close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Upírova Panenka III.

13. května 2010 v 17:22 | Slovča |  Upírova panenka



Violet probudilo nepříjemné lamentování a pokřikování.
  "Co to máš s vlasy! A ty nehty! Podívej se na mě, okamžitě! Božemůj.." vydechla její matka a tiše se složila do malého proutěného křesílka, až zavrzalo pod její váhou. Dívenka se posadila na lůžku a prohlédla si pokoj přimhouřenýma očima. Bylo už docela pozdě dopoledne a venku bylo krásně, dokonce i na krušné anglické počasí. Pak skočila pohledem na matku, která tiše chrněla a hlasitě oddechovala. Nechápavě zvedla k očím svoji ruku. Chvilku na ni civěla a pak druhou rukou začala šmudlat nechty, jako by se je snažila vyčistit, ale byly stále černé. Odhodila pokrývku a rychle vstala, aby došla k zrcadlu. Věděla, co uvidí, ale musela si být jistá.
   Její dlouhé, krásné vlasy teď připomínaly havraní peří. Cítila, jak se jí hrdlo stahuje, jak na sebe vyděšeně civí, protože ta dívka, která na ní koukala byla tmavovlasá, oči měla tmavě šedé až modré a byla jí cizí...

   "Violetko, musíme to přece umýt! Co by řekli o otci, kdyby to viděli cizí lidé.." namítla matka a táhla jí oněmělou do koupelny, kde jí tvrdě ponořila hlavu do umyvadla se studenou vodou a mydlinami. Silně jí začala drhnout, dokonce i za ušima, ale vlasy zůstávali pořád stejně černé, možná i černější. Pak matka popadla kartáček. Jak přibývalo na jejím vzteku a strachu, tím méně ohleduplněji se jí snažila umýt černou z nehtů a vlasů, a tak měla Violet na kůži rudé škrábance. Její maminka znovu tiše zaúpěla a sedla si na kraj vany.
   "To je konec! Naše rodina..." fňukala do rukávu a přikaždém vzlyku mocně popotáhla. Violet mlčky stála u umydla, pramínky vody jí stékaly po tváři a krku a zamokřili ji ramena čistě bílé košile.
   "Říkala jsem to Knězi, ale tvrdil - " do ticha zašeptala. Matka pozvedla hlavu a probodávala ji podivným pohledem.
  "Takže je to pravda?"zahuhlala její matka.
  "Pokud ano, ze svadby sejde." řekla matka a nijak neobmlouvala to, že jí o tom vůbec nic neřekli.
  "Otec tě zabije."

  Doufala, že matka svá poslední slova než odešla z koupelny nemyslela vážně, avšak nemohla nad ničím než nad tímto přemýšlet.
  "Otec tě zabije" zopakovala pro sebe. Ukázováčkem si přejela pod  očima.
  "Otec tě zabije... Zabije, zabije.." zamyslela se. Rukou si projela vlasy a pak svou tvář schovala do dlaní. Možná je to pravda ,ale co může dělat. Cítila se tak v pasti. Kdyby se zabila, Bůh by ji proklel za to, že promrhala dar, který od něj dostala - život - a poslal by ji dolů, do pekla na věčná muka. Ale bude jistě přívětivý, když k branám jeho příjde zbloudilá ovečka, která byla zabita vlastním otcem. Narovnala se a šáhla po žluté stuze, kterou si svázala vlasy do ohonu. Pěkně se leskly, černý odstín však i tak byl škaredý. Nešťastně si povzdychla a schovala všechny vlasy pod klobouk. Byl čas se projít, protože doma se každou chvíli ohlížela po noži nebo pušce. Klidným krokem vyšla z hlavních dveří. Na holé kůži zahřálo poslední  sluníčko a venku už bylo jen několik opozdilců.
  Její boty klepaly o suchou dlažbu. Brzy došla do místa, kam myslela, že už nikdy nebude chtít. Věděla, že tam bude. Jeu stál ve dveřích a sledoval, jak se brodí mezi odpadky.
  "Violet, nečekal jsem, že by jste sem kdy chtěla znovu přijít.." zopakoval to, na co sama myslela.
  "Já taky ne.." zamumlala a s vděkem přijmula jeho ruku, která jí pomohla přes poslední překážky.

  Čas utíkal tak rychle a oni měli stále něco, o čem mohli mluvit. Chvíli se zabývali politikou, hudbou a dokonce i literaturou. Citovali si svoje oblíbené básně a on se stále usmíval jako ona. A oba věděli, že jim je navzájem jejich poslečnost příjemná. Violet pak pověděla Jeuovi o nehodě, při níž měla umřít a on tiše naslouchal a nepřerušoval, dokud se nedostala k tomu, co se dělo včera a dneska ráno. Sklíčeně si sundala rukavičky ze sametu a pak i klobouk. Jeu nic neřekl ani potom.
  "Tak řekněte přece něco, Jeu!" namítla.
  "Violet, myslím, že dle vašeho vyprávění všechno zvládnete. A váš otec..Je jisté, že si matka dělala legraci. Rodiče by svému dítěti nikdy neublížili.." řekl jasně a Violet cítila, jak jí nálada zas o kousek vyrostla.
   "Doufám."

  
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama