close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Upírová panenka IX.

8. listopadu 2010 v 20:43 | Slovča |  Upírova panenka
 Nádech výdech, tisíce drobných jehliček a silný bolestivý stisk kolem ramenou. Cítila, že by ji nepustil, ať už by to byl kdokoliv. Táhl ji k hladině, rychlé tempa nohou za nimi nechávaly roje bublinek a temnota se vzdalovala, jako by vlastně už ani nebyla, světlo měsíce rozpité a nejisté. A pak už prorazili vodu, smršť kapek ocákala celý břeh a prsty, stejně prokřehlé jako ty její, jí nešetrně vytáhly na břeh. Na svých rtech ucítila jiné, daleko teplejší, které jí do těla vdechly vzduch.  Neuvěřitelná bolest jí drásala tělo, jako by se chtěla prorvat mezi žebry. To se plíce dožadovaly kyslíku, ale ona veděla, že jsou plné vody. Znova, ty rty, tentokrát  jejich kontakt žhnul, pálil.  Zvedla slabé ruce a nepatrným, sotva znatelným pohybem od sebe kohosi odstrčila. Stačila se otočit a to už jí hrdlem protékala voda, pokusila se nadechnout, ale znovu, spousta nechutně bahnité vody zabránila jakémukoliv pokusu. dvě chlácholivé ruce jí hladily po zádech. Už to bude dobrý, říkaly. Pak konečně, jako poslední záchrana před mdlobami se nadechla. Hruď je jí zvedla a ona klesla do trávy, vyčpernaná do morku kosti, najednou ztrácela světlo kolem. Do uší se jí prodral hlas, znala ho. Byla šťastnější než kdykoliv dřív, i když nerozumněla slovům. Byl tady, Jeu..

 "....dete chtít ká..vu, Pane?...."
 " .... dě.. , jenom čaj..."
 ".. možná jít si lehnout, Pane..?"
 "... Zůstanu..."
 " Dobře."
 Kroky se strácely v dáli. Violet se přinutila otevřit oči, všechno kolem bylo zářivé, plné pálícího světla. Zase je zavřela,  hlavou se jí rozproudily vzpomínky a s ními se i do spánků vbloudilo bušení a bolest. Au. Zkontrolovala drobnými pohyby, jestli je vcelku, a díky všem těm modřinám, které cítila, poznala, že je všechno jak má být.
 "Tak už jsi vzhůru.." ozval se hlas odkudsi z prava. Otočila hlavu a opatrně otevřela oči. 
 Jeu seděl na pelesti, nohu přes nohu, pozorně jí sledoval, zdál se ostražitý. Nazuřenný. Vlastně byl hrozně nazlobený. Nevědomky se přikrčila.
 "Proč si to udělala..?" křičel. Né nahlas to ne, ale Violetiny uši ho nikdy neslyšeli takového.
 "Já.. Co..?" zachraptěla. Nechápala.
 "Proč jsi se chtěla utopit?"
 "Nechtěla! Bylo tam takové malé dítě, co skočilo do vody -" zarazila se, jako by si vzpomněla. A Jeu koukal, najednou klidný, na rtech sice scházel úsměv, ale v jeho očích se zračilo pochopení.
 "Byl to jen přízrak, Violet. To dítě nebylo zkutečné.." říkal to s takovou jistotou, že mu to hned uvěřila. Samozřejmě že ano, všechny pochyby vyprchaly s tím, když si vzpomněla na záhadný zlý smích.
 "Omlouvám se... Zlobíš se?" koukla na něj z pod řas. Konečně tam byl, vítězně na jeho tváři, úsměv!
 "Ne, nezlobím.. Jen jsem se hrozně bál, vážně, bylo to.. děsivý." vydechl a Violet se přistihla, jak se blbě culí. Bál se o ni. Ten pocit hřál a drtil, všechno to zlý a dobrý najednou a jí ztěžkla ramena tak, že znovu klesla do polštáře.  Jeuova ruka našla tu její a ona mu ji stiskla, pevně jí sevřela.      Ve dveřích se ukázala krásná blondýnka s pěknými rysy a s vytřeštěnýma očima zaostřila na jejich spojené ruce. Pak oči zase sklopila, položila hrnek vroucího čaje na noční stolek a pokorně odpochodovala. Nastalo dlouhé ticho, ve kterém nikdo nepromluvil, až potom si však Jeu šetrně vyprostil ruku.
 "Musím jít. Mám spoustu práce." povzdechl a zvedl se.

 Violet proležela celý jeden den a pak i druhý.  Jeu pravidělně přicházel, vždycky se pak vypařil, až se ho jednou zeptala, na čem že to pracuje. Zdál se překvapen, nicméně spustil příběh o tom, jak po jeho otci zdědil velkou železárnu.
 "Mohl bych tě tam provést. Zítra boříme jeden z kotlů, je totiž rozbitý; mohlo by tam být pár zajímavých věcí k vidění." oznámil a tajemně se usmál.
 "Budu moc ráda."

 Ráno si oblékla rudé šaty, které čekaly přehozené přes židli. Asi je tam nechal přinést Jeu.  Spěšně si je urovnala, učesala vlasy a stáhla je síťkou na vlasy.  Byla stejně červená a většinou se k ničemu nehodila, ale teď všechno do sebe zapadalo, takže vypadala elegantně a dokonce velice žensky, i přes svoji vychrtlou postavičku. Dole v patře už čekal Jeu, v černém smokingu a na hlavě cylindr. V ruce svíral hůl s koňskou hlavou. Vypadal úžasně a Violet se přistihla, jak se podvědomky vrací k chvíli, kdy si se chytili za ruce. Nefalšovaně, doopravdicky. Odvedl jí ke kočáru, nahoře seděl Mike, zdvořile sklonil hlavu.
 Kočár se drncal sotva hodinku, když dorazili do průmyslovější části městečka. Bylo úterý, ulice plné a hlučné. Projely centrálou. Když se zastavilo a dveře se otevřely, konečně uviděla dva vysoké komíny, ze kterých se hustě čajdilo a černé páry plnily nebe. Prošli dovnitř, všude plno špíny a kovu, vedl jí však tak šikovně, že se všemu vyhla. A už stáli u kotle. byl už rozbořený a u jeho hrdla ještě žhnulo pár uhlíků. 
 "Zdravím!" kdosi pozdravil, šlo o někoho staršího. A už k nim šel chlapík, prošedivělé vousy, drahý černý oblek a boty z kůže. Jeu mu pokynul.
 "Pane Meesy, moc rád vás zase vidím."
 "Já vás taky. Jak vidím, stavíte nový kotel. To mě těší. A hle, kdo je tahle půvabná dáma?" podíval se na Violet, ten pohled nebyl zlý, ale cosi skrýval. To se jí nelíbilo.
 "Tohle je Violet. Violet, tohle je pan Messy. Je jeden z nejvěrnějších zákazníků naší firmy."
 "Moc mě těší."
 Oba na sebe pohledli a Meesy vzal její ruku do svých, aby jí poctil drobným polibkem.
 "Mě taktéž." usmál se a kolem rtů a očí se mu rýsovala spousta vrásek. Otočil se zpět na něj.
 "Jak to tak vidím, pohovoříme si později. Naviděnou..", podíval se na ni, ".. Violet." pokynul, zastavil se však a ještě se otočil: " Byl bych moc rád, kdybyste mě navštívili. Co pozítří? Jste zváni.." a pak už odcházel, vzdaloval se. A byl pryč.

 Oba dva sešli dolů ke kotli. Několik mužů tak zaraženě hledělo do poslední  kupky žhavého koxu a zamyšleně se drbalo na hlavách.
  "Dobrý den, pánové. Tak copak tam vidíte?" skupinka o hodně starších a vyšších ramenatých chlapů se odtáhla se slovy: Nevíme šéfe.
 Nejdříve to vypadalo jako krátký had, ale nakonec se ukázalo, že jde o ještěrku, sotva třicet centimetrů velkou. V hrozivém žáru si lebedila, sem tam kmitla ocasem a očka jí zařily, jako by se lidí ani nebála. Violet na to nechápavě hleděla. Chlapy se zdáli v rozpacích, vůbec si nevěděli rady.
 "Víte šéfe, mohl by to být salamandr? Já vím ,že to.. Ale mohl, ne?" ozval se jeden z mužů a zavrtěl nesmířlivě hlavou. Jeu si čapl a sledoval tvora s pozorné vzdálenosti, i jemu se v očích jiskřilo, koutky povážlivě zvednuté.
 "Možná. Vemte ho na lopatu a až vychladne, dejte mi ho do nějaký plechový krabice. Odpoledne si pro něj přijedu a dám to panu Gleemu, ten to prozkoumá..."
 Všichni na srozumněnou zahmčeli, pokývali hlavami a každý se vydal za svou prací, popřípadě sehnat lopatu. Salamandr potěšeně mlaskl a zakoulel očima.

  "Tak pojď, jdem domů. Ani mě se tu nelíbí." zamrmlal mladík a vedl jí zpátky před továrnu, kde čekal Mike, hluboce začtený do nějakého článku v novinách. Zašustělo to, když je schovával.
 "Jak se vám líbilo v továrně, slečno?" zamumlal.
 "Nikdy jsem v žádné továrně nebyla.  Je to tam plné kovu. " poznamenala a Mike se od srdce zasmál. Nasedli, ozvalo se prásknutí bryčky a pod koly zavrzal písek. A byli zase na cestě. Violet přemýšlela o panu Meesimu. Nejspíš bude muset jít, byl to vážený člověk. Přesto, proč byl jeho pohled tak.. divný?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kdyby jsi si měl/a vybrat mezi realitou a fantazií?

Realita
Fantazie
Něco mezi tím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama