Červen 2011

Galosalasský trůn V.

23. června 2011 v 21:32 | Slovča |  Galosalasský trůn
Krátká předzvěst šesté části Galosalaského trůnu. Nijak zajímavá, stále se motáme Cathal v myšlenkách a její bolesti způsobené škaredým pádem...

"Hej, žiješ? Vzbuď se." někdo s Cathal třásl tak silně, až jí drkotaly zuby o sebe. Otevřela oči, matně si uvědomovala hlavu, bolavou jako střep. Žaludek se jí zvedal, jako by stála na lodi uprostřed rozbouřeného oceánu. V mlžném oparu slz uviděla krásnou tvář orařovanou ostrým oranžovým světlem a vodopádem rovných černých vlasů. Výrazné šedé oči si ji lítostivě prohlížely. Plála v nich podivná neskrotná jiskra, jako by ten neznámý byl andělem s ďábelskou duší.
"Airril! Dýchá, ale zdá se, že si pěkně potrhala nohu." zavolal kamsi pryč. Oči barvy stříbra se vrátily, aby ji ujistily, že její anděl nikam neodchází.
"Fajn, tak ji vezmi. Dávej pozor, vypadá to, že má polámané nějaká žebra." ozval se krásně zpěvavý hlas. Kdosi se nad ní naklonil. Zahlédla ustranou tvář, jak si ji prohlíží.
"Já, -lean. Pomo- mu." vysoukala ze sebe.
"Neboj, Cailean je v pořádku." ozval se ten pěkný ženský hlas. Čísi paže ji zvedly, země najednou zmizela, cítila pevnost těch rukou. S opatrností ji vynášely ven, na světlo.
Cathal otočila hlavu a koutkem oka zahlédla neklidně přešlapujícího Caibreho mezi stromy. Rotahoval a skládal křídla, ptajíc se stále, jestli může nějak pomoct. Pohlédla ještě dál a uviděla Caileana, možná mrtvého, možná jen klidně spícího mezi zlatavým listím; ležel napůl v náruči mladé dívky, která mu něžně prsty vyčesávala z čela mokré pramínky vlasů. Cathal ji znala - už ji viděla v jeskyni - i když teď tady vypadala o něco mladší.
Do nosu ji udeřila vůně zetlelého listí, vůně lesa. A taky vůně krve. Předstírat, že je v klidu bylo nemožné, ona však neměla sílu ani panikařit.
Ucítila, jak jí kdosi mezi rty tiskne hrdlo láhve. Nepřipravená se rozkašlala. To už se nad ní zavřely okenice a svět splynul jen v hrozivou, tupou bolest.

Alexandra

19. června 2011 v 15:09
Tak je nás o jednoho víc. Tedy pokud můžeme do naší rodiny zahrnovat i malé chlubaté stvořeníčko s dlouhým ocáskem.
Dostala jméno Alexandra. Zatím pořád jenom spinká, a to kdekoliv se jí zachce, třeba v čepici, nebo pod tričkem. (I když čepici má obvzlášť ráda.)

Vyzvedla jsem si ji teprve v pátek, už si na mě ale zvykla a neutíká, tedy pokud zrovna nedělá průzkum okolí. Je stále ještě mimčo, takže si pochutnává s radostí na mléce.
No a abych tady nemluvila jen tak do větru, tady je:


Jinak se moc omlouvám, ani tento týden nebude další díl Galosalasského trůnu. Jak jste už slyšeli, došlo k velkému kolapsu kvůlu schánění klece a taky kvůli škole. Moc se omlouvám, snad tedy příští týden :)
Slovča

Anděl a stroj

9. června 2011 v 20:42 | Slovča |  Moje výtvory
Anděl a stroj je jeden z prvních obrázků, dělaných v programu Paint.NET. Kreslený byl ručně, naskenován, předělán. Trvalo mi to zhruba něco přes dvě hodiny, možná víc.
Kresba je z minulého, možná předminulého roku, takže je docela.. stará? Víc už asi není co dodat. Doufám, že se vám líbí.. x)



Galosalasský trůn IV.

4. června 2011 v 22:23 | Slovča |  Galosalasský trůn
Dobrý večer :) Tak jsme tady s dalším dílem. Minulý byl opravdu krátký, takže tehle bude o něco delší, ačkoliv to vlastně nebylo ani plánované. Ať se vám tedy líbí. V předchozím díle jste mohli číst:
...
"Brzy přijdou." oznámil trpce. Cailean si toho nevšímal, zaujatě sledoval jeskyni. Byla malá, temná. Úkryt.
...


Kap, kap. Cathal otevřela oči, aby se rozhlédla kolem. Přivítalo ji černo, jako by snad nic jiného nikdy neexistovalo. Všudypřítomné, pohlcující. Jako by byla slepá. Zakopaná hluboko pod zemí, zavalená, obklopená těžkou hlínou, nemoha se pohnout, ani nadechnout. Už tak krátký dech váznul, krk stažený děsivou hrůzou. V marné snaze uniknout těm myšlenkám, které jí pronásledovaly jako stín - hořce si pomyslela, že tady přece není žádného stínu - sebou cukla.
Ucítila za sebou měkké tělo. Vzpomínky se jí vracely. To už se její rytíř vzbudil. Slyšela ho, jak si neklidně poposedl, doslova cítila, jak váhá.
"Jste v pořádku, princezno?" zeptal se po chvíli.
"Ano, samozřejmě." odtušila ochraptěle. Jen přicházím o rozum, dořekla si už jen pro sebe.
Nevěděla, jak dlouho jsou tady zavření. Mohla jen tušit, že to bylo už něco kolem dvou dnů. Stále dokola přitom upadávala do spánku beze snů a budila se zpocená a vyděšená z kolem číhající tmy. Když nespala, utápěla se v chmurných myšlenkách a depresích. Po každém probdění jí bylo hůř a hůř.
Její rytíř se držel srdnatě. Cailean si na nic nestěžoval, byť by asi neměl komu; Cathal ho stále ignorovala. Roztrpčeně mlčela, do morku pokořená tmou kolem a rozčílená na celý svět.
Cathal se zvedla na nohy, aby se potácivými kroky přemístila k pravé straně jeskyně. V její stěně nahmatala jeden z otvorů, docela malý, ale průchodný. Byly tam čtyři, z toho jeden neprůchodný, a jeden, který vedl několik desítek metrů do ztracena. Zbytek prostě jen končil po metru či dvou. Potřebovala trochu klidu a také se projít, aby rozproudila krev ve ztuhlých nohách. Na chvilku se zarazila. Její vyhladovělé tělo nespolupracovalo. Už dva dny nic nejedla, půl dne nepila. Přesto volným krokem vyrazila chodbou, nohy roztřesené.
Myšlenkami zabloudila domů. Nikdy ji tam hlad netrápil, měla své pohodlí. Před očima se jí vyjevil bratr Restalon, mladý a mužný, šermující s protivníkem ledabile a hravě, docela jako kočka, a ta jeho veselá nálada. Taky otce, mračícího se na listiny v rukou. Vzhlédl, usmál se na Cathal, upil z číše, aby se zase začetl. Matka vždy sedávala v křesílku pod oknem, aby otce utišila, když ho rozzlobila nějaká zpráva; jindy vyšívala nebo pletla věnce.
"Princezno Cathal!" Zpoza rohu se vybatolila Rozie, její milá zlatá chůva, rozpačitě si utřela ruce do zástěry a usmála se, vějířky vrásek kolem očí jí zvláštně slušely:"Pojďte se najíst, princezno, vždyť už musíte mít hlad."
V patách jí šel bratránek Loorent, vyjeveně sledujíc okolí. Loorent měl vždy tak trochu zaječí úmysly...
Zavrtěla rozčíleně hlavou, vyvolalo to v ní jen další nával únavy.
"Potřebuju si sednout. Na chvilku - si sednout." zašeptala si pro sebe, sjela k zemi jako těžký kámen. Oči se jí klížily, bojovala se spánkem jenom chvíli.

Ten chlad? Nic nebylo vidět. Cathal se zvedla na nohy, zmatenější než kdy dřív, podél stěny se vláčela kamsi pryč. Ulička byla užší a užší. Vzpomínky rozpité jako kapka inkoustu ve vodě, cítila se slabá jako moucha. Kamsi doklopýtala, její dech se odrážel od stěn tak hlasitě, jako by nestála v malé kapličce, ale rovnou ve velké síni chrámu svaté Mirabely. Princezna si uměla představit, co před ní nejspíš mohlo stát. Udělala jeden krok, jeden krok a poslední. Stoupla totiž do prázdna.
Bolelo to, až když se dokutálela dolů. Zůstala ležet v chladné vodě, vpíjející se jí do jejího rudého pláště. Chvíli lapala po dechu, cítila, že je něco špatně. Tělo chvilku rezignovaně mlčelo, jako by se vlastně nic nestalo. Vzduch však čpěl krví. Opatrně zvedla ruku. A jako skrytá spoušť, dosud tiché nic se změnilo v ukrutnou bolest, vystřelující z boku a nohy. Něco vykřikla, tiše zaúpěla. Ať už to bylo cokoliv, sama se neslyšela.
"Pomoc. Po - moc. Po - Caileane!" zatnula zuby, hrudník ji pálil jako ďas, nádech byl tak těžký! Nechci umřít, panebože, já přece nechci ještě umřít.
"Pomoc!"

Cailean byl hned na nohou. Prázdnými chodbami se jekot princezny nesl snadno. Doslova dral uši, kudy se má, u všech všudy, vydat? Přidal do kroku, zarazil se až před chodbami. Nerozhodnost ho drásala na kusy ? krok sem, krok zpět. Křik ustal a ticho, které právě nastalo, se zdálo daleko děsivější.
"Cathal?" zavolal Cailean. V očekávání naslouchal, odpovědi se ale nedočkal. Vykročil první chodbou, kterou měl před sebou.
"Cathal! Princezno!" Jeho hlas se najednou rozléhal, odrážel se a donekonečna opakoval v ozvěně. Sehl se, aby v hrubém písku nahmatal stopy. Nechal se jimi vést až ke kraji, kde se dosud rovná plošina skláněla dolů. Opatrně, zapírajíc se o velké kusy ostrých skalisek vystupujících ze země, slézal dolů. Brzy sešel až na samé dno podivné jámy; kolem kožených vojenských holínek se mu v drobných vlnkách čeřila voda.
Rozhlížet se nemělo smysl, i tady totiž panovalo dokonalé okem nepsatřitelné nic. Místo toho se soustředil, zdali něco neuslyší. Kousek od sebe uslyšel někoho těžce vydechovat. Zpočátku to rytíři přišlo jako tiché, později se zdálo, že čísi dech přehlušuje i šumění vody. Sklonil se a zašmátral kolem rukama, dokud nenarazil se útlou ruku princezny. Přehodil si tu drobnou paži přes krk a zvedl ochablé tělo do náručí. Zacukala se a zasténala bolestí, kašlajíc krev z prokousnutého jazyka.
"To jsem já, Cailean." tišil ji rytíř. Ne, že by to pomohlo. Princezna dál vzlykala a škubala, jak se jí tělo chvělo neovladatelným šokem. Přestože to Cailean neviděl, cítil, jak v marné snaze hledá Cathal na svém krku zlatý řetěz královského medailonu.
"Medailon, královský medailon!" vysoukala ze sebe, slova jí jako o překot unikala ze rtů a pletla se, stejně jako jazyk.
"Nejdřív vás vynesu nahoru," rozhodl Cailean. I on se chvěl, pach krve a tahle podivná slepota situaci totiž nijak nezlepšovala. Škrabal se nahoru, ostré kameny mu častokrát podrásaly holeně a kolena, když padl do ostrého štěrku. Nahoře princeznu opřel o zeď, aby mohl vyhledat vzácný šperk královské rodiny. Sám věděl, že pouze on dělá z Cathal princeznu, zvláště teď, když její rodina zemřela.
Dolů spěchal jako o život, nesčetněkrát spadl a sedřel si tím už tak zakrvácené ruce. Našel své staré stopy, a vydal se po jejích stopách až na místo, kde ležela Cathal. Klekl si a pátral dlaněmi jak ve vodě, tak i na suchu. Hlava se mu začala brzy motat ? usuzoval to především hladu a tomu všemu vypětí. Nahmatal hladký kov, sevřel pevně v dlani kulatý šperk. Oči se mu klížily. Matně ho napadlo, že v hlubokých chodbách důlních šachet bývá jedovatý vzduch.
Kéž by ho to napadlo dřív, dřív než omdlel.
ODKAZ na obrázek ->