Kapitola první
Bezejméná princezna
"Vemte ji pryč, prosím, pane!" královna přetáhla své dceři přes ramena tmavě rudý sametový plášť. Její postarší, přesto stále překrásná tvář čišela hrůzou a její smaragdové oči se leskly skrývanými slzami. V dálce se ozval hrom a země se otřásla. Dívenka, kterou vtiskla její ustaraná matka rytířovi v rámě, se chvěla a z očí jí stékaly němé potůčky, vždyť jí mohlo být teprve kolem čtrnácti. Nevnímala nic z toho, co se kolem ní dělo, očima sledovala jen velkou černou masu dole pod hradem. Řev se nesl až sem, k hlavní a nejvyšší věži hradu. Tam dole bylo peklo, doopravdovější než cokoliv jiného. Ve změti těl, krve a potu tam bojovalo tisíce mužů, zabíjelo se navzájem. A nejhorší na tom bylo, že tato bitva byla už dávno prohraná. Přesila je zatlačovala hlouběji a hlouběji do hradu, který neměl tu moc je ochránit a stal se strašlivou pastí. Někde tam dole, možná již jako bezduchá těla, byli její bratr Restalon a otec. Strach o ně i o matku, o všechny ostatní, co kdy znala a přátelila se s nimi, ji okradl o řeč. Přestože její rodina vládla starodávnými kouzly, ona nic nesvedla. Nad hlavami jim v urputném zápase proletěla koule křídel a drápů. I na nebi boj neustával. Královští gryfové zuřivě bojovali s černými, rudě ošlehanými draky s dlouhými ocasy. Klubko těl, jež jim proletělo nad hlavou, je těsně minulo, narazilo o cimbuří rozlehlé části věže a zřítilo se dolů, do nekonečné mlhy vodního příkopu.
Královna mlčky pohladila Cathal po tváři a vtiskla jí polibek na čelo. Na krk jí pověsila dlouhý řetěz z královskou pečetí, lesknoucí se v podvečerním slunci jako hvězda. Ozval se zlověstný halas. Věží se hnali neobuté nohy babarkých stvoření, všechna ječela a vřeštěla v cizím zlém jazyce. Takže už prorazili poslední opevnění. Cailean hvízdnul. Z nebe slétl gryf zlatavých barev, daleko větší a statnější než kterýkoliv jiný. I ten však utrpěl mnoho ran, krev mu lepila srst a pomalu zasychala.
"Uvezu jen dva." udýchaně zafuněl k překvapení všech, protože běžně gryfinové lidskou řečí nemluvili. Cailean popadl princeznu v podpaží a prudce jí vysadil vysoko na hřbet.
"Jeďte, prosím vás." hlesla královna. Pohledy rytíře a její se setkaly. Stiskl rty, protože věděl, že by královnu nepřemluvil, aby nasedla. A ani jí nijak odporovat nemohl. Rozčileně vysedl za Cathal. Sevřel obojek kolem krku dravce.
"A co matka?" vyjekla znepokojeně princezna, začala sebou cukat, aby se mohla na matku ohlédnout. Když však spatřila Caileanův zkroušený smutný pohled, pochopila.
"Ne, to ne. Ne ne ne. Mami! Matko!" ječela a seč to šlo sebou házela a snažila se vyprostit ze silných paží rytíře.
"Nesmíme ji tady nechat. Pusť mě!" zlobila se. I sám gryf sklonil hlavu, ať už protože věnoval poslední úctu královně, nebo jen nemohl dále přihlížet.
"Leť, Caibre." zašeptal tmavovlasý muž. Naposled i on sklonil hlavu, než se Caibre dvěma mocnými skoky přihnal ke kraji a skočil. Chvilku padal níž, plachtil, šípy střílené z nižších nádvoří je míjely, prudce kolem nich proletovaly v celých rojích. Teprve až když míjeli hradby, zamáchal gryf křídly a vznesl se.
Letěli přímo v před, bylo slyšet jen vítr a vzlyky s obviněními mladé svěřenkyně. Stále ještě volala, i když jí už matka nemohla slyšet. Všichni trpce sledovali, jak se vrcholek věže plní, jako mor černá; v tom rozzuřeném davu mizí ona, hrdá a všemi uznávaná královna Nerwie.
"Všechno je to tvoje vina. Nenávidím tě." šeptala zničeně Cathal, opírající se zády a rytířovu hruď. Oči měla zarudlé, rty popraskané. Celou noc letěli, báli se přistát kdekoliv na území bývalého království. Bylo jasné, že království bez krále a královny padlo. Vždyť Galosalass s Venemenem odolávali jako poslední. A bez pomoci hlavního města nemohla svést malá horská pevnost, jako byl Venemen, nic, jen očekávat armádu Černých knížat ze Severu a dívat se, jak vojáci jako žhavá láva pohlcují vše živé.

