Leden 2011

Zloděj podob

23. ledna 2011 v 18:05 | Slovča |  Jednorázovky :)
Špinavé krvi dlouhá řada nádob.
Zvíš-li, stáváš se zlodějem podob
Stejně jako on, stejně jako JÁ.
To heslo jenom ďábel zná.


  "Já jsem David." představil se.
  "A já Luna." prozradila mu a omámená jeho úsměvem se usmívala taky. Vzduch prořízly dvě dlaně. V pozdravu se stiskly.
 Píp - píp.
  "Máš zvláštní jméno. Kdo ti ho dal?"
 Píp - píp.
  "Nebavte se!" Šum hlasů, tváře na všech stranách - skřípaní školní křídy o tabuli.
  "Tak v šest. U Terenciho."
  "Budu se těšit." řekl medový hlas. Modré oči skryly dlouhé černé řasy.
Píp - píp - píp.
  "Podívej na tu hvězdu. Není to kouzelná chvíle?" Vysoko zdvižená ruka ukazuje na zlatý záblesk.
  "Luno?"
  Překvapeně se otočila a na rtech jí pohrával úsměv. Nedočkavý polibek. Objetí.
  "Miluji tě." 
 Píp - píp.
   ".. zdá se.. ale je... nevyléčitelné..."
   "Co že jste říkal?" Oči za skly chápavě sledovaly. Tížily.
   "Není to léčitelné." řekl hlas. Cizí ruka na rameni. Šustění bílého pláště.
 Píp - píp - píp - píp.
   "Jacku?" Lunin hlas, trochu vzdálený. S rychlostí se přibližoval.
   "Z tohohle tě bude bolet za krkem. Lehni si ke mně." její tichý zpěvavý hlas plnil místnost. Spolu s nepříjemným pípáním. Stroj ho vyluzoval stále. Tiše.
    David zvedl hlavu, zadíval se dívku v nemocničních šatech, sedící na nemocničním lůžku. On se opíral o kraj, hlavu položenou o složené ruce, skrčený seděl až na kraji křesílka, které si přisunul. Musel nejspíš usnout.
    Svůj sen si však.. Nepamatoval.
 Píp - píp.

jjj






Bičovec

15. ledna 2011 v 22:43 | Slovča
  Tak se tu konečně, po mnoha uvahách, objevila rubrika specializovaná na zvířata všeho druhů a tvarů, takže vlastně i členovce (hmyz). Doufám, že se mnou vybraní tvorové a informace o nich uplatní, ať už jen tak, nebo pro opravdové mazlíčkovství..:)))

Viděli jste to někdy? Tenhle podivný pavoukouvec se dokonce objevil v Harry Potterovi. V té době jsem netušila, že to opravdu existuje. x) Nicméně, teď už to vím. Vybrala jsem se na dlouhou cestu plnou informací o tomhle podivném tvorovi... No a co jsem se dozvěděla? Jmenuje se to bičovec. Patří mězi pavoukovce, i když ani trochu jako pavou nevypadá, jak jste si mohli všimnout. Jeho velikost se pohybuje kole tří apůl centimetrů do čtyř a půl. Obývá teplé jeskyně tropického pásma. K orientaci v naprosté tmě používá dvě opravdu dlouhé makadla. Tři páry nohou, vepředu dvě vyvinutá kusadla. Živí se jinými členovci. Některé druhy jsou i jedovaté.

bicovec

  Chov je podle informací poměrně lehký. Pro jednoho jedince stačí akvárko o velikost 30x50x30. Na dně by mělo být kolem čtyř centimetrů vlhké rašeliny nebo lignocelu. Nemělo by chybět i několik kousků kůry, pod kterou se může bičovec skrývat. Má rád vlhko ( ALE! Akvárko by mělo být dobře větrané ) a relativní teplo kolem 25°C, večer by měli hodnoty klesat níž, a to až k 20°C. Důležité je, aby bylo akvárko aspoň ze dnou stran polepeno nějakou tapetou, nebo jinak navodit v akvárku tmavší příšeří. Proto není dobré klást akvárko na slunná místa.
  Bičovce v domácích podmínkách krmíme šváby a cvrčky, velké maximálně tak jako je velký bičovec  (- šváb by neměl přesahovat velikost bičovce.)
  Samičky si kladou vajíčka na tělo a to přesně na zadní část zadečku. Mláďata se líhnou až po třech čtyřech měsících a matku opauštějí po pvrním svleku. Dospívají po osmém svleku.

  UPOZORNĚNÍ: U bičovců dochází ke kanibalizmu. Vyhladovělý bičovec klidně sní vlastního bratříčka nebo sestřičku.

Můj verdikt: Bičovec, ačkoliv na to vůbec nevypadá, oplívá jistým půvabem a jak uznáte i vy, opravdu zvláštní podobou. Když budete opravdu šikovní, přeleze vám i na ruku, nicméně stále je to prchavá potvůrka, takže musíte dávat pozor, aby jste ho nerozmáčkli.



Ouran High School Host Club

15. ledna 2011 v 18:02 | Slovča |  Anime recenze
Byla nebyla jedna škola, která se jmenovala Ouran. A na téhle škole studovali jen děti zámožných rodin, vlastnící velké farmaceutické firmy, fabriky a továrny. A právě v téhle budově, v hudební učebně číslo tři, se setkává víc než jen zajímavý klub..
Jak sami jeho členové říkají, "Soukromá akademie Ouran se vyznačuje za prvé: Prestyží rodin. Za druhé: Bohatstvím. Zámožní lidé mají spoustu času. Proto tedy náš ouranský klub hostitelů, tvoření těmito mladými muži, věnuje svůj čas a poskytuje pohostinnost těmto rozkošným dámám, rovněž majícím čas, a vydělávají na nich.

No, hlavně si u toho nepředstavujte nic zvrhlého. Banda upištěných holek, roztékající se při hláškách mladých bishiků, není zas až takové drama. Příběh by vlastně nikoho ani tak neoslnil, kdyby do hry nevstoupila chudá Haruki Fujioka, vypadající jako chlapec kvůli krátkým vlasům a ohyzdným brýlím. Haruki se povede rozbít opravdu drahou vázu patřící klubu, a tak nemá jinou možnoust, než svůj dluh splatit prací.

Můj verdikt: Hm... Nikdy v životě jsem se tak nenasmála! :D Hlavní kartou tohohle animka jsou odzbrojující hlášky, ksichtíky a pózy. Díky nim se prostě člověk neudrží nesmát se. (Dabeři udělali kus dobré práce.) Snad jen jedno malé varování, které mě zbavuje odpovědnosti na případných zraněních (padání ze žídlí, válení se po zemi, zadušení smíchem): Toto anime je zdraví nebezpečné! x)


Ztracený klíč

8. ledna 2011 v 22:04 | Slovča |  Ztracený klíč
Tenhleten skeč jsem psala dovjím stylem. První část je psaná z pohledu jiného, neznámého vypravěče, druhá a třetí část je psaná pohledem hlavní postavy.
Celý příběh nebude fantasy ani sci-fi, pojednává jen o zmateném životě Zuzy a o jejím ne zrovna šťastném dospívání plném problémů...
Jak se Zuza vypořádá se svou platonickou láskou? Kdo jsou její přátelé? A hlavně, co je její máma vlastně zač?


"No tak, podívej se pořádně.. Děláš tam stále tu samou chybu."
Zuzka se zadívala dlouze do not a bádala chvíli očima po řádcích. Prsty přeletěla po klapkách, pak je uložila na správné místo a stlačila. Z klavíru se ozvalo několik zpletených melodií. Chvilku to vypadalo, že je konec, ale se její prsty tančily dále.
"Légáto. Hraj ho. Melodie je rychlá, spíše allegro. Ano, to je správně." jeho hlas se nesl malinkou místností. Klesl do křesla v rohu místnosti, dlouhé nohy narovnal před sebe. Zuza to zahlédla jen koutkem oka. Neodvážila se totiž přestat hrát. Její učitel zavřel oči a nechal se unášet.
Místnost tonula v příjemném hřejvém světle. V rohu se skrýval jediný stůl obsypaný postaršími zažloutlými svazky, bílými nově tisknutými složkami a žakovskýma knížkama. Vedle stála malá skříňka plná osobních věcí, která byla částečně prosklená. Hned naproti hrála právě Zuzka na jedno ze dvou klavírů u stěny. A vzadu u starých dřevěných oken byla jakási odpočívárna, která se skládala ze dvou křesílek a jednoho stolku.
Tohle místo znala z paměti, každý flek na koberci nebo prasklinku na zdi. Dalo by se říct, že tady byla tak trochu jako doma. Strávila tady posledních deset let. Teď jí bylo šestnáct, hrála nejlépe na celé škole a vlastnila celou škálu diplomů. Jen v poslední době toho na ni bylo moc.
Na židli se jí sedělo špatně, cítila se jako na trní. Očkem sletla k němu. Rozčepýřené černé vlasy mu trčely do všech stran, jen pár pramenů mu spadalo do očí. Na pravém obočí, tam kde se nápadně ztenčovalo, musel kdysi mít pirsing. Nos měl výrazný, ale ne velký nebo zahnutý, jaký byste si mohli představit u nějakého černokněžníka. A pod ním plné rty, horní o trochu tenčí než dolní. Pěkně se usmíval, někdy si zamyšleně kousal spodní ret, což byl spíše ženský zlozvyk. Mohlo mu být kolem dvaadvaceti.
Nastoupil na začátku roku a nahratil její předešlou učitelku, která spáchala sebevraždu. Nikdo neví proč. A ani Zuzka v tom neměla jasno. Vždyť byla vždy tak usměvavá. Vzpomínky a nevyřešené otázky trápily. Stále to bolelo a bylo to zřetelně cítit v ovzduši, kdykoliv mluvila s někým dospělým. Jejich opatrné otázky, jejich zkoumající oči. To právě paní Parmitová dokázala všechno, co ona dokáže teď a všechno jí to dokázala. Ukázala jí tenhle naprosto jíný svět.
A s tím jak odešla se hodně věcí změnilo. Hlavně to, že každou hodinu nedočkávě čekala. A přitom z ní měla strach. Mohl za to on - David Nikolas Rettel, rozvalený v křesle a naslouchájící mojí hudbě. Protože právě do něj byla bezhlavě zamilovaná.

. . .
"Neblbni. Co tě to napadlo?" Lucka mě chvíli zamračeně sledovala, ale odezvy se jí nedostávalo.
"Hele, nech jí. Neznáš to; lásce neporadíš. A je aspoň hezký?" ozvalo se mi vedle pravého ucha. Nebyl to dobrý nápad, ale přece jen byla tahle podivná dvojka mými nejbližšími přáteli. Musela jim to říct. Lucka žďuchla to Toma, sedícího obkročmo na židli.
"Jasně, že musí být hezký." vyplázla na něj jazyk. A já mlčela jako pěna, jistá si tím, že si ti dva vystačí a mně dají pokoj. Vedle.
"Tak jak vypadá?" vyhrkli ti dva najednou. Jejich zvědavé pohledy mě probodávaly a já měla pocit, že se měním v malý lidský jehelníček.
"No? Jaký má oči?" ptala se Luca.
"Modro šedý." vzdychla jsem tichounce.
"A zadek?" zahihňal se Tom. K mému překvapení se přidala i Lúca a oba dva se tajemně hihňali, každý ztracený ve svých úvahách o zadcích.
Usmála jsem se stylem no-to-víte-že-jo, přičemž jejich tichý chichot propukl v řehot.
Na katedře zachrastily klíče a z povzdálí ke mně dolehl školní zvonek. Tom se odsunul ke své lavici i s moji drahou blonďatou kamarádkou a já se přetočila tělem k tabuli a postavila se.
"Dobrý den," pozdravila postarší profesorka matiky. . . .

"Ahoj!" zavolala jsem do chodby a vešla dovnitř. Nikdo neodpověděl. Stěny, dveře, skříně a zasklení motýlci na poličce mlčeli. Máma byla zase pryč a já měla být doma sama. Vypleněná kuchyň mi smutně na pozdrav broukla: "Vzala sebou všechno k snědku. Aspoň tři dny ji neuvidíš."
Smutek prázdného bytu mnou prosákl jako studený podzimní déšť za depresivních lijáků. Shodila jsem aksnu ze zad a odplahočila se vyplakat do svého tichého pokoje za přítomnosti němých pohledů plyšových přihlížejících.

jjjj

Nic nepřichází - hlava mlčí

2. ledna 2011 v 19:09 | Slovča |  Čas pro slova
 Jedna linka, druhá. Naštvaně všechno smažu, rozpačitě čučím na prázdnou stránku. Znova přiložím prsty ke klávesnici. Napíšu pár slov. "Tsscc!" a všechno zase mizí.
 Takhle je to poslední dobou pořád. Moc ráda bych něco napsala, podělila se o pár příběhů, ale jako by se moje iniciativní odoba vytrácela. Vlastně je toho tolik, co bych chtěla vzdělit světu. Místo toho jsem uveřejnila jen jeden opravdu mizerný článek na TT. Vím, že tohle vám asi nic neříká.
 Nicméně, ano, už je tu rok 2011. Zas to budou věky, něž si na to zvyknu. Jako s rokem 2010. Než jsem to tak nějak pochytila, už byl konec roku a já musím začít zase od znova. Tohle mnoho z vás asi zná.
 Co se vlastně dělo? Vyrazila jsem s kamarádkami ven kolem půl jedenáctý. Kolem procházelo spousta lidí, všichni si hromadně mávali a přáli si. Většina z nich si šlapala trošku pod jazyku, mladší i starší. Dostala jsem pár novoročních pus. a Šla zase domů. Skleničky cinkly, venku to bouchalo. A Nastal nový rok. "Přej si něco." ozvalo se vedle mě. A já si přála. Neřeknu vám co. Je tady možnost, že by se to nesplnilo, a to nechci riskovat.


                                 Tak tedy, trochu opožděně:
                                          Všechno nejlepší do roku 2011!
                                                          2011おめでとう!
                                                                    ↓
                                                          2011 Omedetō!
djbefjbe