Duben 2010

Upírova panenka II.

25. dubna 2010 v 10:57 | Slovča |  Upírova panenka


"Stalo se to v podvečer. Je to hrozné, všude byla samá krev, ale nikde nikdo..." konstatovala obtloustlá bába s rukama tragicky před ústy, jako by to co říkala, bylo hanebné. Druhá žena, na které všechno jen tak viselo a vlálo, zavrtěla nevěřícně hlavou. Měla propadlé tváře a nahrbené záda, takže připomínala vykotlaný dub.
  "Je to ale divná doba." ,zamumlala si pohoršeně,"Člověk aby se bál jít po ulici. Vy jste to přímo viděla?" zeptala se vyhublá té druhé a našpulila tenké rty.
  "Ne,ale  Gruová mi to říkala, ta to prý viděla na vlastní oči.." moudře pokývala hlavou. Přitiskla si k bílé sukni košík a hlavu husy, sedíví v něm, si přilnula na hromné prsa, jako by jí objímala.             "Povídáte Gruová?" zeptala se hubená a sledovala chtivýma očima husu. Na první pohled Viktorie poznala, jak sousedka zavidí sousedce bílého opeřence.
  Klečela na stolku a vykláněla se z okna, aby co nejlépe slyšela. Bylo to právě před chvilkou, co zaslechla řeči obou dam. Ještě teď jí vrtělo hlavou poslední dění. A ještě víc jí pohoršilo a zneklidnilo setkání s knězem. Právě totiž přišla domů z kostela.


  "Otče, stala se mi podivná věc." zamumlala Viktorie a sepla ruce Chvilku sledovala stíny na prstech a zápěstích. Pak se otočila za hlasem kněze, který seděl jen kousek od ní, oddělen jen tenkou dřevěnou deskou a vyřezávanou dřevěnou síťkou, skrz kterou prosakovalo mírné světlo.
  "Povídej, Dítě."řekl a jeho hlas se zdál blahý a plný tichého klidu, sladký jako med. Nebylo možno neodolat jeho lákavé chuti.
  "Otče, byla jsem venku s dvěma chlapci a při neštěstí jsem spadla z vysokého domu...Slyšel jste to povídaní o krvi na ulici, bez člověka? Já měla umřít, protože tehdy jsem musela mít polámané všechny žebra..!",rozpálila se a chrlila na kněze všechny fakta, "Dřív než jsem omdlela, viděla jsem  muže, jeho oči a zuby..Nebyl to člověk! A pak.. Pak jsem se probudila ve starém skladu, nic mi nebylo a.."
   "Stačí.." zamumlal kněz ostře. Viktorie se překvapeně zahleděla směrem, kde by měla vidět jeho tvář. Jeho hlas byl rozlobený a hádala, že i jeho oči by jí zle probodávaly.
   "Jak se můžeš dopouštět lhaní mě, v Božím domě?" zahuhlal hřmotně.
   "Přísahám, nelžu..!" zamumlala Viktorie. Postavila se a vyšla ven, kde už jí čekal i kněz, který uslyšel otevírání dvířek. Natáhla k němu ruku, kde se jí na bledé kůži táhla hrůzná jizva.
  "Měla jsem zlomenou ruku, vím to jistě." zapípala a sledovala knězovi oči, pokorně přikrčena v očekávání dalšího obvinění. Kněz nakrčil obočí a zdálo se, že je hluboce zamyšlen. Jeho stříbrné vlasy byly stříhané na krátko a trčeli do všech stran.
  "Myslím,že nastal čas, Dítě, aby jsi se rozhodla pro svůj osud."zamumlal a otočil se k ní zády, klidně odcházel po chladných dlaždicích pryč od oltáře. Jeho bílé roucho protkávané zlatými stuhami se vlnilo při každém kroku. A Viktorie ho sledovala se studem a zlobou v očích, aniž by cokoli řekla...


  Zamyšleně sledovala svou tvář ve skle okna, své modré oči a světlé - počkat, tady bylo něco špatně! Ještě blíž se přilnula ke sklu okna. Zavrtěla zděšeně hlavou a pak se zvedla, aby došla ke skříni, ve které stálo staré zrcadlo. Překvapeně si zajelo rukou do vlasů. Milovala svoje blonďaté vlasy, jejich lesk. Milovala, když jí Julia pročesávala vlasy kartáčem. O její hlavě se však nedalo říkat, že by byla kdovíjak světlá. Vlasy jí protkávaly černé prameny, které působily děsivě.
Nejdříve zapřemýšlela, jestli by bylo vhodné křičet pro matku. Pak se všák natáhla pro čapku s květy a všechny vlasy pod ní schovala, když si ji nasazovala.
  Za chvilku měl přijít čas, který Viktorie trávila se svými přítelkyněmi venku na zahradě. Počasí bylo pěkné, nebe bez mráčku a zahradník posekal trávu už včera, takže nehrozilo, že by se dívky od čerstvě posekané trávy zašpinily.
  Viktorie už vycházela z domu, když koutkem oka zahlédla kněze, jak hovoří s jejím otcem v síni. Oba dva byli zabráni do řeči, takže jim unikalo, že je kdosi sleduje. Čím víc slyšela, tím hůře jí bylo. Mluvili jenom o lžích, posedlosti a svadbě, a to stále dokola, jako v bludných kruzích. Už po několika minutách se jí točil svět, hlava jí bolela jako střep. Byla naštvaná a cítila, jak to v ní přímo vře, horko jí pohlcovalo. Co je jí po nich, co je jí po komukoli odsud! Všechny je nenávidí, všichni jsou stejně namyšlení a povrchní! Otočila se na patě a hnala si to pryč, přes hlavní dveře přímo na ulici. Nevšímala si udivených pohledů, myslela si totiž, že jí sledují,jen protože utíká. Povytáhla si těžkou sukni a odhalila tím kotníky. Utíkala, i když jí boleli nohy, i když jí hrozivě píchalo v boku. Utíkala tak dlouho, dokud se nedostala do staré Krvavé čtvrti. Vběhla přímo do oné zapadlé uličky. Stísněný temný prostor jí děsil, ale i přesto se tvrdohlavě probíjela ke dveřím, které se doslova ztrácely mezi kopci krabic a odpadků, které se sem časem shromáždily. Vpadla dovnitř. Panovalo tam stejné příšeří jako v uličce. Mohla zde naslouchat vlastnímu dechu, který se odrážel od holých betonových zdí. Viktorie na chvíli strnula. Koho asi tak čekala? Sklonila hlavu a tvrdě si sedla na zem. Její sukně se nadzvedla, pak narovnala a tím zvedla do vduchu spoustu prachu. A nastalo ticho.

  Někdo si cosi šeptal, slyšela to zřetelně. Na chvíli jí hlava vypoveděla službu, za nic na světě si nemohla vzpomenout, kde to usla.
  "Nemyslím si, že je tohle místo hodné lože tak spanilé dámy." poznamenal hlas,tek sladký a vábivý, že musela otevřít oči.Nad ní se nakláněl muž, který měl tvář stejně krásnou jako jeho hlas. Žhnoucí modré oči cizince jí propalovaly, ale ona si nevšímla jeho nevole vůči ní, kterou tak chytrácky skrýval milým úsměvem.
  "Dobré ráno, tedy ... dobrý večer." opravil se a sledoval ji, jak si sedá a němá překvapením ho hltá očima. Tohle většinou lidé dělali, když ho potkali  - a on byl  na to zvyklý, i když ho to někdy dokázalo podráždit.
  "Hmm,uch.." zamumlala a bylo na ni znát, že neví, jak by vysvětlila to, že tady je.
  "Myslela jsem, že je to tu opuštěné.." namítla a sledovala jeho uhlově černé vlasy, spadající mu na ramena.
  "To jsem si myslel také." řekl mladík. Violet se rozpačitě usmála:"Tak to bych měla jít, jestli vás ruším." řekla. Stále nemohla odtrhnout zrak od jeho očí, neuvědomovala si, že je pozdě večer, a že může být tento podivín nebezpečný. Roztřeseně se postavila na nohy.
  "Nemusíte nikam jít. Tedy, pokud vám má společnost nevadí." namítl a sledoval, jak se pomalu otáčí, jak se mračí nad jeho nabídkou, jak se jí rty roztahují do milého úsměvu.
  "Vaše společnost mi nevadí,", zavrtěla hlavou, "Ale neznám vaše jméno, a vy mé."namítla, i když to vlastně ani nebyl pádný důvod k tomu, aby odcházela.
  "Jeu, jméno mé." usmál se."Violet." zdvořile odpověděla. Teprve teď si všimla svíček, které všude hořely, stejně jako v kostele a jejich teplé světlo zahlcovalo nejméně deset kroků všechno kolem.
  "Trávíte tu hodně času?"
  "Mám rád ticho.", pohrával si s řetízkem na své ruce, "Jak jste přišla na tohle místo?"
  "Jednou jsem omdlela při zranění na ulici, a někdo mne odnes sem; bohužel si nic víc nepamatuji. Přišla jsem sem, abych se tu porozhlédla." řekla popravdě. Plamen nejbližší svíčky zaprskal a utopil se v loužičce vosku.
"Měli bychom jít, jestli nechcete mít problémy. Světlo svíček tu představuje jisté bezpečí." zamumlal, a jestli jeho mírná konzervace byla příjemná, poslední věty v jeho ústech hrozivě schladly. Ladně se postavil na nohy a došel až k ní.
  "Odvedu vás domů. Večerní ulice také nejsou nejpohostinejším místem.."
  Šli dlouho, jejich boty tiše klapali o vlhké dlaždice.
  "Vy jste z tohoto města?" zeptala se po chvíli, kdy už ticho začalo být neúnosné.
  "Ne, jsem z Londýna." řekl tiše.
  "Nikdy  jsem tam nebyla. Je Londýn hezký?" zeptala se a sledovala jeho ostré rysy pilované světly lamp.
"Zajisté, ale má i své stinné stránky." odpověděl a Violet jen sledovala, jak se blíží dveře jejich domu. S Jeuem bylo tak snadné zapomenout na to, co jí čeká doma, ale teď, když už byla těsně před dveřmi, jí popadla úzkost.
  "Děkuji,"zamumlala a udělala krok ke dveřím, než se zastavila.
  "Jak dlouho se ještě budete sdržoval ve městě?"zeptala se ,když se otáčela.
  "Jeu..?" zavolala, ale ulice byla prázdná. Na střeše jednoho domu zahlédla lesklé kočičí oči. Kam se jen poděl?