Březen 2010

Upírova panenka I.

31. března 2010 v 8:53 | Slovča |  Upírova panenka



  Popravdě, jestli doufáte, že tenhle příběh je Zaurův, mýlíte se. Tenhle kluk nepobral moc odvahy a ani důstojnosti. Tenhle příběh je té dívky. Violet.

   Snažila se kohokoli zavolat, ale nikdo jí neslyšel. Ohlušující ticho, které jí obklopovalo, jí mučilo a ještě více děsilo. Proto byla šťastná, i když jen nepatrně, když zaslechla kroky. Zaručeně byly cizí, ale i cizinec by jí přece pomohl, ne? Možná ,že se vrátili ti dva kluci. Kdyby byla v pořádku, asi by jim ublížila. Ale nedokázala se ani hnout. Sklonil se nad ní, takový podivín. Zalapala po dechu, protože se jí do krku hnala nová dávka krve, která na jazyku chutnala jako ocel.
  "Po-pomoc." zaúpěla a chňapla po jeho kabátu. Bylo po záchraně volající gesto. Můžete si pod tím představit batole, chňapající po matčiných vlasech. Ale on nevypadal nijak zděšený. Sklonil se k ní ještě blíž. Věděla, kdo to je. Četla v knihách příběhy, kdy nad hnijící mrtvolou kroží supi. Tohle ale nebyl sup, nýbrž hladová šelma. Upír.
  Zavrtěla v hrůze hlavou a tiše vykřikla. A pak jí klesla víčka. Blaženě se usmála, neboť tohle byl KONEC.

  Hlava jí třeštila už jen při poslouchání zvuků kolem. Trvalo dlouho, než dokázala otevřít oči a smysluplně přemýšlet. Violet to připadalo jako hodiny. Váha jejího vlastního těla jí teď připadala až děsivě velká.
   Kdo jí zachránil? Kolik lidí ve městě zná lék před smrtí? Při těhle otázkách jí napadla ještě jedno, a to upír, kterého zahlédla těsně před omdlením. Byla si jistá, že to nebyl žádný přelud. Kdo pak odehnal onoho upíra?
  Skusmo si před sebe natáhla paže a sledovala svoje ruce. Byly špinavé a příliš bledé, tak jako vždy. Pak se trhavě posadila. I nohy měla v pořádku a hrudník byl  scela rovnoměrný, takže neměla ani žádné polámané žebra. Rozhlédla se kolem a rozeznala rozbitá okna s mřížemi.Tohle musel být jeden z opuštěných továrních skladů z Blooder Street. Matně si vzpomínala na  příběh o místní čtvrti, o mužích, které zde krvelačně povraždili. Odtud taky Blooder - krvácející. Postavila se. Hlava se jí v té chvíli zatočila, ale naštěstí nespadla. Zajela si rukou do vlasů. Mezi prsty jí cosi lepilo, a tak se podívala na ruku. Byla upatlaná od zaschlé krve. Zavrtěla zdrceně hlavou.

  Pokud jste nikdy neviděli Violet, mohli byste si jí představit jako poměrně malou blonďatou dívku s ostrými rysy a velkýma očima. Vždy by dala přednost kalhotům, ale jako dívka z vyšší vrsty musela zásadně nosit šaty a sukně.A tak kalhoty odkládala na doby vyjížděk na koni a výchovy zdatné-tělesné, kterou vedl profesor McFlu, kterému se taky přezdívalo Pan Chřipka. Violet vlastně neznala moc míst mimo školu a domov. A právě když porušila svoje dlouhodobé a tvrdé zákony, stalo se to neštěstí, kdy spadla z vysokopodlažního domu Zaura Henryho.

  Vykročila k pootevřeným starým dveřím. Když jimi procházela, prohlédla si ještě velikou prázdnou místnost. Bude třeba se sem ještě vrátit, tedy pokud se ten tajemný neukáže. Jedním krokem přešla práh a ocitla se v úzké uličce zabarikádované starými dřevěnými krabicemi. Zapáchalo to tam splašky a plísní. Trpělivě kladla nohy a přeskakovala odpadky až na konec ulice. Přemýšlela nad tím, jak jí otec vynadá,  takže úplně zapomněla na upíra, na zachránce a i na ty kluky.

  Bylo časně ráno a dívka se vyhýbala hlavním ulicím, takže jí zahlédlo jen pár nezajímavých lidí.
  Violet nerozhodně přešlapovala před dveřmi svého domu. Pak statečně popadla kulatou kliku a tiše vztoupila.Dveře byly dobře promazané a nevydaly ani hlásku. Pod nohohama ucítila měkký benátský koberec. Zvedla pravou a pak levou nohu. Na drahém koberci se na ní šklebily dvě mastné stopy.
  "Mamá? Papá..?" zapípala do ticha, které všechno kolem obalovalo svou němotou.
  "Mamá...?!" zavolala hlasitěji. Ostré práskunutí dveří prořízlo tu tichou němotu kolem. Violet při tom zvuku nadskočila. Její matka už se hnala z patra, div se nepřerazila na schodech.
  "Viloet,Violet..!" vzlykala a pevně jí objala. Nevšímala si svojí dcery, která se dusila v jejím pevném sevření.
  "Kde jsi byla..? Víš jak se tvoje ubohá matička bála..?" fňukala. Utírala si jednou rukou slzy z tváře.
  Violetina matka připomínala nemotorné prasátko. Měla baculaté tvářičky a mocnou postavu. Používala příliš mnoho líčidel a voňavek, proto kolem ní plul velký nasládlý mrak. Zajímala se jen o ostatní muže, kteří jí vesměs její city opláceli, díky jejímu rodinnému jmění a postavení (ale také o londýnské pralinky ,které často dostávala od svých ctitelů). Otec byl k tomuhle úplně slepý a jeho manželka ho vůbec nebavila. Zajímal se o mohutné kopce papírů na svém stole a finance. Vlastně miloval  jen svoje peníze a místní bankety, při níž mohl diskutovat o svých investicích do prodeje bavlny z Ameriky. Ve své rodině udržoval chladný řád. Teď už i on scházel dolů po schodech, svým nanejvýš zlým a nepohnutelným zjevem ji sledoval. Violet se podvědomě přikrčila. Ozvala se tvrdá rána a dívka ucítila na své tváři bodavou bolest.
  "Promiňte, papá." zamumlala a přiložila si ruku na červený obtisk otcovy ruky. Skloněné oči upírala na své boty. Někde za sebou uslyšela tichý vzdech své matky.
   "Znáš pravidla, Violet Wesnová." řekl tvrdě. Zamračil se a jeho tmavé oči se ztratily pod hustým obočím.
  "Ano, otče." mumlala pokorně, a pak to hlasitěji zopakovala:"Samozřejmě, otče." Otec pokýval a zaše tiše odcházel po schodech do své pracovny. Matka ho po chvíli doprovázela. A Violet zůstala v předsíni sama, špinavá a unavená. Cítila se pod psa, a tak nebylo ani divu, že se rozplakala. Byla trochu překvapena, že si její rodiče nevšímají krve, kterou měla nasáklé oblečení. Možná měli tušení, že někomu něco udělala, protože jí nic vlastně nebylo, a tak hráli tiché divadélko.

Nová povídka

15. března 2010 v 20:15 | Slovča |  Upírova panenka
Tak jsem si seděla..A dostala jsem nápad (Cž se stává málo,můza většinou navštěvuje moji daleko talentovanější kamarádku Katku,než-li mě :).. Tady máte takovej můstek před bazénem,než dotoho naplno skočím (skočíte).



Spadla na zem a z krku se jí vydralo hrozivé zachrčení.
"Zabil jsi ji!"obvinil ho chlapec z rocuchaným rezavým čírem.
"Ale,ale já nechtěl!"zamumlal Zaur a zavrtěl zděšeně hlavou.Dívka teď začala kašlat krev,která svou barvou naháněla husí kůži.Oba chlapci ustoupili,aby ve chvíli,kdy by je někdo zpozoroval,stihli utéct.
Zaurovi po tváři stékal studený pot a lepil mu černé vlasy na čelo.Byla to jen hloupá dětská hra,a jestli to špatně dopadne,bude si ji ve vězení vyčítat až do konce života.Chtěl se k dívce sklonit,ale lekl se,když se jí zhrdla vydral stén,který naplnil celou ulici jako poplašný zvon.Rezavý se dal do běhu.Brzy zmizel za rohem uličky.
"Počkej..!"zavolal za ním Zaur.A vyběhl za ním.Podrážky jeho kožených bot hlasitě pleskali o kamenné kachle.A pak se rozlehl v uličce klid.