Tak je tady další díl. Pro přápad, že by na to někdo opomněl, díly vycházejí každou sobotu, někdy v neděli. Přeji hezké počtení :)
V minulém díle jste četli:
...
"Princezna Cathal má sestru?" zvedl překvapeně gryfin hlavu a se zájmem se ohlédl dozadu, jestli ještě stále princezna spí.
"Ví o ní jen několik vyvolených. Podle všeho žije na nějakém statku někde za řekou Lirou. Nejspíš ani ona neví, že je z královského rodu."
...
V hrudi malého tělíčka čněl šíp s černými perutěmi.
Cailean zaostřil, rty připravené k výkřiku:"Temní, to jsou temní!" vydechl. Cathal se na vteřinku zastavilo srdce.
...
A pak začali vylézat z lesů. Nejdřív vyšli kentauři, to oni je vystopovali, zrádci. Skalní zlobři svými dlouhými kroky letu gryfa stačili; i oni jim byli v patách. Na ramenech těch tvorů seděli skřetí lučišníci, rozšklebené huby se zabijácky usmívaly, luky natažené k nim. Nebe kolem zaplavily stovky šípů. Caibre zavřeštěl - jeden šíp mu vězel v zadní noze. Zvedl však let, máchal prudce křídly a šípy už na ně nedosáhly. Bezvýznamně se jejich hroty ve vzduchu otočily a padaly zase dolů. Objevila se před nimi mračna a pohltila je. A na chvíli byl klid.
"Caibre?" zeptal se bezeslovně rytíř.
"Je to jen jeden šíp, křídla mám v pořádku." zašeptal zadýchaně gryf.
"Pozor!" vyjekla princezna. Zprava na ně zaútočily drápy. Z mraku se vynořil drak, svým zrůstem daleko přesahoval Caibreho. Pařáty zvonivě cvakli - gryf se skvěle vyhnul. Zaútočil znova, útoky se zdály tak pomalé, gryf byl narozdíl od šupinatého obra daleko šikovnější. A znovu, tentokrát se zavřely Cathal za zády obrovité čelisti, hutný pach síry cítila všude. Jako by právě vstoupili do pekla.
Bylo nesmyslné, aby Caibre útočil. Jejich jedinou šancí byl únik. Prudce se zastavil za letu, střemhlav padal dolů. Na toho nemohl drak reagovat. Než se obrátil, zmizel mu Caibre mezi stromy. Ještě chvilku Caibre kličkoval mezi kmeny. Třásl se bolestí a strachem z přistání. Když už neměl dál sílu, nakonec se rozhodl přistát naproti skaliskům zarostlým kapradinami. Les tady byl hluboký, stříbrné buky však stály bezpečně daleko od sebe. Caibre z žuchnutím přistál, nohy ho však zradily. Sesypal svůj náklad, Caileana i Cathal dolů z kopce. Oba dva se ztratili v kupě listí, které se na chvíli vzneslo do nebe, aby zase dopadlo k zemi.
"Jste v pořádku?" zahekal, marně se snažil postavit. Z listí čouhaly rytířova ramena, zvedal i princeznu, pevně ji svírajíc za předloktí. Oba dva se dobrodili listím na bezpečnou půdu.
"Musíme se schovat. Až projdou, minou nás. Jinak nám nedají nikdy pokoj." mumlal si pro sebe Cailean. Rty pevně sevřené do tenké linky, vypadal, že nevnímá. Čísi ruka ho zatahala za košili; Cathal rozpačitě ukazovala na kámen, který částečně zavaloval temný vchod v zarostlém skalisku. Gryf se zdál vyděšený. Hlavu otáčel zprava doleva, jako by je slyšel.
"Brzy přijdou." oznámil trpce. Cailean si toho nevšímal, zaujatě sledoval jeskyni. Byla malá, temná. Úkryt.
"Princezno? Vlezte si dovnitř, prosím. A ty Caibre, až budeme vevnitř," spustil, slova vypouštěl z úst bez emocí, "Zavalíš kamenem vchod. Doletíš pro pomoc -"
"Ne! Není vůbec jisté jestli-"skočil mu do řeči, oči plné strachu.
"Je to jediná možnost. Se zraněním nás nebudeš schopen unést. Bez nás doletíš do dvou dnů pro pomoc. Brzy budeš zpátky. My tady počkáme." smutně se usmál. Caibre nespokojeně zavrtěl hlavou, ale nic nenamítl. Nechal si sundat postruhy, mlčky snesl i milosrdné poplácání po boku.
Dřív než zavalil vchod kamenem, pohledem se s nimi rozloučil. Jenom Cathal zarytě hleděla do země, a ačkoliv se snažila tvářit chladně a nezaujatě, její boj se sebou byl jasný.
Pryč! Ale nebylo úniku. Světla ubývalo, jako když Slunce opouští oblohu. Tiše to cvaklo, když kámen narazil o kámen. A nastala tma, na hony vzdálená od noci prosvícené měsícem. Nic, jen splašený dech. Někde v pozadí mysli mladé princezny narůstal strach. Rozlézal se, jako jeskyní chlad jí pohlcoval. Dech se jí krátil, jako by běžela, byla to hrůza, kterou měla v patách.
"Caibre?" zeptal se bezeslovně rytíř.
"Je to jen jeden šíp, křídla mám v pořádku." zašeptal zadýchaně gryf.
"Pozor!" vyjekla princezna. Zprava na ně zaútočily drápy. Z mraku se vynořil drak, svým zrůstem daleko přesahoval Caibreho. Pařáty zvonivě cvakli - gryf se skvěle vyhnul. Zaútočil znova, útoky se zdály tak pomalé, gryf byl narozdíl od šupinatého obra daleko šikovnější. A znovu, tentokrát se zavřely Cathal za zády obrovité čelisti, hutný pach síry cítila všude. Jako by právě vstoupili do pekla.
Bylo nesmyslné, aby Caibre útočil. Jejich jedinou šancí byl únik. Prudce se zastavil za letu, střemhlav padal dolů. Na toho nemohl drak reagovat. Než se obrátil, zmizel mu Caibre mezi stromy. Ještě chvilku Caibre kličkoval mezi kmeny. Třásl se bolestí a strachem z přistání. Když už neměl dál sílu, nakonec se rozhodl přistát naproti skaliskům zarostlým kapradinami. Les tady byl hluboký, stříbrné buky však stály bezpečně daleko od sebe. Caibre z žuchnutím přistál, nohy ho však zradily. Sesypal svůj náklad, Caileana i Cathal dolů z kopce. Oba dva se ztratili v kupě listí, které se na chvíli vzneslo do nebe, aby zase dopadlo k zemi.
"Jste v pořádku?" zahekal, marně se snažil postavit. Z listí čouhaly rytířova ramena, zvedal i princeznu, pevně ji svírajíc za předloktí. Oba dva se dobrodili listím na bezpečnou půdu.
"Musíme se schovat. Až projdou, minou nás. Jinak nám nedají nikdy pokoj." mumlal si pro sebe Cailean. Rty pevně sevřené do tenké linky, vypadal, že nevnímá. Čísi ruka ho zatahala za košili; Cathal rozpačitě ukazovala na kámen, který částečně zavaloval temný vchod v zarostlém skalisku. Gryf se zdál vyděšený. Hlavu otáčel zprava doleva, jako by je slyšel.
"Brzy přijdou." oznámil trpce. Cailean si toho nevšímal, zaujatě sledoval jeskyni. Byla malá, temná. Úkryt.
"Princezno? Vlezte si dovnitř, prosím. A ty Caibre, až budeme vevnitř," spustil, slova vypouštěl z úst bez emocí, "Zavalíš kamenem vchod. Doletíš pro pomoc -"
"Ne! Není vůbec jisté jestli-"skočil mu do řeči, oči plné strachu.
"Je to jediná možnost. Se zraněním nás nebudeš schopen unést. Bez nás doletíš do dvou dnů pro pomoc. Brzy budeš zpátky. My tady počkáme." smutně se usmál. Caibre nespokojeně zavrtěl hlavou, ale nic nenamítl. Nechal si sundat postruhy, mlčky snesl i milosrdné poplácání po boku.
Dřív než zavalil vchod kamenem, pohledem se s nimi rozloučil. Jenom Cathal zarytě hleděla do země, a ačkoliv se snažila tvářit chladně a nezaujatě, její boj se sebou byl jasný.
Pryč! Ale nebylo úniku. Světla ubývalo, jako když Slunce opouští oblohu. Tiše to cvaklo, když kámen narazil o kámen. A nastala tma, na hony vzdálená od noci prosvícené měsícem. Nic, jen splašený dech. Někde v pozadí mysli mladé princezny narůstal strach. Rozlézal se, jako jeskyní chlad jí pohlcoval. Dech se jí krátil, jako by běžela, byla to hrůza, kterou měla v patách.
Pomoc. Možná to řekla, nebo si to jen pomyslela; než jí kolem ramen objalo bezvědomí a stáhlo jí hluboko pod stříbrnou hladinu nepoznání.


Krásný a dokonalý jako vždycky.. =)