Tenhleten skeč jsem psala dovjím stylem. První část je psaná z pohledu jiného, neznámého vypravěče, druhá a třetí část je psaná pohledem hlavní postavy.
Celý příběh nebude fantasy ani sci-fi, pojednává jen o zmateném životě Zuzy a o jejím ne zrovna šťastném dospívání plném problémů...
Jak se Zuza vypořádá se svou platonickou láskou? Kdo jsou její přátelé? A hlavně, co je její máma vlastně zač?
"No tak, podívej se pořádně.. Děláš tam stále tu samou chybu."
Zuzka se zadívala dlouze do not a bádala chvíli očima po řádcích. Prsty přeletěla po klapkách, pak je uložila na správné místo a stlačila. Z klavíru se ozvalo několik zpletených melodií. Chvilku to vypadalo, že je konec, ale se její prsty tančily dále.
"Légáto. Hraj ho. Melodie je rychlá, spíše allegro. Ano, to je správně." jeho hlas se nesl malinkou místností. Klesl do křesla v rohu místnosti, dlouhé nohy narovnal před sebe. Zuza to zahlédla jen koutkem oka. Neodvážila se totiž přestat hrát. Její učitel zavřel oči a nechal se unášet.
Místnost tonula v příjemném hřejvém světle. V rohu se skrýval jediný stůl obsypaný postaršími zažloutlými svazky, bílými nově tisknutými složkami a žakovskýma knížkama. Vedle stála malá skříňka plná osobních věcí, která byla částečně prosklená. Hned naproti hrála právě Zuzka na jedno ze dvou klavírů u stěny. A vzadu u starých dřevěných oken byla jakási odpočívárna, která se skládala ze dvou křesílek a jednoho stolku.
Tohle místo znala z paměti, každý flek na koberci nebo prasklinku na zdi. Dalo by se říct, že tady byla tak trochu jako doma. Strávila tady posledních deset let. Teď jí bylo šestnáct, hrála nejlépe na celé škole a vlastnila celou škálu diplomů. Jen v poslední době toho na ni bylo moc.
Na židli se jí sedělo špatně, cítila se jako na trní. Očkem sletla k němu. Rozčepýřené černé vlasy mu trčely do všech stran, jen pár pramenů mu spadalo do očí. Na pravém obočí, tam kde se nápadně ztenčovalo, musel kdysi mít pirsing. Nos měl výrazný, ale ne velký nebo zahnutý, jaký byste si mohli představit u nějakého černokněžníka. A pod ním plné rty, horní o trochu tenčí než dolní. Pěkně se usmíval, někdy si zamyšleně kousal spodní ret, což byl spíše ženský zlozvyk. Mohlo mu být kolem dvaadvaceti.
Nastoupil na začátku roku a nahratil její předešlou učitelku, která spáchala sebevraždu. Nikdo neví proč. A ani Zuzka v tom neměla jasno. Vždyť byla vždy tak usměvavá. Vzpomínky a nevyřešené otázky trápily. Stále to bolelo a bylo to zřetelně cítit v ovzduši, kdykoliv mluvila s někým dospělým. Jejich opatrné otázky, jejich zkoumající oči. To právě paní Parmitová dokázala všechno, co ona dokáže teď a všechno jí to dokázala. Ukázala jí tenhle naprosto jíný svět.
A s tím jak odešla se hodně věcí změnilo. Hlavně to, že každou hodinu nedočkávě čekala. A přitom z ní měla strach. Mohl za to on - David Nikolas Rettel, rozvalený v křesle a naslouchájící mojí hudbě. Protože právě do něj byla bezhlavě zamilovaná.
. . .
"Neblbni. Co tě to napadlo?" Lucka mě chvíli zamračeně sledovala, ale odezvy se jí nedostávalo.
"Hele, nech jí. Neznáš to; lásce neporadíš. A je aspoň hezký?" ozvalo se mi vedle pravého ucha. Nebyl to dobrý nápad, ale přece jen byla tahle podivná dvojka mými nejbližšími přáteli. Musela jim to říct. Lucka žďuchla to Toma, sedícího obkročmo na židli.
"Jasně, že musí být hezký." vyplázla na něj jazyk. A já mlčela jako pěna, jistá si tím, že si ti dva vystačí a mně dají pokoj. Vedle.
"Tak jak vypadá?" vyhrkli ti dva najednou. Jejich zvědavé pohledy mě probodávaly a já měla pocit, že se měním v malý lidský jehelníček.
"No? Jaký má oči?" ptala se Luca.
"Modro šedý." vzdychla jsem tichounce.
"A zadek?" zahihňal se Tom. K mému překvapení se přidala i Lúca a oba dva se tajemně hihňali, každý ztracený ve svých úvahách o zadcích.
Usmála jsem se stylem no-to-víte-že-jo, přičemž jejich tichý chichot propukl v řehot.
Na katedře zachrastily klíče a z povzdálí ke mně dolehl školní zvonek. Tom se odsunul ke své lavici i s moji drahou blonďatou kamarádkou a já se přetočila tělem k tabuli a postavila se.
"Dobrý den," pozdravila postarší profesorka matiky. . . .
"Ahoj!" zavolala jsem do chodby a vešla dovnitř. Nikdo neodpověděl. Stěny, dveře, skříně a zasklení motýlci na poličce mlčeli. Máma byla zase pryč a já měla být doma sama. Vypleněná kuchyň mi smutně na pozdrav broukla: "Vzala sebou všechno k snědku. Aspoň tři dny ji neuvidíš."
Smutek prázdného bytu mnou prosákl jako studený podzimní déšť za depresivních lijáků. Shodila jsem aksnu ze zad a odplahočila se vyplakat do svého tichého pokoje za přítomnosti němých pohledů plyšových přihlížejících.