A máme tady další skeč. Tenhle už mám nějakou dobu naplánovaný. Doufám, že se vám bude líbit, dost jsem se namyslela nad dějem a zdá se mi neokoukaný a zatím ještě nikým nevymyšlený... :))) Ještě jednou: Doufám, že se bude líbit.
Obešla je, na špičkách prohlédla vypáčenou schránku a vzala z ní těch pár letáků, co tam leželo. Tohle byl vážně starý barák. Schodiště bylo sice čisté, ale zábradlí už na mnoha místech rezivělo a strhávala se z něj barva. Vystoupala do druhého patra a prstík strčila do hlíny jednoho z květináčů stojících na parapetě. Tohle byl taky velmi dobře zaučený zvyk. A pak konečně došla k fialkovým dveřím č.4, které zářily víc než kterékoliv ostatní.
Nejdřív zaklepala a zula si boty, potom dvakrát krátce zazvonila. Teprve potom strčila klíč do zámku a odemkla.
"Dobrý den.." zavolala z chodby a vkročila dovnitř. Kolem to vonělo po sušených bylinkách a jahodovém pudingu. Chodbu z jedné strany tvořily samé skříně různých tvarů a barev, poskládaných různě na sebe. Většina z nich se pyšnila nějakou příhodnou nálepkou na dvířkách, jako třeba oslík Ijáček nebo název Černé koření ze setu na krabicích. Lepili je spolu, asi před rokem, protože zapomínal, kam co dával.
Anebo když chtěl něco po ní, nevěděla,které dvířka otevřít.
Anebo když chtěl něco po ní, nevěděla,které dvířka otevřít.
"Sofie, vítej." To říkal pokaždé, když jsem přišla. Byl to takový rituál, stejně jako heslo se zvoněním a klepáním.
Vešla do jeho pokoje, který byl v tomhle bytečku největším pokladem. Celá místnost nebyla zas tak velká, přesto se v ní uspořádaně vešlo spoustu věcí. Celou pravou stěnu zdobily různé staré bankovky, mapy a výtisky z novin. ´Až 120 občanů Sálavy uzřelo skřítky ´
hlásal jeden z nápisů na zažloutlém papíru.
hlásal jeden z nápisů na zažloutlém papíru.
Nalevo stál jeden opravdu velký psací stůl a spousta polic plná nejrůznějšího harampádí a knih, o kterých člověk nedokázal říct, jakého jsou původu. Velká sklenice plná podivně blankytně modré tekutiny podobné medu, hrneček plný usušených praciček nějakých myší, skleněná krabice na zámek, uvnitř které stála podivná bytůstka, nicméně, když jste ji otevřeli, byla úplně prázdná. A taky spousta zvonců a zvonečků bez srdce, které nečinně spočívaly v dlouhé řadě za sebou.
Naproti dveřím byla okna, která se ztrácela za závěsy. Prudké světlo jim obou nedělalo moc dobře. Po zbylé části visely obrazy s nejpodivnější tématikou, většinou zobrazovaly pohádkové bytosti jako fauny, víly a elfy, ale bylo tam i pár skřetů a trolů, jak jí to trpělivě vysvětlil. No a uprostřed si na trůně prodřeného křesla seděl usměvavý starý muž, její zaměstnavatel:
Pan Růžička se teď zasněně chichotal něčemu, co vyčetl z knihy. Na nose měl drobné brejličky, tvář plnou vrásek a sněhově bílé vlasy pečlivě načesané na stranu. Alexandra se usmála a odešla za roh do úplně běžné staré kuchyně, kde umyla několik hrníčků stojících na dřezu, a pak se chvíli prohrabovala v krabici s léky. Došla k panu Růžičkovi, aby mu podala polední dávku prášků, které statečně snědl a zapil hořkým pelyňkovým čajem.
"Tak na co jste přišel?"
"Tady zrovinka čtu o bludičkách. Je to docela hezký příběh, takový poučný."
Pan Růžička byl vždycky tak trochu divný člověk. Kdysi pracoval jako pilot, jeho letadlo se však zřítilo někde nad Ruskem, daleko od civilizace, hluboko v horách. Strávil tam celých deset let. Když se konečně vrátil,nikdo už nevěřil, že je živý.
Nechalo to na něm však patrné stopy. Je přesvědčen -a nikdo mu to nemůže rozmluvit- že celý ten čas strávil s kouzelnou vílou a její rodinou a že s ní má dokonce syna.
Teď už je mu ucti hodných dvaasedmdesát let. Proto potřeboval opatrovnici, i když byl stále soběstačný. Sofii najala jeho sestra, slečna (i ve svých šedesáti pěti)Mohylová. Sofie byla sice stále studentka, ale chodila tam každé ráno a každé odpoledne a trávila s ním čas. A tak se z nechtěného úvazku stala oblíbená záležitost, kdy jí starý muž vyprávěl svoje příběhy z doby, když žil se svou imiginární rodinou. Často se stávalo, že zde byla až do noci a domů se vracela za světel lamp. Sofiině mámě to nevadilo. Měla ráda společnost mužů a trávila dny se spoustou cizinců. Sofie už ztratila přehled o tom, kdo je vlastně právoplatný přítel její mámy.
"Ahá. Tak to byste mi ho mohl povyprávět.." stočila pohled na starého pána. Miloval čtění příběhů, takže ho tahle nabídka měla potěšit. Zvedl pohled, zdál se zaražený, ale přece jen šťastný, jako těkající bomba.
"Dostal jsem dopis." nadhodil tiše.
"Byl jste u schránek? Od koho byl?"
"Psal mi syn, prý se staví." Sofie na něj koukala, slova jí uvázla ještě v hrdle. Co má říct? Jak mohl jeho neexistující syn poslat dopis? Vymyslel si to?
"A- kdy? Napsal to tam?" vykoktala, očima prohledávala okolí a hledala list papíru, nebo aspoň obálku.
"Do konce měsíce by se tady měl ukázat. Jsem rád, naposledy se ukázal před.. Pěti lety." pokýval hlavou.
"Ty-bláho." vykoktala. Tak tohle.. Zvláštní.


pěkné pěkné, až na pár chybek, které se vecpou všude
taková pěkná pointa, že je radno věřit starým lide, poněvadž neplatí pravidlo, že každý je, ať už tvrdí co chce, senilní.
super
P.S.: jsem zjistil, že mě máš v OS, což mě příjemně překvapilo, jen nechápu, proč sis u mne neřekla, abych ti to i já oplatil a podíval se na tvůj blog, protože k takovému jednání mě zásadně lidé musí dokopat

no, každopádně teď už se mě nezbavíš