Violet probudilo nepříjemné lamentování a pokřikování.
"Co to máš s vlasy! A ty nehty! Podívej se na mě, okamžitě! Božemůj.." vydechla její matka a tiše se složila do malého proutěného křesílka, až zavrzalo pod její váhou. Dívenka se posadila na lůžku a prohlédla si pokoj přimhouřenýma očima. Bylo už docela pozdě dopoledne a venku bylo krásně, dokonce i na krušné anglické počasí. Pak skočila pohledem na matku, která tiše chrněla a hlasitě oddechovala. Nechápavě zvedla k očím svoji ruku. Chvilku na ni civěla a pak druhou rukou začala šmudlat nechty, jako by se je snažila vyčistit, ale byly stále černé. Odhodila pokrývku a rychle vstala, aby došla k zrcadlu. Věděla, co uvidí, ale musela si být jistá.
Její dlouhé, krásné vlasy teď připomínaly havraní peří. Cítila, jak se jí hrdlo stahuje, jak na sebe vyděšeně civí, protože ta dívka, která na ní koukala byla tmavovlasá, oči měla tmavě šedé až modré a byla jí cizí...