close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Hřbitov - Na téma hřbitov

12. října 2010 v 19:48 | Slovča |  Jednorázovky :)
 Na téma hřbitov...


  Vysoko na nebi se leskl měsíc; jako by byl jen nějakou mincí. Sem tam se skrýval v cárech mraků, přesto jeho ukradenému světlu neubývalo na intenzitě. Celá krajina se halila ve stříbři a černi, zlatavá očka nočních tvorů sledovala z temných koutů a jam. V tichém nočním vánku se nesla vůně pečeného masa, melodie harf, fléten a cizích hlasů. Na kopečku pod lesem zářil oheň vatry. Kdo mohl, zůstal doma a zatáhl závěsy, v hrůze nevytsrčil ani nos. Na hřbitově se konaly slavnosti bludiček a skřetů...
  Ve velikém cínovém kotli se smažil olej. Plameny olizující kov pulzovaly zeleně, mezi spálenými poleny polehávali salamandři.
Z hrobů se sápali umrlíci, z mhly se zhmotňovali démoni. Z kraje lesa vycházely bludičky se zářivými lucerničkami v útlých prstech. Skřeti vylézající z jam a dír spustili na podivné nástroje z kostí veselici. Bosé nohy tančili na mokré trávě, chodila krvácela a špinila zem. V kruhu se za ramena chytili všichni a nechali se unášet písní. Číše plné medoviny a ranní rosy přikládali ke rtům a chladili žízeň. Zhazovali ze sebe hábity a přehazovali je přes mramorové pomníky bez ladu a skladu. Mnoho svíc už pohaslo.
  Před jednou jako by všechno zrychlilo. Přiopíté bytůstky nejrůznějších druhů a velikostí podaly těm druhým pod nohy. Sem tam i nějakou vílu přišlápl faun. Vousy už špinily nejrůznější vína a láhůdky. A pak, jako by udeřilo, všichni pobrali to své a mizeli. Konec bylo oslav - skončil Samhain - předvečer Halloweenský.

                                                                      
                                                                  ----

  Jestlipak už tady je? Snad by na mě nezapomněl... Několik svíc mi dělalo společnost. Jejich plápolavé plamínky pod skly zářily. Aspoň ty mě chránily od strachu. Silueta muže přede mnou volala po klidu. Vykročila jsem skrz noční mlhu. Bylo temněji než kdy dříve. Kde jinde by  se však mohli dva milenci scházet? Hlavně když ten jeden pro slunce nemohl ven. Odlesk rudých očí a plachý úsměv. Dál už jsem se nemusela bát.
  "Leo..?" zazněl můj hlas do ticha. Pomníky kolem se leskly a jména vyrytá na nich stejně tak.
  "Ano..?" dvě velké bílé ruce mi nabídly rámě. Přijala jsem ho bez váhání. Kůže mu i přes chlad teple pulzovala.
   "Přál bych si, aby jsi mi to dokázala odpustit." řekl jen a já stuhla v nechápavé hrůze. Přesně to jsem věděla, jen jsem to neočekávala. Leovy dlouhé vlasy mi zaclonily výhled do jeho tváře. Sevřel mě pevněji než kdy dřív a rty přiložil k mému krku. Trhalo mi srdce, jak jemný ke mě zůstaval, ačkoliv se chystal ukončit můj život.
  Cvak. Dva hrozivé tesáky sály životodárnou tekutinu z mého těla. Cítila jsem, jak krev teče proti své vůli pryč. Chlad v prstech už nepůsobila jenom zima pozdního večera. Oči se klížily a někde z dáli k nim doléhal známý hlas:
  "To je moje jediné přání..."

                                             
                                                               ----

  "Hana Saulerová..12.3 1968." četla holčička na náhrobku.
  "Paulo Hánes." odmlčela se. Ohlédla se do tmy za sebou. Opravdu si byla jistá, že slyšela zvuk odtahované větve a zvuk kroku odušený v mechu. Zavrtěla drobnou hlavinkou.
   "29.5. 1961." dočetla. Kolik mohlo být hodin? V dálce zapadalo sluníčko.
   "Marie Jana Mourincová.. 6.6. 1957." přečetla další z nápisů. Znovu se úzkostlivě zadívala na nebe. Teď už se tam houpal měsíc.. Jak to, že tak brzo? Nestihla si vůbec všimnout, že je tma! Měla by jít domů. Nožky však měla tolik zdřevěnělé strachem, že se ratši ani nehla. V každém stínu koukalo strašidlo, každý hrob byl plný bubáků. A mrtvol. Z hrůzou v očích začala couvat k hřbitovní brance. Každý krok váznul.
    A když v tom.. Křup! Prudce se ohlédla a uviděla stín strácející se z dohledu voskových svíc.
    "Tam a sem, dlouhý krok,
      Vařená vážka, smažený mlok.
      Maličké dítě, copak tak zmůže
      Vypíchnem oči, stáhnem ho z kůže!"
   Zachráplý hlas podobný seschlému listí dráždil uši. Dvě veliké zářivé oči sledovaly dívenku. Měly hlad. Děvčátko nemohlo ani vykřiknout. Rozběhlo se k bráně, ale to už ji za nožku chytil obří pařát. Dlouhé nechty trhaly štrample.
     "Máme hlad, chceme jíst
      Chceme tě celičkou úplně sníst.
      Vařené stehýnko, vařená hlava
      K velkému Hnusymu bude to sláva!"
  Obluda se jí sápala po těle. Trhala šaty a kousala prohnilými zuby. Páchla, slintala. Hlavu měla jako velký meloun, na seschlé pergamenové kůži jí rašily chuchvalce vlasů propletených lyšejníkem. Tělo měla porostlé žabincem. Přehodila si dítě přes rameno; vyšší byla než statný muž, ale hubenná se zdála a kostnatá, takže připomínala strašáka ověšeného hadry. Pomalu mizela v příšeří hory, její smích doprovázel křik dítěte.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kdyby jsi si měl/a vybrat mezi realitou a fantazií?

Realita
Fantazie
Něco mezi tím

Komentáře

1 darkmiss darkmiss | Web | 30. listopadu 2010 v 18:46 | Reagovat

Nenechala jsi mi web, takže doufám, že jsem tu správně :-D Tohle je vážně parádní povídka, četla jsem i dvakrát! Shcválně se na duchy půjdu povívat na hřbitov, jestli tam jsou duši, haha :-D

2 Hallo-chan Hallo-chan | Web | 30. listopadu 2010 v 19:06 | Reagovat

Jop, seš tu dobře :) A díky :)

3 Paolo Paolo | Web | 2. listopadu 2012 v 17:07 | Reagovat

Přítel, jenž dosáhl moci, je ztracený přítel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama