Tento díl je věnovaný Kiki-sempai :) I hope you enjoy :)
Anna utíkala dolů po schodech, brala je po dvou a každý byl čím dál nejistější. Bála se, že spadne, přesto nepřestala. Proběhla dveře, prokličkovala rychle jako střela mezi udivenými elfími společníky a nezastavovala, jen běžela. Brzy jí pod nohami zmizela stezička a ona běžela trávou tak vysokou, že jí šimrala na loktech.
"Stůj! Kam to běžíš?!" křičel cizí hlas. Né tak docela, byl to vlastně Conn. Toho slyšet nechtěla, vlastně to byl ten poslední, kterému by se chtěla vyplakat na rameno. Trávu už nahradil štěrk, ale bylo nemožné rozeznat šmouhy kolem.
"Stůj ty blbečku!" hulákal Conn, jeho hlas se rozhléhal, jeho kroky taky a i kroky Anny. Zdvořilosmi taky neoplývá! Pomyslela si a ohlédla se, vlastně se na něj obrátila celým tělem a ještě chvíli klusala po zadu. Elf byl přímo za ní, ve tváři výraz hrůzy, asi o tom nevěděl, ale uši mu drobně kmitly, ruce natažené. Ta chvíle byla neskutečně dlouhá, a pak se závratně zrychlila, jako když se rozjíždí vlak. Popadl ji za ramena, ona udělala poslední krok do prázdna, a když se mu zahleděla do očí, vyděla odraz obrovké černé propasti, zející jako otevřená ústa - a ta je úplně pohltila.
" Anno! Annó!" Latharn si mohl hlasivky vyřvat. Naštěstí měl hlas jak zvon a bylo ho všude slyšet. Očividně to však nepomáhalo. Paul seděl skleslý, hlavu v dlaních unavenou. Latharn to už taky vzdal, sedl si vedle něj a chlácholivě ho poplácal po zádech.
"Neboj se. Třeba se šla někam projít." namítl chabě.
"Je pryč čtyři hodiny. Stmívá se." ozval se Liva, hlas jako podzim, on sám se zdál příliš starý na to, jak vypadal. Rezovlasý po něm hodil nabroušený pohled a Paul tiše vydechl.
Těžký nasládlý pach jim plnil krk a nos. Bylo to cítit jako krev. Čísi ztuhlé ruce držely Annu kolem pasu. Otevřela oči. První, co viděla, byla Connova tvář plná krve, která byla úplně bledá.
Zabila jsem ho! To bylo pvní její myšlenka. Posadila se, leželi na velké hromadě něčeho měkého a rozkládajícího, odtud ten zápach.
"Probuď se, prosím tě..." zašeptala a zatřásla s ním. A ještě jednou. A pak, těsně před tím než se rozplakala, otevřel oči. Pozorně jí sledoval a ona se zmohla jen na jedno tiché vzlyknutí. Žije!Rozhlédl se kolem, odkudsi zhora k nim spadalo mdlé světlo. Zamračil se.
"Bože, ty jsi tak hloupá!" zanadával a ona najednou znejistěla - možná by toho nelitovala, kdyby se neprobral.
"To se nemůžeš dívat před sebe! Kvůli tobě jsme spadli do Rudý propasti! Nemáme šanci se odsud vydrápat." mračil se. Kdyby to bylo možné, z uší by se mu kouřilo. Prudce se postavil. Uklouzlo mu to a poroučel se několik metrů dolů. Anna nabrala do dlaně z kupy, na které seděla. Vypadalo to jako rajče, jenom bylo azurově modré. Stejně nepovedeným způsobem sklouzla ke Connovi, oba dva celý modří a lepkaví. Nicméně, právě tahle obří kupa, ať už se vzala odkudkoliv, jim zachránila život.
Nejdřív čekali. Hodinu, dvě. Obloha potemněla a hvězdičky svítily zpoza rotrhaných mračen. A nikdo nepřišel, ani když volali.
Nebylo možno se vrátit cestou, odkud přišli, a tak se musely rozhlédnout po jíné cestě. Conn nemluvil, jenom si to rázoval směrem do tmy, a těsně za ním šla ona; vzduch chladil.
Jak se zdálo, nešlo jen o krápníkové chodby. Později, když se začalo ztrácet světlo, chodby byly vysekané často lidskýma rukama. A pak už byla jen tma.
Šmátrali rukama po zdi, ani jeden nepromluvil, zatvrzele však naslouchal tomu druhému. Z hora na ně kapalo a jejich dech se srážel v páru. Temno je pohltilo.
Anna spadla hodněkrát. Poprvé to až tak nebolelo, postavila se a odhodlaně kráčela bez pípnutí dál. Ale každý krok byl těžší a těžší, nohy zvedala čím ádl pomaleji a nestačila jeho tempu, a tak spadla ještě spoustakrát. To už cítila, jak jí volně po nohách a dlaních stéká krev. V té chvíli ji Conn chytil za ruku. Nechala se vést, do očí se jí vkrádaly slzy. Bylo to marné, bloudili už hodiny. Rozplakala se, pravačkou stírala z tváře slané potůčky.
"Odpočineme si." ta slova byla jako voda proti ohni. Chytil ji za ramena, usadil ji před skalní stěnu a opřel ji o ni. Nenamítala. Žízeň jí dráždila krk a oči se klížily. V téhle chvíli však zvítězil spánek.
Když se proberete do tmy, nejdřív ani nevíte, co se děje. Až později vám dojde, že jste ztracení hluboko v zemi, bez slunce. Anna měla hrdlo spálené, celou noc polikala na sucho. Žaludek volal. Jak dlouho vydrží? Kolik může být hodin? Vedle sebe uslyšela tiché oddychování Conna. Nahmatala ho, poplácala po ruce a tichounce ho do ucha zavolala. Všechno kolem, každý zvuk byl slyšet. Porušovat to ticho nemohlo přinést nic dobrého.
Asi se posadil, dokonce chytil zase Annu za ruku a zvedl s ní i sebe. A pokračovali v cestě, mlčky.
O necelou hodinu později elf tiše vydechl překvapením, se nechala nicméně nazastavoval a i ona samotná ho doprovázela. Vešli do vody, voda jí obkroužila chodníky, neviditelná, nelesknoucí se. Zastavila, sehla se nabrala ji do dlaní. Svlažila ústa, chutnala písečně, museli ji rozvířit. Zlepšilo se to, už se jí tolik netočila hlava.
Natáhla ruku a ten známý pocit byl zpátky, Conn jí zase držel za ruku. Snad trochu moc silně, pocit z odloučení se nelíbil ani jednomu z nich.
Šli kolem, nikdy jim hladina nesahala více jak nad kolena. Oběšli jezero jednou stranou, ale narazily na stěnu, a tak se museli vracet. Celý průzkum trval další důležité hodiny. Ani jeden však neměl odvahu jezero přeplavat. Na druhé straně už byli úspěšnější. Přešli přes sotva pět metrů široký můstek písku a byli na druhém břehu.
Paul seděl u brašny a házel do ní všechno, co mu podával Latharn.
Došel pro radu za Sorchou a ta mu řekla, že je vidí zase spolu. Paul byl tedy přesvědčený, že jí najde. Od doby co zmizela prohlédali celé blízké okolí, a tak se nakonec dohodli, že Paulovi zabalí nějaké věci a kousek ho doprovodí. Slíbili mu to však jen Latharn a Liva.
Nohy ho dovedly zase k domu Sorchy. Čekala ho ve dveřích, v rukou rudý balňěný šátek.
"Ten je pro tebe.. Je pletený z vlasů lesních víl. Snad ti dodá štěstí." usmála se a on došel těsně k ní, aby mu šátek obvázala kolem krku. Teď když ji viděl, přišla mu zase o něco starší.
"Díky." zamumlal a pokynul hlavou. "Na viděnou.." zamávala mu a on se vytratil mezi keři.
Všichni tři minuli vysokou bránu tvořenou mramorovým obloukem. Zapnuli si přes ramena cestovní pláště, elfové si dokonce zakryli hlavy šátky, aby nebyli tolik nápadní, kdyby potkali cizí lidi. Cesta pod nohama jim ubíhala rychle. Minuly pás skalisek a před nimi se objevil hustý les, podobný spíše pralesu. Nad ním se vznášely černá mračna. Kdyby věděli, že obešli svůj cíl...
Když usli podruhé, bylo o mnoho těžší se postavit a právě Anna se stala tou, která musela přesvědčovat.
"Vstávej."
"Je to marné."
"Jestli nevstaneš, nechám tě tady..!" varovala ho a on se postavil na nohy a chňapl ji. Ucítila sevření korem ramen a cízí ostrou bradu na rameni. Páni. Mohla by..? On..?
Natáhla ruce a objala ho, konejšivě ho hladila po zádech a naslouchala, jak přerývavě dýchá a jak se snaží nerozbrečet. Nechci umřít! Jako by říkal. A Anně se v hlavě vybavila myšlenka na Sorchu:
"Proč však jste nepřivedli Conna? Jeho osud blízce spjat je s osudem té dívky. Snad řekl ti o tom, Anno? " říkala.
Zavřela oči. Odpusť mi.
"Jaký je náš osud? "
"Váš osud? Anno, z proudu času se mi vyjevilo, že právě ty připravíš Conna o život. Snad nevhodně se k tobě nechoval? Sám říkal, že mé věštby jsou jen výmysly."
Odpusť mi.

hezůůů dess