Tělo chladne
nedůtklivě se třese vzlyky,
zapomenout na ten moment.
Usnout věčným spánkem Růženky
v době, kdy nežijí Princové..
Okna zaplnil dým a okamžitě rozkašlal těch pár cestujích sedících v přepychovém kupé. Jeu neměl žádné kufry a Violet zrovna tak, a tak rychle vystoupili za asistence prošedivělého průvodčího, který jim k vlaku přistavil schůdky.
"Počkej chvilku, no tak ..!" Violet dělalo problém vyšlapat těch pár schodů, co vedlo z nádraží na hlavní ulici. Vyžádala si jeho pomoc a Jeu jí ochotně dělal věšák. Kolem procházelo pár obtloustlých tetiček a rezavý oříšek nějakého ošuntělého chlapíka očůrával roh domu. Vyšli prořídlou ulicí staveb, která mizela na kraji jakési louky. Kousek na stranu vedla dlouhá alej. Pod jednou z líp stál kočár. Drožka s tmavě hnědým sakem drbal černou kobylku za uchem. Nebyl ani starý, ani mladý, měl však podivně vážný výraz a sám se zdál, jako by byl majitelem velikého podniku - tak trochu připomínal Violet jejího tatínka.
Jeu mířil právě k němu a potutelně se usmíval.
"Miku! Tak dlouho jsme se už neviděli!" rozpřáhl paže a objal velmi překvapeného pána.
"Když přišel dopis, nečekal jsem, že to budeš ty. Moc rád tě zase vidím, Jeu."
" Já tebe taky-!"
Jeu se odtáhl a sledoval svého přítele. Mračil se. Pak se však usmál, jako by chtěl zapudit všechno zlé a poplácal Mika párkrát po rameni.
"Představím tě. Miku, tohle je Violet, Violet, tohle je Mike. Je to moje chráněnka, proto bych byl rád, aby jsi o ní nikomu neříkal, pokud to bude možné."
Ve velmi zdvořilém gestu vzal Mike Violetinu ruku do svých a políbil jí hřbet alabastrové kůže.
"Moc mě těší."
"I mě." usmála se na něj Violet a sklonila mírně hlavu.
Za chvíli už drkotal kočár lesíkem. Listí rudé jako krev, zlatavé jako slunce a nebo hnědé jako země se snášelo ze stromů. Dívčina ruka se podmíněčně vytáhla z okýnka a zachytila jeden z nich. Její oči pozorně propátrávaly žilkování.
"Už jsme tady. To je můj domov." ozval se Jeův hlas. Violet se vyklonila z okna a zahleděla se na zámeček postávající na kopci. List jí vyklouzl z ruky, v několika spiruétách proplachtil vzduchem a usedl do bahna.
Černá friska zastavila na štěrkové cestičce. U domu stál už zástup jejích obyvatel. Mladí a staří, někteří z nich oblečeni slušně jako domovníci, jiní na sobě měli špinavé kalhoty a kazajky.
Nějaké solidně načesaný a oholený pán jí pomohl vystoupit.
"Vítejte pane!" ozvalo se několik hlasů hlasů.
To už byl venku i on. Chytil čapku a uklonil se.
"Zdravím vás..Lusy..?" políbil ruku jedné s dívek. Byla velmi pohledná, to jí nemohla Violet upřít. Měla krásné světlé vlasy, jako mívala i Violet. Lusy však oplývala i půvabem ženy, takže si vedle ní připadala jako dítě.
Nejspíše to byla jedna s dcer domácí. Lusy se usmála a mírně sklonila hlavu. Modrýma očima ho přitom sledovala. Copak s ní něco měl? Pěnila tiše černovláska.
Po veliké a hýřivé oslavě při čaji se rozešli všichni zaměstnanci tohoto zámečku ke své práci. Dívka se však nemohla rozhodnout, co má dělat. Každý si našel cosi pro sebe, ať už zábavu nebo povinnosti. A tak seděla na jedné z laviček a zachmuřeně omývala tu scenérii s Lusy. Neměla ji ráda, měla hrozný vztek. Musela nad sebou zavrtět hlavou, když si později domyslela důvody.
Muselo být už něco po páté, když se začal stmívat. Chlad jí hryzal do holých lýtek, a protože nikdo nebyl kolem, vytáhla si nohy na lavičku.
Kdesi před ní se u záhonů růží mihlo světýlko. Bloudilo v kruzích, sem tam, ale nikdy se nevzdálilo příliš daleko. Violet spustila nohy dolů, vstala a rozešla se za ním. Ve chvíli, když od něj byla na deset kroků, uviděla v mdlé záři obličej maličkého dítěte, sotva sedmiletého. Rudé tvářičky a kudrnaté vlásky, vapadal jako andělíček. Človíček se jí polekal, vytřeštil oči a rozběhl se pryč. Bosé nožky kolem sebe rozhazovali hlínu.
"Počkej přece!" vydala se za ním, kořeny pěstěných líp jí čím dál častěji objímaly kotníky, větvičky jí trhaly šaty, škrábaly a zamotávaly se jí do vlasů. Dívka hnaná pocitem strachu o maličké ještě víc přidala. Byla už na konci parku, když se les rozestoupil a ona uviděla jezero lesknoucí se noční oblouhou. Před ním stálo dítě, lucerničku v dlaních. Podezíravě na ni vyhlíželo, a ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, rychle skočilo do vody. Hluboká voda malé tělíčko pohltila, světýlko však dále svítilo, ztrácelo se jí před očima pod temnou hladinou. Bez rozvahy skočila za ním, zima jí stáhla hrdlo a ona musela všechen vzduch vypustit z plic. Přesto udělala jedno tempo dolů, ruku nataženou po ve vodě vlající bílé košilce. Byla si jistá, že jí svírá v prstech, i když je měla prokřehlé. A přesto jako by látka zmizela. I zlatavé světlo už tu nebylo, zbůhřdavna se vypařilo.
Mokré šaty jí náhle táhly dolů, spodnička se jí zamotala o přesky bot. Neměla sílu přinutit se udělat cokoliv jeného. Její tělo pražilo po nádechu. Rty se jí otevřely a ona nabrala do úst jen vodu. Její černo černé vlasy ve vodě vlály jako za nejsilnějšího větru, oči se jí klížily, a z dálky slyšela zlomyslný dětský smích.
