Krátká předzvěst šesté části Galosalaského trůnu. Nijak zajímavá, stále se motáme Cathal v myšlenkách a její bolesti způsobené škaredým pádem...
"Hej, žiješ? Vzbuď se." někdo s Cathal třásl tak silně, až jí drkotaly zuby o sebe. Otevřela oči, matně si uvědomovala hlavu, bolavou jako střep. Žaludek se jí zvedal, jako by stála na lodi uprostřed rozbouřeného oceánu. V mlžném oparu slz uviděla krásnou tvář orařovanou ostrým oranžovým světlem a vodopádem rovných černých vlasů. Výrazné šedé oči si ji lítostivě prohlížely. Plála v nich podivná neskrotná jiskra, jako by ten neznámý byl andělem s ďábelskou duší.
"Airril! Dýchá, ale zdá se, že si pěkně potrhala nohu." zavolal kamsi pryč. Oči barvy stříbra se vrátily, aby ji ujistily, že její anděl nikam neodchází.
"Fajn, tak ji vezmi. Dávej pozor, vypadá to, že má polámané nějaká žebra." ozval se krásně zpěvavý hlas. Kdosi se nad ní naklonil. Zahlédla ustranou tvář, jak si ji prohlíží.
"Já, -lean. Pomo- mu." vysoukala ze sebe.
"Neboj, Cailean je v pořádku." ozval se ten pěkný ženský hlas. Čísi paže ji zvedly, země najednou zmizela, cítila pevnost těch rukou. S opatrností ji vynášely ven, na světlo.
Cathal otočila hlavu a koutkem oka zahlédla neklidně přešlapujícího Caibreho mezi stromy. Rotahoval a skládal křídla, ptajíc se stále, jestli může nějak pomoct. Pohlédla ještě dál a uviděla Caileana, možná mrtvého, možná jen klidně spícího mezi zlatavým listím; ležel napůl v náruči mladé dívky, která mu něžně prsty vyčesávala z čela mokré pramínky vlasů. Cathal ji znala - už ji viděla v jeskyni - i když teď tady vypadala o něco mladší.
Do nosu ji udeřila vůně zetlelého listí, vůně lesa. A taky vůně krve. Předstírat, že je v klidu bylo nemožné, ona však neměla sílu ani panikařit.
Ucítila, jak jí kdosi mezi rty tiskne hrdlo láhve. Nepřipravená se rozkašlala. To už se nad ní zavřely okenice a svět splynul jen v hrozivou, tupou bolest.

Je to super... :) Ale mohlo by to být delší...
... Ale ne, nevadí, moc se těším na pokračování