malování a mnoho dalšího.

Zrovna jsme hráli naši oblíbenou skladbu, když nás zavolal otec. Stál ve dveřích salónku a díval se na nás.

"Běžte ven, vždyť je tak hezky. Užijte si toho počasí, dokud můžete." Otec se na nás usmíval. Rút dál hrála a poslouchala na půl ucha.