Říjen 2010

Zrádce

29. října 2010 v 17:29 | Slovča |  Básničky :-*
 Určitě to znáte. Láska jako trám a dívka pak zjístí, že její milovaný je sice dobrý, ale provedl něco neodpustitelného - zradil. A přesto to zamlčí a zůstane s ním, protože tak to má být, pokud se mladík kaje. A přesto je to oba stáhne dolů, ta jeho dřívější, prohnilá minulost.. Zrádce :)


Srdce bolavé, roztroušené v prach
Jak jsi mohl, proč..?
do plamenů pekelných skoč!
Jsi sprostý hnusný vrah!

Je správné, že tě ty slova bolí
to co jsi provedl - to nemá slov
jsi chladný prázdný jako kov
ty jsi ten, kdo si své rány solí.

Lhal jsi a podváděl
to všechno se sčítá
nechuť a láska dohromady slitá
proč jsi mě tedy k tomu naváděl?

Ryje mé srdce do krve,
že ti to říkat musím
sama sobě se přece hnusím
to ty jsi mě varoval prve.

Oba zkončíme, jak to vidím,
rozdrásaní v podchodu pod mosty
krysám a potkanům budeme hosty
všechnu slavu kočkám já sklidím.

Napíšu to v jedné řádce:
Ty jsi ten zlý, já ta dobrá
jako je jediná obloha modrá
ty jsi ten jediný opuštěný zrádce.












Já sám, já hrdina

28. října 2010 v 16:53 | Slovča |  Básničky :-*
Tak tohle je odezva na všechny ty knihy, filmy a příběhy s tím zlým koncem. Určitě to znáte. Celé vyprávění jdete s hlavním hrdinou, násloucháte jeho pláči, prosbám. Vždy jste u toho, když někdo jemu blízký zemře, vždy když musí odejít nebo ho postihne nějaká špatná chvilka.(V mém případě to vždycka všechno probrečím.)Vidíte, jak se mění, jak se z malého kluka stává tvrdý bojovník, který se nezalekne smrti. A pak, nakonci, když už je buť všechno hotové, nebo prostě už není na výběr, umře. Určitě máte stejně jako já zlost, protože by měl správně žít šťastně až navěky....
                                                                                            



Temnotu v patách mám
před sebou vidím odraz stínu
Sám sebe se pořád ptám,
Jsem snad vojáček jen z cínu?

Zlo se pořád po mně drápe
o život chce mě připravit
málokdo to dobře chápe
nedá se to napravit.

Sám nebezpečím musím čelit
Do konce mojich mladých dní
mnohokrát jsem musel střelit
v uších  mi častonářek zní

Kolik lidí kolem umíralo
kolik jsem jich miloval, kolik znal
nic pro mě nebude natrvalo
vždy jsem se jen dopředu hnal.

A teď, když už mi docházejí síly
nespočet ran a jizev halí mé tělo
divných jedů plné mám žíly,
teď už umřít by se mi chtělo

Zastavuji se a ohlížím
unavený do morku kosti
teď už se nevyhnu potížím
ve smrti udržím si všechny cnosti

Když mé tělo prosákle vlastní krví
naposledy vydechne
nade mnou se temnota hrbí
nadšeně se uchechtne.






                                                Slovča :)

Barcelona - Get up

25. října 2010 v 21:00 | Slovča |  Alba, songy (texty a překlady)
Tahle písnička vás uvrhne do naprosté melancholie. A zvláště, když se cítíte pod psa, ujistí vás o tom, jak moc špatně na to jste. Když však jdete spát, nebo jen tak rozjímáte, potěší vás asi tak jako unaveného ukolébavka.
Takže doufám, že se vám zalíbí.
Slovča :)


Five days after black and red collide.
The motion sickness past, I'll be the first to stand.
Behind that weathered door, I thought it would be safest.
My head is dizzy now, I thought we'd overcome.
We might not make it home tonight.

Crawling on the ash, she's pitiful.
She lost her sense of light; she has to hold my hand.
Had I known we might be two kids without their jackets.
My fear would come alive, I wouldn't love her now.
She might not make home tonight.

Get up
Get up
Get up


---

Pět dní po černém a rudém střetu,
Impuls minulé nemoci, to já se první postavím
Za zvětralými dveřmi jsem přemýšlel, jak je moc to je bezpečné
Hlava se mi teď motá, uvažoval jsem, mohli bychom být přiotráveni
Dnes večer už nejspíš nemáme sílu stvořit domov.

Plaziz se v popelu, je žalostná
Ztratila cit pro světlo, musí se držet mé dlaně
Já vím, že můžeme být dvě děti bez kabátů.
Moje obavy mohou obživnout, nemohl bych ji milovat.
Dnes večer nejspíš nemá sílu stvořit domov.

Vstávej,
vstávej,
vstávej.

Zapomeň na nás

25. října 2010 v 20:12 | Slovča |  Básničky :-*
Už vím, co prve říci jsi chtěl.
Už vím, co vlastně chceš.
Aby náš vztah , daleji prý spěl?
Někomu jinému na nos to věš.

Koho asi se mám ptát
zda-li dá mi rozhřešení?
Každý se mi bude smát.
Každý zná mé potěšení,

Když z hrdla teče vroucí krev
Neovládnu svoje touhy
Nerozeznám křik a zpěv
Na rukou mám rudé šmouhy.

Zdá se ti přitažlivé upíří tělo
Polibek na rty chceš mi dát?
Obejmoutby se ti chtělo
Jenom sám sobě budeš si lhát,
řekneš-li si: Mám tě rád.

A ráno už nebudeš tím, čím jsi býval
Sežehlý zevnitř na troud kosti
V žilách ti nepoproudí ta samá krev, co jsi míval
každičká věc bude ti k zlosti!

Zabiješ otce, matku i sestru svou
nebudeš se toho štítit
A možná i mě, lásku svoji jedinou
Nebudu tě moci chytit.

Zapoměň na nás, zapoměn na mě, tak!
Sníh zakryje široko dlani
Brzičko v poli dozraje mák.
A pak nevzpomeneš si ani,
že měl jsi nějaký zmar.

Že v jiných dobách.. Snad mohli jsme být pár.

ppp

Upírova panenka VIII.

23. října 2010 v 20:27 Upírova panenka
Tělo chladne
nedůtklivě se třese vzlyky,
zapomenout na ten moment.
Usnout věčným spánkem Růženky
v době, kdy nežijí Princové..


 Okna zaplnil dým a okamžitě rozkašlal těch pár cestujích sedících v přepychovém kupé. Jeu neměl žádné kufry a Violet zrovna tak, a tak rychle vystoupili za asistence prošedivělého průvodčího, který jim k vlaku přistavil schůdky.
  "Počkej chvilku, no tak ..!" Violet dělalo problém vyšlapat těch pár schodů, co vedlo z nádraží na hlavní ulici. Vyžádala si jeho pomoc a Jeu jí ochotně dělal věšák. Kolem procházelo pár obtloustlých tetiček a rezavý oříšek nějakého ošuntělého chlapíka očůrával roh domu. Vyšli  prořídlou ulicí staveb, která mizela na kraji jakési louky. Kousek na stranu vedla dlouhá alej. Pod jednou z líp stál kočár. Drožka s tmavě hnědým sakem drbal černou kobylku za uchem. Nebyl ani starý, ani mladý, měl však podivně vážný výraz a sám se zdál, jako by byl majitelem velikého podniku - tak trochu připomínal Violet jejího tatínka.
  Jeu mířil právě k němu a potutelně se usmíval.
  "Miku! Tak dlouho jsme se už neviděli!" rozpřáhl paže a objal velmi překvapeného pána.
  "Když přišel dopis, nečekal jsem, že to budeš ty. Moc rád tě zase vidím, Jeu."
  " Já tebe taky-!"
  Jeu se odtáhl a sledoval svého přítele. Mračil se. Pak se však usmál, jako by chtěl zapudit všechno zlé a poplácal Mika párkrát po rameni.
  "Představím tě. Miku, tohle je Violet, Violet, tohle je Mike. Je to moje chráněnka, proto bych byl rád, aby jsi o ní nikomu neříkal, pokud to bude možné."
  Ve velmi zdvořilém gestu vzal Mike Violetinu ruku do svých a políbil jí hřbet alabastrové kůže.
  "Moc mě těší."
  "I mě." usmála se na něj Violet a sklonila mírně hlavu.

  Za chvíli už drkotal kočár lesíkem. Listí rudé jako krev, zlatavé jako slunce a nebo hnědé jako země se snášelo ze stromů. Dívčina ruka se podmíněčně vytáhla z okýnka a zachytila jeden z nich. Její oči pozorně propátrávaly žilkování.
   "Už jsme tady. To je můj domov." ozval se Jeův hlas. Violet se vyklonila z okna a zahleděla se na zámeček postávající na kopci. List jí vyklouzl z ruky, v několika spiruétách proplachtil vzduchem a usedl do bahna.

  Černá friska zastavila na štěrkové cestičce. U domu stál už zástup jejích obyvatel. Mladí a staří, někteří z nich oblečeni slušně jako domovníci, jiní na sobě měli špinavé kalhoty a kazajky.
  Nějaké solidně načesaný a oholený pán jí pomohl vystoupit.
  "Vítejte pane!" ozvalo se několik hlasů hlasů.
  To už byl venku i on. Chytil čapku a uklonil se.
  "Zdravím vás..Lusy..?" políbil ruku jedné s dívek. Byla velmi pohledná, to jí nemohla Violet upřít. Měla krásné světlé vlasy, jako mívala i Violet. Lusy však oplývala i půvabem ženy, takže si vedle ní připadala jako dítě.
  Nejspíše to byla jedna s dcer domácí. Lusy se usmála a mírně sklonila hlavu. Modrýma očima ho přitom sledovala. Copak s ní něco měl? Pěnila tiše černovláska.

 Po veliké a hýřivé oslavě při čaji se rozešli všichni zaměstnanci tohoto zámečku ke své práci. Dívka se však nemohla rozhodnout, co má dělat. Každý si našel cosi pro sebe, ať už zábavu nebo povinnosti. A tak seděla na jedné z laviček a zachmuřeně omývala tu scenérii s Lusy. Neměla ji ráda, měla hrozný vztek. Musela nad sebou zavrtět hlavou, když si později domyslela důvody.
Muselo být už něco po páté, když se začal stmívat. Chlad jí hryzal do holých lýtek, a protože nikdo nebyl kolem, vytáhla si nohy na lavičku. 
  Kdesi před ní se u záhonů růží mihlo světýlko. Bloudilo v kruzích, sem tam, ale nikdy se nevzdálilo příliš daleko. Violet spustila nohy dolů, vstala a rozešla se za ním. Ve chvíli, když od něj byla na deset kroků, uviděla v mdlé záři obličej maličkého dítěte, sotva sedmiletého. Rudé tvářičky a kudrnaté vlásky, vapadal jako andělíček. Človíček se jí  polekal, vytřeštil oči a rozběhl se pryč. Bosé nožky kolem sebe rozhazovali hlínu.
  "Počkej přece!" vydala se za ním, kořeny pěstěných líp jí čím dál častěji objímaly kotníky, větvičky jí trhaly šaty, škrábaly a zamotávaly se jí do vlasů. Dívka hnaná pocitem strachu o maličké ještě víc přidala. Byla už na konci parku, když se les rozestoupil a ona uviděla jezero lesknoucí se noční oblouhou. Před ním stálo dítě, lucerničku v dlaních. Podezíravě na ni vyhlíželo, a ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, rychle skočilo do vody. Hluboká voda malé tělíčko pohltila, světýlko však dále svítilo, ztrácelo se jí před očima pod temnou hladinou. Bez rozvahy skočila za ním, zima jí stáhla hrdlo a ona musela všechen vzduch vypustit z plic. Přesto udělala jedno tempo dolů, ruku nataženou po ve vodě vlající bílé košilce. Byla si jistá, že jí svírá v prstech, i když je měla prokřehlé. A přesto jako by látka zmizela. I zlatavé světlo už tu nebylo, zbůhřdavna se vypařilo.
  Mokré šaty jí náhle táhly dolů, spodnička se jí zamotala o přesky bot. Neměla sílu přinutit se udělat cokoliv jeného. Její tělo pražilo po nádechu. Rty se jí otevřely a ona nabrala do úst jen vodu. Její černo černé vlasy ve vodě vlály jako za nejsilnějšího větru, oči se jí klížily, a z dálky slyšela zlomyslný dětský smích.

ddd


Zuby Nehty

13. října 2010 v 21:15 | Slovča |  Knihy a knížky
Zuby nehty?! Devatenáct hrůzou nabitých povídek vás dokáže po večerech vystrašit tak, že neusnete... Nebo aspoň tak, že budete mít příjemný pocit uspokojení z knihy. Čestí autoři si totiž pohráli s tématy jak známými, tak naprosto cizími tak dokonale, že byste jen těžko rozeznali, že nejde o nějakého zkušeného autora španělských hororů.
Cílová rovina je jak pro odrostlejší děti, (Nedoporučuju jít pod 12-13 let) tak pro dospělé. (I když na ně to nebude mít ten hrúzný dojem).


Anthony Horotwitz - Horory na dobrou noc

13. října 2010 v 20:34 | Slovča |  Knihy a knížky
 Sbírka hororových povídek na dobrou noc. Nemusíte se nijak bát. I když, možná ano. Anthony Horotwitz vás poděsí hned v devíti povídkách.  Vana, Vražedný fotoaparát, Kulový blesk, Noční autobus, Harretietin hrůzný sen, Strach, Kariéra v počítačových hrách (Ta je dost dobrá.), Muž se žlutou tváří a Opíčí ucho...

Záhadné příběhy o osudu, přáních, starých věcech z obchodů, mrtvých a hlavně o hrůze...

horory

Jenny-Mai Nuyen - Nijura - Děditství koruny elfů

13. října 2010 v 20:17 | Slovča |  Knihy a knížky
  Nikdo jí nemá rád, všichni říkají, jak je nesnesitélná. A mladičká Nill to nemá opravdu lehké. Už odedávna mezi lidmi a elfy panuje tiché nepřátelství. A právě kříženec elfa a člověka si všechen vztek vylýže. Nill žije od malička v lidské vesnici, kam jí její matka odložila. Jednoho dne se jí stane podivná věc. Najde v díře stromu podivný kámen podobný noži.
  Od té doby je s Nill spojen nový osud.

  Světem otřásl zločin. Alrysjar, korunu elfů, ukradl člověk! Něco tak neslýchaného se ještě nestalo. Koruna se však rozpadla na dva kusy. Díky jednomu kusu může onen zlodějíček vládnou všem hahenním elfům a ty ho musí poslouchat. Ten druhý zůstal proto, aby zlého vladaře svrhl a znovu navedl starý mír. Změnil se právě v nůž, který našla Nill.

Nill se tedy vydává na dlouho cestu světem. Narazí při tom na čtveřici elfů, kteří mají stejnou cestu. Všech pět odchází jako vyslanci ke králi Korru (bahenních elfů). Jsou to rytíři a jeden z nich je dokonce princ! Nill byla šťastná.. To však ještě netušila, jak těžká její výprava a úkol bude.

nijura

Hřbitov - Na téma hřbitov

12. října 2010 v 19:48 | Slovča |  Jednorázovky :)
 Na téma hřbitov...


  Vysoko na nebi se leskl měsíc; jako by byl jen nějakou mincí. Sem tam se skrýval v cárech mraků, přesto jeho ukradenému světlu neubývalo na intenzitě. Celá krajina se halila ve stříbři a černi, zlatavá očka nočních tvorů sledovala z temných koutů a jam. V tichém nočním vánku se nesla vůně pečeného masa, melodie harf, fléten a cizích hlasů. Na kopečku pod lesem zářil oheň vatry. Kdo mohl, zůstal doma a zatáhl závěsy, v hrůze nevytsrčil ani nos. Na hřbitově se konaly slavnosti bludiček a skřetů...
  Ve velikém cínovém kotli se smažil olej. Plameny olizující kov pulzovaly zeleně, mezi spálenými poleny polehávali salamandři.
Z hrobů se sápali umrlíci, z mhly se zhmotňovali démoni. Z kraje lesa vycházely bludičky se zářivými lucerničkami v útlých prstech. Skřeti vylézající z jam a dír spustili na podivné nástroje z kostí veselici. Bosé nohy tančili na mokré trávě, chodila krvácela a špinila zem. V kruhu se za ramena chytili všichni a nechali se unášet písní. Číše plné medoviny a ranní rosy přikládali ke rtům a chladili žízeň. Zhazovali ze sebe hábity a přehazovali je přes mramorové pomníky bez ladu a skladu. Mnoho svíc už pohaslo.
  Před jednou jako by všechno zrychlilo. Přiopíté bytůstky nejrůznějších druhů a velikostí podaly těm druhým pod nohy. Sem tam i nějakou vílu přišlápl faun. Vousy už špinily nejrůznější vína a láhůdky. A pak, jako by udeřilo, všichni pobrali to své a mizeli. Konec bylo oslav - skončil Samhain - předvečer Halloweenský.

                                                                      
                                                                  ----

  Jestlipak už tady je? Snad by na mě nezapomněl... Několik svíc mi dělalo společnost. Jejich plápolavé plamínky pod skly zářily. Aspoň ty mě chránily od strachu. Silueta muže přede mnou volala po klidu. Vykročila jsem skrz noční mlhu. Bylo temněji než kdy dříve. Kde jinde by  se však mohli dva milenci scházet? Hlavně když ten jeden pro slunce nemohl ven. Odlesk rudých očí a plachý úsměv. Dál už jsem se nemusela bát.
  "Leo..?" zazněl můj hlas do ticha. Pomníky kolem se leskly a jména vyrytá na nich stejně tak.
  "Ano..?" dvě velké bílé ruce mi nabídly rámě. Přijala jsem ho bez váhání. Kůže mu i přes chlad teple pulzovala.
   "Přál bych si, aby jsi mi to dokázala odpustit." řekl jen a já stuhla v nechápavé hrůze. Přesně to jsem věděla, jen jsem to neočekávala. Leovy dlouhé vlasy mi zaclonily výhled do jeho tváře. Sevřel mě pevněji než kdy dřív a rty přiložil k mému krku. Trhalo mi srdce, jak jemný ke mě zůstaval, ačkoliv se chystal ukončit můj život.
  Cvak. Dva hrozivé tesáky sály životodárnou tekutinu z mého těla. Cítila jsem, jak krev teče proti své vůli pryč. Chlad v prstech už nepůsobila jenom zima pozdního večera. Oči se klížily a někde z dáli k nim doléhal známý hlas:
  "To je moje jediné přání..."

                                             
                                                               ----

  "Hana Saulerová..12.3 1968." četla holčička na náhrobku.
  "Paulo Hánes." odmlčela se. Ohlédla se do tmy za sebou. Opravdu si byla jistá, že slyšela zvuk odtahované větve a zvuk kroku odušený v mechu. Zavrtěla drobnou hlavinkou.
   "29.5. 1961." dočetla. Kolik mohlo být hodin? V dálce zapadalo sluníčko.
   "Marie Jana Mourincová.. 6.6. 1957." přečetla další z nápisů. Znovu se úzkostlivě zadívala na nebe. Teď už se tam houpal měsíc.. Jak to, že tak brzo? Nestihla si vůbec všimnout, že je tma! Měla by jít domů. Nožky však měla tolik zdřevěnělé strachem, že se ratši ani nehla. V každém stínu koukalo strašidlo, každý hrob byl plný bubáků. A mrtvol. Z hrůzou v očích začala couvat k hřbitovní brance. Každý krok váznul.
    A když v tom.. Křup! Prudce se ohlédla a uviděla stín strácející se z dohledu voskových svíc.
    "Tam a sem, dlouhý krok,
      Vařená vážka, smažený mlok.
      Maličké dítě, copak tak zmůže
      Vypíchnem oči, stáhnem ho z kůže!"
   Zachráplý hlas podobný seschlému listí dráždil uši. Dvě veliké zářivé oči sledovaly dívenku. Měly hlad. Děvčátko nemohlo ani vykřiknout. Rozběhlo se k bráně, ale to už ji za nožku chytil obří pařát. Dlouhé nechty trhaly štrample.
     "Máme hlad, chceme jíst
      Chceme tě celičkou úplně sníst.
      Vařené stehýnko, vařená hlava
      K velkému Hnusymu bude to sláva!"
  Obluda se jí sápala po těle. Trhala šaty a kousala prohnilými zuby. Páchla, slintala. Hlavu měla jako velký meloun, na seschlé pergamenové kůži jí rašily chuchvalce vlasů propletených lyšejníkem. Tělo měla porostlé žabincem. Přehodila si dítě přes rameno; vyšší byla než statný muž, ale hubenná se zdála a kostnatá, takže připomínala strašáka ověšeného hadry. Pomalu mizela v příšeří hory, její smích doprovázel křik dítěte.

Hilary McKay - Permanentní Růža

11. října 2010 v 20:31 | Slovča |  Knihy a knížky
 Někomu to může přijít jako opravdu divné jméno. Permanentní Růža.. Ale jeho majitelka ho má opravdu ráda a navíc je to dívka činu, která si ví vždycky rady.

  Rodinu Cassanových opustil jeden ze členů rodiny. Tom se sice nenarodil jako Cassan, ale od doby, co dům navštvil, stal se jeho nedílnou součástí. Jako člen takové rodiny musel zvládnout spoustu věcí: Pomáhat s úkoly, hlídat Růžu, umět složit Sářin invalidní vozík, vyndávat věci z pračky a nebo najít klíčky od auta. Stejně jako celá rodina taky zastával optimistickou teorii, že v případě krize se Bill Casson (tedy táta Cassanových) uvolní ze svého uměleckého života v Londýně a přispěchá domů na pomoc.  A teď, když odjel za svým vlastním tatínkem a nemocnou sestřičkou zpátky do Ameriky, nastalo rozpačité ticho.
  Růžu totiž dopálilo, že nikoho nezajímá, proč se ještě jejich kamarád nezavolal.  Někdo by přece měl zjístit co se děje! Jak se zdá, tohle pátraní bude muset Růža provést sama...

Můj verdikt:
*Další trable v podaní nejmladšího člena..  Tentokrát trochu ponurejší nálady. Konečné rozuzlení však vytváří na tváři úsměv. *

permanentni ruza