Květen 2011

Galosalasský trůn III.

28. května 2011 v 21:32 | Slovča |  Galosalasský trůn
Tak je tady další díl. Pro přápad, že by na to někdo opomněl, díly vycházejí každou sobotu, někdy v neděli. Přeji hezké počtení :)

V minulém díle jste četli:
...
"Princezna Cathal má sestru?" zvedl překvapeně gryfin hlavu a se zájmem se ohlédl dozadu, jestli ještě stále princezna spí.
"Ví o ní jen několik vyvolených. Podle všeho žije na nějakém statku někde za řekou Lirou. Nejspíš ani ona neví, že je z královského rodu."
...
V hrudi malého tělíčka čněl šíp s černými perutěmi.
Cailean zaostřil, rty připravené k výkřiku:"Temní, to jsou temní!" vydechl. Cathal se na vteřinku zastavilo srdce.
...
A pak začali vylézat z lesů. Nejdřív vyšli kentauři, to oni je vystopovali, zrádci. Skalní zlobři svými dlouhými kroky letu gryfa stačili; i oni jim byli v patách. Na ramenech těch tvorů seděli skřetí lučišníci, rozšklebené huby se zabijácky usmívaly, luky natažené k nim. Nebe kolem zaplavily stovky šípů. Caibre zavřeštěl - jeden šíp mu vězel v zadní noze. Zvedl však let, máchal prudce křídly a šípy už na ně nedosáhly. Bezvýznamně se jejich hroty ve vzduchu otočily a padaly zase dolů. Objevila se před nimi mračna a pohltila je. A na chvíli byl klid.
"Caibre?" zeptal se bezeslovně rytíř.
"Je to jen jeden šíp, křídla mám v pořádku." zašeptal zadýchaně gryf.
"Pozor!" vyjekla princezna. Zprava na ně zaútočily drápy. Z mraku se vynořil drak, svým zrůstem daleko přesahoval Caibreho. Pařáty zvonivě cvakli - gryf se skvěle vyhnul. Zaútočil znova, útoky se zdály tak pomalé, gryf byl narozdíl od šupinatého obra daleko šikovnější. A znovu, tentokrát se zavřely Cathal za zády obrovité čelisti, hutný pach síry cítila všude. Jako by právě vstoupili do pekla.
Bylo nesmyslné, aby Caibre útočil. Jejich jedinou šancí byl únik. Prudce se zastavil za letu, střemhlav padal dolů. Na toho nemohl drak reagovat. Než se obrátil, zmizel mu Caibre mezi stromy. Ještě chvilku Caibre kličkoval mezi kmeny. Třásl se bolestí a strachem z přistání. Když už neměl dál sílu, nakonec se rozhodl přistát naproti skaliskům zarostlým kapradinami. Les tady byl hluboký, stříbrné buky však stály bezpečně daleko od sebe. Caibre z žuchnutím přistál, nohy ho však zradily. Sesypal svůj náklad, Caileana i Cathal dolů z kopce. Oba dva se ztratili v kupě listí, které se na chvíli vzneslo do nebe, aby zase dopadlo k zemi.
"Jste v pořádku?" zahekal, marně se snažil postavit. Z listí čouhaly rytířova ramena, zvedal i princeznu, pevně ji svírajíc za předloktí. Oba dva se dobrodili listím na bezpečnou půdu.
"Musíme se schovat. Až projdou, minou nás. Jinak nám nedají nikdy pokoj." mumlal si pro sebe Cailean. Rty pevně sevřené do tenké linky, vypadal, že nevnímá. Čísi ruka ho zatahala za košili; Cathal rozpačitě ukazovala na kámen, který částečně zavaloval temný vchod v zarostlém skalisku. Gryf se zdál vyděšený. Hlavu otáčel zprava doleva, jako by je slyšel.
"Brzy přijdou." oznámil trpce. Cailean si toho nevšímal, zaujatě sledoval jeskyni. Byla malá, temná. Úkryt.
"Princezno? Vlezte si dovnitř, prosím. A ty Caibre, až budeme vevnitř," spustil, slova vypouštěl z úst bez emocí, "Zavalíš kamenem vchod. Doletíš pro pomoc -"
"Ne! Není vůbec jisté jestli-"skočil mu do řeči, oči plné strachu.
"Je to jediná možnost. Se zraněním nás nebudeš schopen unést. Bez nás doletíš do dvou dnů pro pomoc. Brzy budeš zpátky. My tady počkáme." smutně se usmál. Caibre nespokojeně zavrtěl hlavou, ale nic nenamítl. Nechal si sundat postruhy, mlčky snesl i milosrdné poplácání po boku.
Dřív než zavalil vchod kamenem, pohledem se s nimi rozloučil. Jenom Cathal zarytě hleděla do země, a ačkoliv se snažila tvářit chladně a nezaujatě, její boj se sebou byl jasný.
Pryč! Ale nebylo úniku. Světla ubývalo, jako když Slunce opouští oblohu. Tiše to cvaklo, když kámen narazil o kámen. A nastala tma, na hony vzdálená od noci prosvícené měsícem. Nic, jen splašený dech. Někde v pozadí mysli mladé princezny narůstal strach. Rozlézal se, jako jeskyní chlad jí pohlcoval. Dech se jí krátil, jako by běžela, byla to hrůza, kterou měla v patách.
Pomoc. Možná to řekla, nebo si to jen pomyslela; než jí kolem ramen objalo bezvědomí a stáhlo jí hluboko pod stříbrnou hladinu nepoznání.


Galosalasský trůn II.

21. května 2011 v 20:09 Galosalasský trůn

Tak je tady další díl. Budu se snažit ho sem dávat každou sobotu nebo neděli. Doufám, že se vám bude líbit.

Slunce se houpalo nad obzorem, zlatavé a ostré zaplňovalo celé nebe; začal nový den. Slétli na slunnou mýtinku uprostřed hlubokých lesů, daleko od vesnic či měst, aby byli chráněni před očima temných pánů. Podél lesíka bublal potůček. Všichni hltavě pili, ve studené vodě svlažili hlavy. Pak si princezna beze slova ustlala ve vysoké trávě a mlčky usnula. Za chvíli bylo slyšet jen její přerývané, nočními můrami rušené oddychovaní.
"Co teď?" vzdychl Caibre. Složil si hlavu na přední tlapy, křídla pěkně rozložené stavěl proti slunci, aby se vyhřál.
"Království padlo. Budeme muset najít Cathalinu nevlastní sestru a obě je odvést do bezpečí elfí země." řekl neutrálně, jeho hlas byl prázdný a bezbarvý.
"Princezna Cathal má sestru?" zvedl překvapeně gryfin hlavu se a se zájmem se ohlédl dozadu, jestli ještě stále princezna spí.
"Ví o ní jen několik vyvolených. Podle všeho žije na nějakém statku někde za řekou Lirou. Nejspíš ani ona neví, že je z královského rodu." odpověděl. Sáhl do brašny po svém boku a vytáhl z ní velký kapesník, ve kterém byl pracně zamotaný malý medailonek. Vložil ho Caibremu do spárů. Ten ho opatrně otevřel, a najednou, z ničeho nic, se z malého stříbrného talismánku spustila tichá melodie, ladná a smutná, krásná a záhadná najednou. Vevnitř byl na jedné straně obrázek malé holčičky, s překrásnými tmavými kudrnatými vlásky. Usmívala se na malíře, v rukou svírala kytici kopretin.
Caibre rychle krabičku zaklapl, hudba jako by se však nesla dál, přestože už dávno nehrála. Oba dva vrhli pohled na spící dívku za jejich zády, jako dva kluci, co byli nachytáni při činu, se přikrčili. Nehla se však ani o píď. Cailean vzal stříbrně se lesknoucí věcičku a opatrně ji zabalil zpátky.
"A jak to plánuješ provést?" zašeptal tiše gryfin, bál se, že by snad princeznu mohl probudit.
"Poletíme přes staré hranice, a pokud se všechno zdaří, dostaneme se do hor." odvětil polohlasem.
"Aha. Skvělý plán." pokýval Caibre souhlasně.
"Nejlepší, na který jsem zatím přišel. Zdáš se unavený. Odpočiň si, já budu hlídat." zamumlal rytíř. Zvedl se na nohy, sundal ze sebe tuniku pocákanou krví i kroužkovou železnou košili. Z ramen mu spadla ohromná tíha. Opral tuniku v proudu říčky a přehodil ji o nejbližší keř. Sám se pak usadil na padlý kmen asi deset kroků od nich, zkřížil nohy u kotníků a s chmurnou náladou sledoval, jak jeho okřídlený společník usíná. I na něj padala únava, oči se mu klížily. Nespi! Pomyslel si, než jeho mysl utonula v mírumilovné tmě.

"Nechala jsi mě tu." vyčítavé zelené oči jí propichovaly jako jehly. "Nechala." zopakovaly rty. Všechno to znělo jako jed. Cathal s tím byla smířená, pravda byla na straně matky.
Zelená potemněla zlostí.
"Nikdy nebudeš moji dcerou. Nesahala bys jí ani po kolena! Jsi jen sprostá, hloupá vesničanka. Míšenka. Nenávidím tě!" křičela, neuvěřitelná zlost zatřepala celým světem. A pak začalo všechno praskat jako tabulka skla. Pavučinka prasklinek se šířila dál, pohltila celý obraz, s rachotem se vysypal ze samotných základů.
Princezna se s prudkým nádechem zvedla do sedu, vyděšená do morku kosti lapala po dechu. Byl to jen sen.
Zmateně se rozhlédla kolem, chvilku byla dezorientovaná. A pak jí to postupně docházelo, vzpomínky se vyjasňovaly. Kdesi v dálce se zlatý kotouč zvedal zpoza hor. Zatím byl sotva znatelný ? přicházel další den. Prospala celý den a celou noc. Když se však zvedla, zjistila, že nebyla jediná, která odpočívala. Kousek od ní se v trávě choulil Caibre a o něco dál za nimi i její rytíř. Hlavu měl skloněnou, jako závoj mu tvář zakrývaly dlouhé černé vlasy. Byl nahý do půl těla, kůže se mu leskla ranní rosou. Kdesi vzadu v mysli ji napadlo, že mu musela být zima. Blížilo se konci léta a noci v horách byly chladné. Pak tu myšlenku zavrhla. Je to přece voják; a co je jí vlastně po tom. I on byl zrádce. Za to, co se událo, nesl stejnou vinu, dokonce snad větší než ona sama. Volným krokem došla k bublavému proudu a napila se.
"Dobré ráno, princezno." ozval se hluboký hlas grifa. Ohlédla se, pohled výhradně nepříjemný. Jak se může chovat tak bezstarostně? Copak netruchlí?
"Dobré." odpověděla bez zájmu. Caibre roztáhl křídla, zkusmo s nimi zatřepal. Zvedl se do sedu, přední nohy srovnal a protáhl si je. Drápy přitom ryl do měkké půdy. Narovnal se, byl větší než statný bojový kůň. Na těle měl lysá místa. Tam se skrývaly jizvy, pomyslela si.
"Caileane." zahuhlal, v zobáku nesl tuniku a jeho kroužkovou zbroj. Mladík otevřel oči, sahaje po svém meči však poznal, že není v nebezpečí; ruka mu zase klesla.
"Děkuji." ozval se. Pohledem zabloudil k dívce sklánějící se nad potokem. Noha jí sklouzla, spadla na kolena do proudu a zamáčela si šaty.
"Panebože!" tiše zasyčela. A propukla v pláč.

Letěli tiše, celé hodiny odmítal kdokoliv promluvit. Nejvíc zarputile však mlčela princezna. Nechtěla po nikom žádná slova útěchy.
Nebe bylo blankytně modré, bez jediného mráčku. I vítr byl přívětivý, teplý. Málokdo by řekl, že takto vypadá království druhý den po jeho pádu. Málokdo by dokázal říct, že se to kdy mohlo stát.
Kolem prosvištěl jestřáb, obezřetně kolem nich protančil na větrné vlnce, ostrá křídla řezala vzduch. Zvedl se prudce nad ně, těsně je minul a střemhlav letěl dolů, prudký vichr mu šelestil s pírky. Drápy rozevřel v blížícím se smrtelném stisku.
Náhle však ztratil balanc, spadl do trávy. Křídla roztažená v nepřirozeném úhlu, tělo naposledy vydechlo, v hrudi malého tělíčka čněl šíp s černými perutěmi.
Cailean zaostřil, rty připravené k výkřiku:"Temní, to jsou temní!" vydechl. Cathal se na vteřinku zastavilo srdce.

ODKAZ na obrázek ->

Galosalasský trůn I.

15. května 2011 v 15:15 | Slovča |  Galosalasský trůn
Kapitola první
Bezejméná princezna
"Vemte ji pryč, prosím, pane!" královna přetáhla své dceři přes ramena tmavě rudý sametový plášť. Její postarší, přesto stále překrásná tvář čišela hrůzou a její smaragdové oči se leskly skrývanými slzami. V dálce se ozval hrom a země se otřásla. Dívenka, kterou vtiskla její ustaraná matka rytířovi v rámě, se chvěla a z očí jí stékaly němé potůčky, vždyť jí mohlo být teprve kolem čtrnácti. Nevnímala nic z toho, co se kolem ní dělo, očima sledovala jen velkou černou masu dole pod hradem. Řev se nesl až sem, k hlavní a nejvyšší věži hradu. Tam dole bylo peklo, doopravdovější než cokoliv jiného. Ve změti těl, krve a potu tam bojovalo tisíce mužů, zabíjelo se navzájem. A nejhorší na tom bylo, že tato bitva byla už dávno prohraná. Přesila je zatlačovala hlouběji a hlouběji do hradu, který neměl tu moc je ochránit a stal se strašlivou pastí. Někde tam dole, možná již jako bezduchá těla, byli její bratr Restalon a otec. Strach o ně i o matku, o všechny ostatní, co kdy znala a přátelila se s nimi, ji okradl o řeč. Přestože její rodina vládla starodávnými kouzly, ona nic nesvedla. Nad hlavami jim v urputném zápase proletěla koule křídel a drápů. I na nebi boj neustával. Královští gryfové zuřivě bojovali s černými, rudě ošlehanými draky s dlouhými ocasy. Klubko těl, jež jim proletělo nad hlavou, je těsně minulo, narazilo o cimbuří rozlehlé části věže a zřítilo se dolů, do nekonečné mlhy vodního příkopu.
Královna mlčky pohladila Cathal po tváři a vtiskla jí polibek na čelo. Na krk jí pověsila dlouhý řetěz z královskou pečetí, lesknoucí se v podvečerním slunci jako hvězda. Ozval se zlověstný halas. Věží se hnali neobuté nohy babarkých stvoření, všechna ječela a vřeštěla v cizím zlém jazyce. Takže už prorazili poslední opevnění. Cailean hvízdnul. Z nebe slétl gryf zlatavých barev, daleko větší a statnější než kterýkoliv jiný. I ten však utrpěl mnoho ran, krev mu lepila srst a pomalu zasychala.
"Uvezu jen dva." udýchaně zafuněl k překvapení všech, protože běžně gryfinové lidskou řečí nemluvili. Cailean popadl princeznu v podpaží a prudce jí vysadil vysoko na hřbet.
"Jeďte, prosím vás." hlesla královna. Pohledy rytíře a její se setkaly. Stiskl rty, protože věděl, že by královnu nepřemluvil, aby nasedla. A ani jí nijak odporovat nemohl. Rozčileně vysedl za Cathal. Sevřel obojek kolem krku dravce.
"A co matka?" vyjekla znepokojeně princezna, začala sebou cukat, aby se mohla na matku ohlédnout. Když však spatřila Caileanův zkroušený smutný pohled, pochopila.
"Ne, to ne. Ne ne ne. Mami! Matko!" ječela a seč to šlo sebou házela a snažila se vyprostit ze silných paží rytíře.
"Nesmíme ji tady nechat. Pusť mě!" zlobila se. I sám gryf sklonil hlavu, ať už protože věnoval poslední úctu královně, nebo jen nemohl dále přihlížet.
"Leť, Caibre." zašeptal tmavovlasý muž. Naposled i on sklonil hlavu, než se Caibre dvěma mocnými skoky přihnal ke kraji a skočil. Chvilku padal níž, plachtil, šípy střílené z nižších nádvoří je míjely, prudce kolem nich proletovaly v celých rojích. Teprve až když míjeli hradby, zamáchal gryf křídly a vznesl se.
Letěli přímo v před, bylo slyšet jen vítr a vzlyky s obviněními mladé svěřenkyně. Stále ještě volala, i když jí už matka nemohla slyšet. Všichni trpce sledovali, jak se vrcholek věže plní, jako mor černá; v tom rozzuřeném davu mizí ona, hrdá a všemi uznávaná královna Nerwie.
"Všechno je to tvoje vina. Nenávidím tě." šeptala zničeně Cathal, opírající se zády a rytířovu hruď. Oči měla zarudlé, rty popraskané. Celou noc letěli, báli se přistát kdekoliv na území bývalého království. Bylo jasné, že království bez krále a královny padlo. Vždyť Galosalass s Venemenem odolávali jako poslední. A bez pomoci hlavního města nemohla svést malá horská pevnost, jako byl Venemen, nic, jen očekávat armádu Černých knížat ze Severu a dívat se, jak vojáci jako žhavá láva pohlcují vše živé.

Dopis podepsán krví - sbohem

9. května 2011 v 20:23 | Slovča |  Téma
Dopis. Opožděná reakce na téma ´Krev´.


Milý Francisi, snad z tohoto dopisu pochopíte, co si sama netroufám říct nahlas.

Mám ráda tmu. Miluji ji, je nepostradatelnou částí mě. Když mě její chlad obejme, na chvilku člověk zapomene. Oddá se naději, že tma zůstane navěky a nikdy nepříjde nový den - že se snad čas zastaví - nikdy nenajde chvíle, kdy znovu ochutíme zradu. Protože tma je sestra noci - a noc je doba, která patří především mě.
Mou součástí je bolest. Bolest je dobrá, ach ano, jedině bolest přinese pochopení a vysvobození z bouřlivých emocí. Bolest zchladí jako podzimní déšť - připomene, kde je moje místo. A od bolesti je jen krůček ke krvi. Proudí mi v těle, horká, žhavá, stejně jako každé živé bytosti. A často taky po rtech, ústy, polykám ji - piji. Nejspíš tušíte správně, že není moje. Pro mě není krev jenom smyslem života, pro mě je krev smyslem bytí. Bez krve bych ztratila samu sebe. Bez krve mě čeká už jen smrt.
Není nikoho, kdo by proklínal krev; to jenom já, to ze mně se stává bezcitné monstrum. Zvíře lačné po... krvi.
Omlouvám se, prosím, pochopte, že není jiné cesty. Být s Vámi nablízku je stejné, jako vyřknout ortel smrti.

Sbohem, navždy Vaše Alexandra.


Odkaz na obrázek ->

Beast Master

8. května 2011 v 17:52 | Slovča |  Manga recenze

Yuiko Kubozuka miluje zvířata. Miluje je tak moc, až jí všechna zvířata nesnáší a vyhýbají se jí na sto honů. Její boj však nebude se zvířaty, ale s Leem, který s ní chodí do třídy. Na první pohled velice děsivý mladík budí ve všech strach. Až teprve Yuiko se rozhodne s ním prohodit pár slov. Jak se ukáže, není tak děsivý, jak se zdá, veskutečnosti je.. Roztomilý. Doslova.
Tedy až na chvíle, kdy uvidí krev. Pak se z něho stane krvelačné zvíře, šelma. A jediný, kdo ho dokáže utěšit je právě Yuiko.

Můj verdikt: Manga je nejen hrozivě hrozitánsky
romantická a smutná, ale taky - jak jinak -
zabávná. Protože i z těch nejnapínavějších častí
dokázala autorka vytěžit něco jednoduše úsměvného.


Odkaz na obrázek ->


MMV, tedy tak trochu sestříhané části mangy. Styl kresby by se totiž nemusel líbit každému,že? :)