Hrdě nesu navědomí, že se to jednou stane, že dojde k přemazání mé mysli mimozemšťany a stane se ze mě... ze mě... Uf. Dospělost mě děsí více než kdejaký hororový film. Všechny ty otázky, co jednou ze mě bude, jestli dokážu uživit svoji budoucí rodinu, a nedejbože, abych se nestala uklízečkou.
Někdy si vážně přeju být nějakým rytířem, kterému k životu stačí výpravy, nebo zmizet do nějakého světa jako Harry Potter, Peter Pan nebo Lucka, Zuzka, Peter a Edmund.
Prostě být jinde, než jsem teď.
Když se to tak vezme, samotní dospělí ztrácí všechno to, co vlastnili, když byli ještě dětmi. A všechno to si musí hledat znova, trvá to strašně dlouho, a nakonec, když už jsou staří a mají na fantazírování zase čas, je už život tak poznamená, že už ani neví , jaké to je.
Možná bych si přála zůstat navždy taková, jaká jsem. Taková.
Slovča :)

Ale se snahou a vůlí si udržet mládí si i dospělí můžou zachovat svoji dětskost a vždycky si vzpomenout jaké to bylo, když byli děti.