2. prosince 2010 v 19:15 | Slovča
|
Poslední díl. Věnovaný Katce. Jestli se někdy dostane ke konci..:) Doufám, že se vám bude líbit...
"Violet, Violet! Opovaž se umřít! Slyšíš?!" křičel na ni. Nohy měl jako z rozsolu, bylo snažší klesnout jen tak do trávy i s ní. Popadl jí kolem rámen a několikrát řádně zatřepal. Z nebe se spustilo chladné mrhlení, a pak se i rozpršelo. Proč si toho všiml až teď?
Sklonil se nad ní, jako obří hradba před kapkami ji chránil. Brzy byl promočený na kost, zimamu otupovala smysly.
Nestihl to. Nikdy nemohl tušit, že odejde tak brzo, měl jí přesvědčit, že jedinou volbou bylo stát se jím samotným. Zavřel oči, bojoval se slzami. Prokřehlými prsty jí zajel do vlasů, v téhlé zlé, temné noci ještě krásnější než kdy dřív. Violet.
Dvě zmatené oči se otevřely, sledovaly tvář před sebou s neskutešnou něhou.
"Jeu. Chci být s tebou, navždy." ´řekla. "Chci, hrozně moc. Teď tě nechci opustit." vzlykala. Strach, který se jí držel pevně za krkem, děsil; smrt jí držela pařáty kolem pasu.
On zvedl hlavu a z jeho hrudi se odlehčil velký kámen. Jak dlouho jsem byla mimo? Pomyslela si. Usmál se, šťastnější než kdy dřív. Moc ráda by ho pohladila po tváři, ale ruce jí neposlouchaly.
Jeu neváhal. Přiložil rty k jejímu krku v letmém polibku, prosícím o odpuštění. Ozval se nepěkný zvuk praskající kůže, cítila však jen vzdálenou bolest, jako by se bodla snad jen jehlou. Krk byl však horký a pálil.
Opatrně jí přidržoval. Její krev byla sladká jako med, nejsladčí jakou kdy měl. Přesto mu nechutnala tak, jak by si upír přál. A ani žádné uspokojení necítil. Povolil čelist a odtáhl se. Z kapsy vytáhl šátek a obvázal jí ho kolem dvou zřetelným ran na krku.
"Odteť si přesně taková, jako jsem já." pošeptal jí tiše do ucha, objal kolem pasu a vstal. Tím zvedl i ji, celou zesláblou a unavenou, na nohy. Pohladila po tváři. Tohle by šťastný konec, hezčí, než si kdy dokázala představit v takové chvíli. Jeu.
Prask! Temnotou proběhl záblesk a zvuk kulky, vyslané neuvěřitelnou silou, prostoupil celým krajem. Rychle našla svůj cíl, a nebýt drobné dírky na Jeuově kabáru, nikdo by nic nepoznal. Z rány se začala řinout krev, rudá a hustá mu stékala po oblečení. Nepřestával však Violet pevně svírat a ona držela jeho. Prásk! Prásk! Při každém tom srdcervoucím volání zbraně zavřela oči, a když je otevřela, slzy jí už stékaly po tvářích.
Muži, pronásledující je z domu pana Meesyho hledali dobře. Teď stáli skryti v temnotě pod stromy a mířili ze všech stran. Prásk! Naposledy vyšvihl plamen z hlavně, třesoucí se nová upírka nadskočila a vzlykla.
"Miluju tě! Miluju!" zašeptala směrem k Jeuovi. Pomalu zavřel oči, smutně se usmál a i se svou dívkou spadl do vysoké trávy. Mrtvý.
-
-
Pod hlavou cítil polštář, ale v posteli nebyl. Ruce měl sloužené na prsou tak, jak se kladou umrlíkům. A místa kolem bylo poskrovnu. Vlastně cítil, jak se ramena otírají o stěny. A těsně nad sebou se odrážel jeho horký dech a vracel se k němu. Jsem v hrobě. Napadlo ho. Natáhl ruce a dotkl se stropu potaženého látkou; zamrazilo ho. Tak takový má být můj konec? Pomyslel si trpce. Rozzuřeně praštil pěstmi do stran. Zabolelo to, v hrudi pálily nezahojené rány.
Z hora na víko narazilo něco tvdého. Ozvalo se praskání a tmu před ním prozářilo světlo. Na pravo stál Mike, v rukách lopatu. A nahoře, nad jámou se ve světle měsíce tajila dívčí silueta.
"Jeu." řekl známý hlas.
Moje tvorba: Jeu a Violet
Páni je to opravdu pěkně napsaný:) Tvé povídky se mi moc líbí budu si jich muset přečíst víc:)