close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Upírova panenka X.

18. listopadu 2010 v 19:10 | Slovča |  Upírova panenka

Věnováno mojí kamarádce Ronaldě Weasleové. Hodně štěstí při vystoupení :)


  Společnost v domě pana Meesyho byla čistě vyšší vrstvy. Načančané dámy v drahých šatech s přehňaně zdobenými klobouky se vznášely po místnosti ve vysokých botech, obtloustlý pánové pokuřovaly z dýmek ze slonoviny, mladíci zase doutníky. Na velikém stole stály mísy se saláty, pečené kachny a kaviár. Desítky skleniček se nezčetněkrát plnily bílým vínem nebo šampaňským. Zářivý lustr plnil místnost barevnými světélky.

  Violet se necítila na takovém místě špatně. Společnost jí v žádném případě nevadila. Ale dnešek byl jiný.  Lidé kolem po ní pokukovali, šeptali si. Neměla na výběr, jen tak seděla v rohu místnosti. Z dálky se k ní prodrala hudba - waltz. Jako motýli se na uvolněném placu vznášeli taneční páry. Kde byl vlastně Jeu?
  "Stalo se něco, slečno Violet?"
  "Ne, nic se nestalo." zvedla hlavu a uviděla Meesyho, usmíval se, ruce schované za zády. Nejspíš se zlobí, že jsem zničila celovečerní náladu.
  "Zdála jste se mi skleslá. Mám pro vás dárek, a rád bych vám ho předal; byla byste tak laskava a následovala mě do mé pracovny?" zeptal se. V hlase mu hrála něha, vlastně byl neuvěřitelně milý. Violet ho ráda doprovodila. Byla rozmrzela z lidí kolem a taky z toho, že se Jeu neukázal. Meesy jí vedl po schodech nahoru, dlouhou chodbou směrem na východ. Stále něco povídal, a ona mu přikyvovala, stejně jako on, s úsměvem.
  Vytáhl z kapsy saka klíč, strčil ho do zámku a zase vytáhl hne dpo tom, co odemkl. Jeho pracovna byla veliká. Před okny stál stůl, dobrý metr a půl veliký, z černého leštěného dřeva. Na něm ležela spousta napírů sem tam přiklaplá nějakým těžítkem. Jedno z nich bylo opravdu velké, asi jako dětský míč, jen byl z nějakého šedivého průhledného materiálu. 
  "Prosím, posaďte se a zavřete oči." poradil jí. A ona mu uvěřila, i když by si jindy řekla, o jak divné věci jí žádá. Ozvaly se kroky, odsunutí šuplíku, zašustění. Další kroky, podlaha vrzla. A pak  tiché cvaknutí zbraně. Violet otevřela oči, a zahlédla rozostřený jícen plný tmy, který hrozil každou chvílí vypuštěním kulky.
  "Nehýbejte se. Nechci vás zabít, zatím. Moje zájmy se točí jen kolem pana Jeua a vašeho otce."
  "Mého otce?" zašeptala. Proč se klepe? Proč má takový strach? Ano! Už jednou ji střelili. Přežije to znova. Nebojí se.
  "Můj otec by neměl vědět, že jsem na živu." 
  "Našli váš prázdný hrob druhý den ráno. Nejen že máte v patách svého otce, ale i církev." oznámil. Zašklebil se a jeho úsměv byl zlý, prolezlý skrz naskrz jenom špatnými myšlenkami.
  "Venku nás čeká kočár. Odevzdám vás vašemu otci, a ten následně církvi. Nejspíš vaše ostatky spálí a uloží na nějakém zapomenutém místě."
   "To už mi bude jedno. Kde však berete jistotu, že umřu, když mě střelíte? Možná víte, že už jsem jednou postřelená byla." oznámila mu. Trochu ho to vyvedlo z míry. V té chvíli se dveře rozletěly, dovnitř vpadl rudý Jeu. Skočil na Meesyho a srazil ho k zemi, pistol odletěla do rohu. Meesy, ačkoliv mu mohlo být už kolem padesáti, byl daleko vyšší a silnější než Jeu. Chvilku se váleli po zemi, než ho přitlačil k zemi koleny a sevřel mu ruce kolem krku. Violet se ho marně snažila odtáhnout, sama ho mlátila do zad. Nebylo to platné. Sice Jeua pustil, vrazil mu ale dalších pár dobře mířených pěstí. Natáhl se rukou na stůl, popadl první věc, kterou nahmatal a zvedl ji do vzduchu, aby mu jí rozbyl o hlavu. Violet se ohlédla na těžítko v jeho prstech zrovna v té chvíli, když zvedala ze země pistoli.
  Bum-! Nastalo ticho. Krev pomalu a jistě prosakovala bílou košilí a kapala na podlahu. Ozvalo se bublavé zakašlání, tichý pád kovu - to Violet vypadla z rukou zbraň. A pak dunivý pád. Messy byl mrtvý.
  Jeu se pomalu sbíral, nejdřív si sedl. Měl rozbitý ret a obočí, pod okem se mu barvil monokl. Musela se mu motat i hlava, dlouho se rozhodoval, jestli se postavit na nohy, nebo ne.
  "Jsi v pořádku?" zeptal se. Nastalo rozpačité ticho, Violet vydechla, oči plné slz.
  "Omlouvám se."
  "To je v pořádku. No tak. Pojď. Museli zaslechnout výstřel." Jeu ji vedl pryč, po schodech skrz kuchyň a zadním východem kolem stájí. Noc byla chladná, jejich dech se srážel do mráčků. Obloha se třpytila tisícemi hvězd.
  Zabila jsem člověka. Sprostě jsem ho střelila.
 Kolem bylo hrobové ticho, v trávě se vznášeli světlušky.
  
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kdyby jsi si měl/a vybrat mezi realitou a fantazií?

Realita
Fantazie
Něco mezi tím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama