
Jeu odhodil lopatu, která zvonivě cinkla o náhrobní kámen. Muselo být těžké ho odtamtud odtáhnout. Popadl ještě vzlykající Violet a postavil jí na nohy, stále rozechvělé z posledních okamžiků. Na chvilku umkla,sledovala ho, jak zavírá víko, jak za sypává hrob. Pak znova propukla v hrozný pláč. Jeu se na ni otočil...
"Violet, prosím vás..", snažil se jí uklidnit, "Uslyší vás.." Ale ona na jeho slova nedbala. Šok z toho, že málem umřela ve vlastním hrobě, byl stále čerstvý a bolestivý. Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. Vzhlédla, oči plné slz se leskly v měsíčním svitu. Otevřela ústa, jako by lapala po dechu, chtěla říct, že děkuje, ale z úst se jí vydral jen další vzlyk.
Jeu nevěděl, jak zastavit její žal a ještě chvíli nervózně postával, než se odvážil dívku objat. Ve chvíli umlkla, překvapená tím, co udělal. Pak mu obtočila paže kolem pasu a pevně ho sevřela, jako by ho už nikdy neměla pustit.
"Kdo to tam je?!" ozval se starý, ochraptělý hlas. Necelých sto metrů od nich se mezi stromy pohupovalo světlo lucerny. Starý hřbitovní strážný je musel uslyšet.
"Hej, vy pobudové! Že se nestydíte budit mrtvé!" helekal. Muž už byl vidět. Dlouhý zahnutý nos, umaštěné tmavé vlasy a děravý plášť. Jeu překvapeně vzhlédl a ukročil vzad. Koukal chvíli na hrob, který byl stále do půlky vykopaný. Nestihl zahladit stopy, a teď budou vědět, že Violet buď někdo ukradl, nebo v horším případě znovu ožila. Nebyl čas. Violet, která ještě vyjukaně sledovala vše kolem, překvapená Jeovými horkými pažemi, které tak rychle zmizely, jako se objevily, byla rychle tažena pryč. Jeu nemohl čekat déle, nemohl udělat víc.
Vše kolem bylo jako by pusté a tiché, brzy se ztratili mezi náhrobky, až se dostali k hřbitovnímu plotu. Natrhla si své černé štaty, když jí pomáhal přes plot. Pak jedním skokem zdolal plot sám. Znovu ji chytil za zápěstí a táhl pryč.
Violet seděla jako pěna. Jeu jí obvazoval ruce a ona ho sledovala. Přemýšlela nad tím, co se poslední dobou stalo. Zavrtěla prudce hlavou.
"Jak jste věděl, že mě někdo zastřelil?" zeptala se. Sledovala ho, jak se zarazil, jak vzhlédl a jak přemýšlel nad tím, co má říct.
"Chci slyšet pravdu.." dodala ještě a on pozvedl jedno obočí.
"Sledoval jsem vás, popravdě. Nemějte mi to za zlé, ale měj jsem divné tušení."
"Opravdu? Musel jste potom vidět mého otce, je tomu tak?"
Pokýval hlavou. Sponou zachytil obvaz na Violetině ruce a pak ji pustil ze svých. Povzdechl si a narovanal se, aby si prohlédl pokoj. Byl zde starší nábytek, jedna velká postel a noční stolek. Bylo už ráno, přesto nechal závěsy zatáhlé. Najít aspoň tohle bylo dost těžké, v takové pustině, jaká byla za městem tak vzdáleného od Londýna.
"CO se to se mnou děje? A kdo jste DOOPRAVDY?" zaúpěla Violet a on na ni upřel svůj unavený pohled. Život byl tak praktický a jednoduchý, dokud ji nepoznal.
"Byl bych ratši, kdybyste se vůbec neptala." řekl popravdě a pousmál se nad jejím zaraženým výrazem.
"Pak jste to byl vy, kdo..?" umkla ještě před koncem a on jen stručně řekl :
"Ano."
