Kraťounká ochutnávka před posledním dílem... Věnována Káje, tedy jestli se někdy dočte tak daleko..:)
Nekonečně oceánské dálky
po moři všechny soukromé války
jsou zapomenuty..
Když zůstali oba dva sami
jediní opuštění mezi námi
vítr jim ukusuje srdce.
SAMI.
Tma byla hustá, rukou se však nedala rozrazit, jako se dá voda. Nutila je utíkat, dál a dál; huby uslintaných vlků jim zpívaly na cestu requiem. Mech pod nohami byl měkký, poddajný. A stejně tak nebezpečný - každý krok hrozil pádem. V tůňkách se odrážel měsíc v plné své kráse, než ho spěchající nohy nerozbahnily svým vpádem.
Violet se vysmekla Jeuovi. Už nemohla. Uběhla zatraceně málo, a ona to dobře věděla. Ruka jí sjela k pasu, zdrceně zavrtěla hlavou. A Jeu - jak jinak - chápavě pokynul.
"Sundej si ty šaty, ponesu tě." řekl jen. A Violet to udělala, přestože jí byla zima. Drahé kašmírové šaty mohly vážit kolem čtrnácti liber, a tak byla o hodně lehčí. Vylezla Jeuovi na záda jen v korzetu a podvlékačkách.
"Držíš se?"
"Držím." broukla a na důkaz ho pevněji sevřela kolem krku.
"Tak fajn.." řekl a rozešel se. Šaty zůstaly tam, úplně zapomenuté.
Jeu šlapal do kopce, proti všem stromům, chlad síl s každým krokem. Z dáli se ozývaly do ticha výkřiky. Hledají je. Přidal do kroku, rychleji už ani nemohl. Minuli hranici, les zdivočel. Už nešli po žádné stezce. Noc se blýžila k samému vrcholu.
"Je mi to líto..." povzdechla si.
"Za co? To ty jsi mi zachránila život." namítl.
"Kdybys mě nikdy nepotkal, byl by všechno lepší.." zamumlala, slezla z jeho zad. Její pohled byl rozpačitý, zničený a truchlivý. Nedivil se tomu i on sám se cítil... Prázdný.
"Kdybych tě nepotkal, nesetkali bychom se. To co udělám, nechci vzít nikdy zpátky."
"Fajn."
"Fajn. Tak pojď sem, no tak." usmál se a rozevřel paže. Nezaváhala, vrhla se na něj. Troufal si říct, že mu málem vyrazila dech. Stejně to bylo jedno. Sevřela ho tak pevně kolem pasu, že mu i tak znemožnila dýchání, a on byl rád. Schoval nos do jejích vlasů, ruce nechal volně položené na jejích ramenech. Od úst jim stoupaly bílé mráčky, které se rozpíjely v čirém zimném vzduchu. Oba dva mlčeli, nevyslovená slova na jazyku. A pak, jako by nic, Violet poklesla v kolenou, její tělo ztěžklo a hlava ji padla na Jeuovou hruď.


upřímně,přečetla jsem jenom ty rýmy na začátku
za to se mi ale moc líbili:) máš harmonický a příjemný blog:)