23. ledna 2011 v 18:05 | Slovča
|
Špinavé krvi dlouhá řada nádob.
Zvíš-li, stáváš se zlodějem podob
Stejně jako on, stejně jako JÁ.
To heslo jenom ďábel zná.
"Já jsem David." představil se.
"A já Luna." prozradila mu a omámená jeho úsměvem se usmívala taky. Vzduch prořízly dvě dlaně. V pozdravu se stiskly.
Píp - píp.
"Máš zvláštní jméno. Kdo ti ho dal?"
Píp - píp.
"Nebavte se!" Šum hlasů, tváře na všech stranách - skřípaní školní křídy o tabuli.
"Tak v šest. U Terenciho."
"Budu se těšit." řekl medový hlas. Modré oči skryly dlouhé černé řasy.
Píp - píp - píp.
"Podívej na tu hvězdu. Není to kouzelná chvíle?" Vysoko zdvižená ruka ukazuje na zlatý záblesk.
"Luno?"
Překvapeně se otočila a na rtech jí pohrával úsměv. Nedočkavý polibek. Objetí.
"Miluji tě."
Píp - píp.
".. zdá se.. ale je... nevyléčitelné..."
"Co že jste říkal?" Oči za skly chápavě sledovaly. Tížily.
"Není to léčitelné." řekl hlas. Cizí ruka na rameni. Šustění bílého pláště.
Píp - píp - píp - píp.
"Jacku?" Lunin hlas, trochu vzdálený. S rychlostí se přibližoval.
"Z tohohle tě bude bolet za krkem. Lehni si ke mně." její tichý zpěvavý hlas plnil místnost. Spolu s nepříjemným pípáním. Stroj ho vyluzoval stále. Tiše.
David zvedl hlavu, zadíval se dívku v nemocničních šatech, sedící na nemocničním lůžku. On se opíral o kraj, hlavu položenou o složené ruce, skrčený seděl až na kraji křesílka, které si přisunul. Musel nejspíš usnout.
Svůj sen si však.. Nepamatoval.
Píp - píp.
Vydarené. Zaujímave naozaj