Realita? Fantazie? Brzy poznáte, že mezi ní není tenší hranice než vlas.
Vzdálený Belleville - francouzká pevnůstka,10.prosince 1916, 1.světová válka
Všude leželi mrtví. Jejich hnijící těla vypouštila hnilobné plyny, které je zaháněli čím dál hlouběji do města.Uličky byly plné krys. Jejich ostré zuby ohryzávaly vychladlé prsty a zelené tváře. Ti, kteří přežili, už přestali doufat. Věděli ,že pokud brzy nepřijedou,všichni tady chcípnou. Nemoci kalily vzduch, studny byly otrávené. Ženy,které přežily už vyplakaly všechny slzy. Jako cínový vojáčci padali poslední ochránci. Před šesti měsíci už nebylo kde v tomhle vydlážděném městě zakopávat mrtvé. Skládali je do prázdných domů a sypali je vápnem. To bylo před nekonečně dlouhými šesti měsíci. Každý den byl horší a horší. Děkovala Bohu, že toho má drahá matinka nedožila.
Její máma byla nádherná. Plavé vlasy, modré oči. Milovala ji tak moc. Ráda naslouchala jejímu hlasu, když pročítala pohádky. Byla rozená Francouzka. Vznášela se jako motýl nebo lesní žínka. Nevydržela by tolik krve a špíny, každodenní strach.
Teď už v Boha nevěřila. Křiví se jí ústa když ho jmenuje, lži jsou pro ni napsané ve stránkách knihy Boží. Schoulená ležela vedle svého bratra, který kdysi dovel bezstarostně přetrvávat. Teď už i jeho pohltily stíny pochybností. Oba zabalení do špinavého potrhaného oblečení čelili hrozivě zimě,která se zavrtávala až do morku kostí. Prsty na rukou měli fialové, jako by jim snad ani nepatřily.Její bratr se opíral o kamenou zídku, od úst mu stoupala pára, dech se mu zadrhával v hrudi. Malou dírku na kabátu špinila krev.
"Anne?" zachraptěl. Jako by mu z těla uniklo několik let života. Nahla se k němu a oči plné strachu si prohlížely jeho pobledlé tváře potříštěné krví. Nahla se pro čutoru s vínem a sevřela ji v promrzlých prstech. Bez váhání odšroubovala víčko a nalila bratrovi zbytek do pusy. Rozkašlal se a zeleno - modré oči na chvíli přivřel.
"Snažíš se mě opít?" tiše se zasmál. Nastalo dlouhé ticho ,které přerušilo vzlyknutí.
Bratra před dnem postřelili. Zelená německá vesta schovaná za rozbitou kašnou vytáhla pušku a střelila si do něj jako do hejna hus, bez rozpaků. A pak Anna střelila do zelené vesty. Ne do člověka, do vesty. Nesmíte myslet na to, že vám ubližují lidi. Zradí vás to.
A stejně jí to bratra nevrátí. Umírá.
"Nemluv a odpočívej. Hlupáku." okřikla ho. V příšeří místnosti nastalo dlouhé ticho. Dva dlouhé nádechy, dva dlouhé výdechy.
"Fajn." zašeptal. Hlava mu sjela na pravo a opřela se o drobné dívčí ramínko. Jeho blonďaté vlasy kryté pod spoustou špíny chránily jeho výraz. I přesto Anna věděla na co myslí, stejně jako to věděla celý život.
Oba dva totiž byli spolu už od úplného začátku, oba se narodili ve stejnou chvíli. Dvojčata nepotřebují slova. Táta to věděl moc dobře.
Hned první den, když je začali odstřelovat, oblékl si uniformu a běžel lidem na pomoc. Její otec by pro každého do ohně skočil. Jen zapomínal na vlastní rodinu, pro všechno to dobro. Střepina z granátu mu rozbila hlavu. Hnědé vlasy zaplnila voda života, červená jako květy máků. Nad domy přeletovaly hlídkové letadla, jejich hlomoz se odrážel do země a dutě narážel do stěn. A lidé v křičeli a zvedali oči k nebi.
"Paule, snaž se neusnout." připomněla mu už o něco přívětivěji. Prstýnky stejně světlých vlasů jí zdobily unavenou tvář.
Přes výklenek vysoko na zdi dovnitř padalo stříbrné světlo Měsíce. Podivný klid nastal v jejím srdci. Odtáhla bratra a zahleděla se do jeho očí. Byly pohaslé. Jako když hledíte do temné noční hladiny. Marně čekala, až se zvedne hrudník pro nádech. Slzy zachytily lesk hvězd a zasvítily jako drahokamy. Neštěstí pohltilo krajinu a přikrylo ji ,tak jako had polyká myš.
Nemělo smysl si přát žít dál, ostražitost zahodila. Jako tělo bez duše bloudila ulicemi. Překračovala mrtvé jako kamení,jako stromy padlé do cesty. Stačila jen chvíle a tělem jí projela jedna nepatrná kulička kovu,zanechala za sebou drobnou cestičku krve. Po neuvěřitelných nešťěstích přišlo jedno jediné štěstí. Chtěná kulka jí nedovolila zemřít. A zničená Anna, hladová a žíznivá se skácela k zemi v mdlobách.