Září 2010

My (Já a ty)

22. září 2010 v 21:51 | Slovča |  Básničky :-*


Tuhle básničku jsem složila kamarádce, která mi je ze všech lidí na světě nejblíž a nejvíc chápe moje pubertální otřesy...:)) Díky moc :))

My (Já a ty)

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Tisíce jehel na tebe míří.
Se špatným člověkem po cestě jít
nechat si srdíčko úplně zhnít?
Ne!To ratši zůstat sám.

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Vítr ti vlasy do tváře zvíří.
A tak nečekej na lháře,
uzamkni se v almaře.
Snad příjde jednou ten přítel pravý.

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Po zemi valí se stříbrné chmíří.
Korunu nad hlavou zlatavou
košili nastokrát plátanou.
Co na tom jaká je zvenčí?

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Šedivá mlha krajinou se šíří.
I když tě znám, stále se divím
Pokaždé něco nového vidím.
Po té době, je to snad (ještě) možné?

Čtyři tři? Dva a jedna!
Od prosince až do prvního ledna.
Půjdeme dobrodružstvím vždycky vstříc.
Chceš poznat něco? Chci poznat víc!
Ruku v ruce až do konce.

(Jedna, dvě, tři, čtyři .. a pět.)

zu

II.Ibišek - Chci spát

22. září 2010 v 17:41 | Slovča |  Ibišek


Nadechla se čerstvého vzduchu z plných plic,zaplnila je až po okraj a pak zase vydechla. Udělala to tak,jako žíznivý hltá vodu, rychle a nárazově. Kolem to vonělo po pampeliškách, louce a slunečném dni. Vedle sebe zaslechla tentýž velmi hlasitý nádech a tak otevřela oči, aby pohlédla vstříc modrému nebi. Na chvilku si však musela rukou zakrýt tvář, neboť byly sluneční paprsky příliš ostré. Když se však dost rozkoukala,zjístila, že leží ve vysoké trávě plné dlouhých dužnatých stonků pampelišek s azurovými květy. Odtáhla pár stébel a plná jiskřivé radosti zjístila, že vedle ní leží její bratr Paul a klidně vydechuje ze spánku...

Spirála - Uzumaki

16. září 2010 v 18:17 | Slovča |  Manga recenze
Strach, šílenství, děs! Džundži Itó si hravě poradí i s tím nejkýčovějším tématem jako je spirála a udělá z toho naprostý horor, který vás v několika stránkách dokáže poděsit do takové míry, že pusu nesklapnete. (Nemluvně o očích, které třeštíte.)

V jednom městečku zvaném Kurouzu (Černá Spirála) se dějou vážně divné věci. Kirie Goši je zapletena do tohohle podivného světa jako hlavní postava. A všechno to neštěstí začne u Kiriiného přítele a jeho otce. Ten sbírá cokoliv se spirálami, úplně užasle a šíleně na ně hodiny civí a už ani nechodí do práce. Jeho spirálománie se však zvrtne a on spáchá sebevraždu v opravdu originálním spirálovém stylu.
Nakonec pohlcuje spirála i další obyvatele toho zvláštního městečka.

Můj verdikt: Třídílná série UZUMAKI jen hýří nápady, jak někdo může být zabit, zneškodněn nebo zmrzačen ve spirálovém stylu. Kresba je naprosto dechberoucí, příběh zajímavý a konec.. Nečekaný :)



I.Ibišek - Blízko Verdunu

11. září 2010 v 21:41 | Slovča |  Ibišek
   Realita? Fantazie? Brzy poznáte, že mezi ní není tenší hranice než vlas.



   Vzdálený Belleville - francouzká pevnůstka,10.prosince 1916, 1.světová válka


 Všude leželi mrtví. Jejich hnijící těla vypouštila hnilobné plyny, které  je zaháněli čím dál hlouběji do města.Uličky byly plné krys. Jejich ostré zuby ohryzávaly vychladlé prsty a zelené tváře. Ti, kteří přežili, už přestali doufat. Věděli ,že pokud brzy nepřijedou,všichni tady chcípnou. Nemoci kalily vzduch, studny byly otrávené. Ženy,které přežily už vyplakaly všechny slzy. Jako cínový vojáčci padali poslední ochránci. Před šesti měsíci už nebylo kde v tomhle vydlážděném městě zakopávat mrtvé. Skládali je do prázdných domů a sypali je vápnem. To bylo před nekonečně dlouhými šesti měsíci. Každý den byl horší a horší. Děkovala Bohu, že toho má drahá matinka nedožila.
 Její máma byla nádherná. Plavé vlasy, modré oči. Milovala ji tak moc. Ráda naslouchala jejímu hlasu, když pročítala pohádky. Byla rozená Francouzka. Vznášela se jako motýl nebo lesní žínka. Nevydržela by tolik krve a špíny, každodenní strach.
 Teď už v Boha nevěřila. Křiví se jí ústa když ho jmenuje, lži jsou pro ni napsané ve stránkách knihy Boží. Schoulená ležela vedle svého bratra, který kdysi dovel bezstarostně přetrvávat. Teď už i jeho pohltily stíny pochybností. Oba zabalení do špinavého potrhaného oblečení čelili hrozivě zimě,která se zavrtávala až do morku kostí. Prsty na rukou měli fialové, jako by jim snad ani nepatřily.Její bratr se opíral o kamenou zídku, od úst mu stoupala pára, dech se mu zadrhával v hrudi. Malou dírku na kabátu špinila krev.
 "Anne?" zachraptěl. Jako by mu z těla uniklo několik let života. Nahla se k němu a oči plné strachu si prohlížely jeho pobledlé tváře potříštěné krví. Nahla se pro čutoru s vínem a sevřela ji v promrzlých prstech. Bez váhání odšroubovala víčko a nalila bratrovi zbytek do pusy. Rozkašlal se a zeleno - modré oči na chvíli přivřel.
 "Snažíš se mě opít?" tiše se zasmál. Nastalo dlouhé ticho ,které přerušilo vzlyknutí.
 Bratra před dnem postřelili. Zelená německá vesta schovaná za rozbitou kašnou vytáhla pušku a střelila si do něj jako do hejna hus, bez rozpaků. A pak  Anna střelila do zelené vesty. Ne do člověka, do vesty. Nesmíte myslet na to, že vám ubližují lidi. Zradí vás to.
 A stejně jí to bratra nevrátí. Umírá.
 "Nemluv a odpočívej. Hlupáku." okřikla ho. V příšeří místnosti nastalo dlouhé ticho. Dva dlouhé nádechy, dva dlouhé výdechy.
 "Fajn." zašeptal. Hlava mu sjela na pravo a opřela se o drobné dívčí ramínko. Jeho blonďaté vlasy kryté pod spoustou špíny chránily jeho výraz. I přesto Anna věděla na co myslí, stejně jako to věděla celý život.
 Oba dva totiž byli spolu už od úplného začátku, oba se narodili ve stejnou chvíli. Dvojčata nepotřebují slova. Táta to věděl moc dobře.

 Hned první den, když je začali odstřelovat, oblékl si uniformu a běžel lidem na pomoc.  Její otec by pro každého do ohně skočil. Jen zapomínal na vlastní rodinu, pro všechno to dobro. Střepina z granátu mu rozbila hlavu. Hnědé vlasy zaplnila voda života, červená jako květy máků. Nad domy přeletovaly hlídkové letadla, jejich hlomoz se odrážel do země a dutě narážel do stěn. A lidé v křičeli a zvedali oči k nebi.

 "Paule, snaž se neusnout." připomněla mu už o něco přívětivěji. Prstýnky stejně světlých vlasů jí zdobily unavenou tvář.
 Přes výklenek vysoko na zdi dovnitř padalo stříbrné světlo Měsíce. Podivný klid nastal v jejím srdci. Odtáhla bratra a zahleděla se do jeho očí. Byly pohaslé. Jako když  hledíte do temné noční hladiny. Marně čekala, až se zvedne hrudník pro nádech. Slzy zachytily lesk hvězd a zasvítily jako drahokamy. Neštěstí pohltilo krajinu a přikrylo ji ,tak jako had  polyká myš.

 Nemělo smysl si přát žít dál, ostražitost zahodila. Jako tělo bez duše bloudila ulicemi. Překračovala mrtvé jako kamení,jako stromy padlé do cesty. Stačila jen chvíle a tělem jí projela jedna nepatrná kulička kovu,zanechala za sebou drobnou cestičku krve. Po neuvěřitelných nešťěstích přišlo jedno jediné štěstí. Chtěná kulka jí nedovolila zemřít. A zničená Anna, hladová a žíznivá se skácela k zemi v mdlobách.


Kate Covington - No One But You

11. září 2010 v 20:21 | Slovča |  Alba, songy (texty a překlady)
Doufám,že se vám bude líbit.Text i řekald je čistě ode mě.



See the summer´s light
round,with rays so bright
fading out of side
melting into night
hold me unto you
No one but you
No one but you
Hold me unto you
No one but you
No one but you

All the word is dear
when my love is lying near
Oh,to linger here
Far from all I fear
Hold me unto you
No one but you
No one but you
Hold me unto you
No one but you
No one but you

Love is like sailing by mooonlight
Reading in stars
Navigating by night
I know..Tomorrow..
I´ll be closer to you
You are the one thatI want
No one but you

See the morning light
round,with rays so bright
waking for the night
brilliant is the sight
so hold me unto you
No one but you
No one but you
So hold me unto you
No one but you
No one but you

                                                                         ---

Sleduj letní světlo,
kruh s paprsky tak zářivými
slábnoucí v koncích
rozplývající se do noci
Drž mě u sebe,
Ne někdo, ale ty
Ne někdo, ale ty
Drž mě u sebe
Ne někdo, ale ty
Ne někdo,ale ty.

Každé slovo je drahé
když je blízko moje láska
Oh, prodlévat zde
Daleko od všech, mám strach
Drž mě u sebe,
Ne někdo, ale ty
Ne někdo, ale ty
Drž mě u sebe
Ne někdo, ale ty
Ne někdo, ale ty.

Láska je plachtění měsíčním světlem
Čtení ve hvězdách
Plavba nocí
Já vím..Zítra..
Budu k tobě blíž
Jsi ten, který chce
Ne někdo, ale ty

Sleduj ranní světlo
kruh s paprsky tak zářivými
Probouzející se do noci
Oslnivý je ten pohled
Tak mě drž u sebe
Ne někdo, ale ty
Ne někdo, ale ty
Tak mě držu sebe
Ne někdo, ale ty
Ne někdo, ale ty.

Nightwork,Izer,déšť a dav

5. září 2010 v 7:17 | Slovča |  Čas pro slova
   Včera byl pěkně vyvedenej den. Už ráno jsem měla vopuchlý bolavý oko, v břiše mi poletovaly motýlci s železným pobitím křídel a o hlavě mluvit ratši nebudu. Přesto jsem (hrdinně) vylezla ven do té čvachtanice, abych se stejně jako davy lidí zůčastnila honických slavností. Náš městký park dostal pěkně zabrat. Těžké boty dusaly  promočenou zem, všude čouhaly oku nebezpečné deštníky. Našťěstí jsem pro sebe a pro kamarádku ukořistila hned ze začátku skvělé sedací podložky. 
   Izer jako vždy vyhrál a u publika veliký potlesk. Jeho imitace známých zpěváků byla važně super, i kouzelník (za kterého se převlékl) měl dobré fígly :)
   Po konci představení jsme si ratši dav obešly velkým obloukem. První naší zastavkou byla totálně přecpaná kavárna na náměstí. Směřovaly jsme tedy jinam, ale všude bylo narváno.Nakonec pro nás dvě skončil naprosto malý,neviditelný a mě velice příjemný bar,kde bylo jen pár židlí a zakouřenej lokál. Líbilo se mi tam.
   A nakonec zase zpátky, do deště a zimy. Stálo to však za to. Nightwork si udělalo skvělou atmosféru, takže nikomu ani déšť nevadil. Samozřejmě, že i já jsem stejně jako moje společníce hlasitě křičela,tleskala a tančila. A samozřejmě i zpívala. Některé jejich písničky prostě nedávají smysl.
   Po prvním a jediném přídavku odešli.Vojta D. se ještě v písni ptal: "Copak..Škit..(Předváděl opilce) ..Se netěšíte na další představení?" -"Nééééééé!"
   Autogramiádu nechtěli konat oni, ale my jo. Tím myslím zástup fanynek stojící za plotem.Ječely (jsme) kdykoliv se zdálo,že už k nám někdo z kapely jde. Nakonec přišli. Zachumlaní na nás koukaly trochu překvapeně a snad ostýchavě.
   "Holký, měly byste jít domů, protože nachladnete a nebudete moct jít do školy. "
   A tak jsme odešly i my.Pár bodygardů dokonce rozdalo podpisy. Nikdo se však pro fotku nebo podpis od kapely nedostal.

5 Centimeters Per Second

3. září 2010 v 19:10 | Slovča |  Anime recenze

Jednou se zamiloval. A jen osud tomu chtěl, aby si své sny nikdy nesplnil.

Můj verdikt: Makoto Shinkai s s tímto příběhem vyhrál. Nádherné scénky a smutek, který vám prosákne až do morku kostí, je uměleckým kouskem. Přitom má tohle anime jenom 3 díly. První, povídající o úplném začátku, vás překvapí poutavým začátkem. Uvidíte sami



07 Ghost

2. září 2010 v 18:32 | Slovča |  Anime recenze

Teito Klein má ve své minulosti pořádný nepořádek. A teď, když studeje vojenskou akademii, se mu vrací ve snech minulost. Vidí údajně svého otce umírat rukou generála Ayanamiho a v návalu vzteku na něj dokonce zaútočí. Situace se pro něj vůbec dobře nevyvíjí. Dokonce i jeho nejlepší přítel Mikage je zatažen do problémů. I přesto Teitovi pomůže utéct.

V další části příběhu je Klein podivným štěstím zaveden do chrámu chráněného před Impériem a také armádou ( a samotným Ayanamim.) Stále se však trápí kvůli Mikagemu a nemůže spát. Společnost mu v těch těžkých chvílích dělají víc než neobyčejní kněží. (kteří tak ani nevypadají, ani se nechovají.)
Teito zjišťuje,že je vlastně ochráncem jakéhosi kamenu, který je nazývan Oko Michaela.Ten mu dodává ještě větší sílu. Zapletený do starých válek se snaží zachránit svoje přátele i samotnou budoucnost.

Můj verdikt: Taak :D Řekla bych, že Teito a Mikage mají moc pěkný přátelský vztah. Je to spíše takové oddychové animko (třeba v zimě u kakaa.)



Upírova panenka VII.

2. září 2010 v 17:46 | Slovča |  Upírova panenka

-> Obrázek je moje vlastní tvorba.Pokud se vám tedy líbí,Klikněte na moji galerii.
                                     ZDE je galerie :)
Povídka pod perexem..