Tak jsem tedy tady, i když po dlouhé době. Doufám, že si užijete, ukrojila jsem vám totiž dvakrát tak větší porci. ;)
Pokusila jsem se o obrázek, jak můžete vidět tady ↓. Určitě to není finální verze. Ta se ukáže snad jindy.

Den po dni jako voda v oni
Zima a chladno, žízeň a hladno.
Jen pravda zbyla na kost obnažená
na život na smrt vyděšená.
Kapitola druhá
Nový domov
Vzduchem se linula krásná vůně, jako by se právě rozevřely dveře do světa všech slastí a požitků. Nasála tu vůni a cítila, jak se jí na jazyku polechtal její lehký závan, jak přes rozpraskané rty přelétl lehký nádech.
Cathal cítila, jak její žaludek volá po jídle. Doslova žadonil tichým kručením. Nemohla se však pohnout, jen zírala do stropu jako porcelánová panenka, neschopna jediného pohybu. Matrace, na níž ležela, se zhoupla. Přisedla k ní Airril, jak si matně vybavila její jméno. Tmavovlasá dívka třikrát luskla, a ze rtů jí uniklo pár tichých syčivých slov v cizím jazyce.
"Dachsz hag harash heit," promluvila.
Cathal při těch slovech přejel mráz po zádech. Jako by někdo stiskl skrytou páčku, prudce se posadila, najednou volná.
"Pozor, moc to nepřeháněj." napomenul ji dívčin hlas. Airril znovu vtiskla princeznu do polštářů. Neušlo jí, jak se dívenčina tvář zkřivila bolestí.
"Kde to jsem?" vyhrkla tiše; oči jí bloudily na všechny strany, jak bleskurychle prováděla obhlídku okolí.
"U mě doma," odvětila jí klidně. Zdálo se, že to princezně nestačilo.
"Doma? Kde je DOMA?" rozhořčeně vydechla.
"Pochybuji, že se vyznáš v mapě natolik dobře, ale když to chceš vědět, tak na západním cípu Stříbrných hor." vysvětlila trpělivě, jako by jí troufalý tón malé princezny nevadil. Pod jejím drobnohledem černovláska vstala a oprášila si přiléhavé kalhoty, ačkoliv to nebylo třeba. Jen ze zvyku. A pak vyrazila pryč.
"Kam jdeš? A co já?" vyjekla Cathal.
"Jestli máš hlad, v kuchyni jsou vejce. Nějaké oblečení máš na stole; vykoupat se můžeš v jezeře, to je půl míle cesty za rohem." lhostejně odpověděla.
"A co moje žebra? A noha?"
"Za dvě minuty ti zaberou léky, které jsem použila. Nic tě bolet nebude." ukončila hovor, a s o něco lepší náladou vyrazila ven na zahradu.
Rozvalovat se dál nemělo smysl. Cathal doufala, že jí někdo jídlo přinese do postele, když bude hrát hladovku. Seděla v posteli až do večera, hladová a rozladěná, ale nikdo jí nepřišel ani zkontrolovat. Teprve k večeru to vzdala a vloupala se do kuchyně, kde si oloupala dvě vejce na tvrdo, hned po tom, co rozmlátila čtyři syrová.
Další zkouškou pro ni bylo oblečení. Vlněná košile, kalhoty a stará klučičí kazajka, to všechno se jí zdálo odporné a chuďácké.
"Připadám si tu jako.. Otrok," poznamenala si pro sebe, když mířila úzkou stezkou k jezeru. V trávě vrzali cvrčci a blížila se noc. Voda, odrážející poslední zbytky slunce, byla studená už na pohled. Cathal však neměla na vybranou ? radši chladná koupel, než odér krve a bahno na šatech.
Kirinay se seděl za vrbou poblíž, ležérně jako džentlmen odvrácený směrem od jezera. Když nad tím uvažoval, na Cathal stejně nebylo ani co vidět, na rozdíl od dívek, které sváděl svou krásou. Hubená, docela jako prkno, a malá bez boků, jako jarní břízka.
Kirinay, mladý a především pohledný mladík, nebyl tak docela člověk. Svědčila o tom nejen jeho sněhová pleť, ale i zvláštní, stříbrné oči. Tvář mu lemovaly dlouhé, jako vodopád spadající vlasy. Černější byly než havraní peří, pokud ještě něco černějšího je. Zdál se vysoký a hubený, nicméně pevný v ramenech, takže nepostrádal mužné tělo. Halil se v černé košili, kabátě a kožených kalhotách. Elegantní vysoké holínky z podbitou stříbrnou podrážkou nebyly jen ukázkou jeho bohatství. Čisté stříbro se hodilo i jako jasný mazač stop pro nosy upírů. U boku se mu houpal dlouhý dvojručný meč, s vlnitým ostřím a dlouhou, na koncích zahnutou záštitou. Krásná zbraň a děsivá zároveň.
"Hou, hou, sakra! Do háje!" ozývaly se nářky. Na princeznu měla Cathal slovní zásobu bohatou na nadávky, ne-li stejně dobrou jako kdejaký zedník. Kirinay se tiše usmíval, a hlavou se mu honily pobavené myšlenky.
"Stěží princezna, natož královna. Bude s ní ale set sakra práce," povzdechl si. Slyšel, jak Cathal už míří od jezera, a tak jí tiše jako duch vstoupil do cesty.
"Zdravím," pokýval hlavou.
"Šmíroval jsi mě?" vytřeštila na něj oči. Ve tváři byla trošku rudá, na což byl Kirinay zvyklý. Snad by ho překvapilo, kdyby ne. Kirinay vlastnil jiskru, která prostě.. Přitahovala.
"Ne, nešmíroval, přišel jsem až teď." zalhal, a lež mu byla milosrdně přijata, jakoby byla pravdou. "Jsem Kirinay," prozradil jí své jméno zrovna ve chvíli, kdy se ho na něj chtěla zeptat.
"Moc mě těší, já jsem - "
"Poslední z rodu Galosalasských, korunní královna Cathal. Vím." přerušil ji. Tiše sklapla ústa, zakoukaná do jeho očí. Chvilku jí pohled opětoval, ale pak očima uhnul.
"Nezajímá tě, jak dopadl Cai? Docela jsi se po něm sháněla, myslím v té jeskyni."
"Žije?"
"Jo."
"Tak to mi stačí." usekla další vyprávění o jejím rytíři. Konec konců, byl to jen voják. Nikdo důležitý, snažila si sama sobě namluvit. Nikdo podstatný. To, jak překvapeně Kirinay zamrkal, jednoduše smazala z mysli.
Ještě ten večer jí Airril zavedla do stáje, vystavěné vedle chýše, kterou černovláska nazývala domovem. Tak se to zdálo princezně, ale pro každého to byl prostě jen domeček, napůl dřevěný, napůl zděný, s doškovou střechou a komínem, ze kterého se za večera čoudilo.
Nahlédla dovnitř, celou místnost osvětlovala jedna pochodeň v rohu. Vonělo to tam po čerstvě sušené slámě. Když sklouzla pohledem níž, spatřila Caibreho, jak spí v rohu. Srst měl vykartáčovanou a vymydlenou, takže se mu zlatavě leskla, na rozdíl od doby, kdy prchali z hradu; tehdy krvácel z mnoha ran, špinavý a spálený dračími ohni. To všechno se zdálo tak dávno. Jako jen zlý sen z minulosti.
Blízko němu odpočíval Cailean, ruce složené v klíně, očima ospale zíral do jednoho místa. Když vešla, vzhlédl a mátožně se zvedal na nohy.
"Děkuji, že jste přišla."
"Dovedla mě sem Airril." zamumlala. Jak jí došlo, Cailean byl poslední, který zde uznával její autoritu. Tiše si povzdechla.
"Našel jsem ho." poznamenal. Cathal zmateně vzhlédla, a uviděla královský medailon, lesknoucí se v rytířově dlani. Pokynula, vzala ho a úctou pověsila na krk. Nastalo podivné ticho. Každý se zaobíral svými myšlenkami. Cathal trpce napadlo, že ačkoliv byla na Caileana naštvaná, neměla k tomu pádný důvod. Realita na ni dolehla, těžká a nelehce stravitelná. Možná, pomyslela si, by bylo dobré něco říct.
"Jsem ráda, že jsi zde se mnou, Caileane." zahuhlala rozpačitě.
"A já jsem rád, že vás můžu chránit." dodal.
Princezna několikrát přešlápla, chvilku dojatá chvílí. Děkuji, chtěla dodat. Ale pak to třikrát přeškrtla rudou, otočila se a nechala zmateného rytíře samotného.
Nový domov
Vzduchem se linula krásná vůně, jako by se právě rozevřely dveře do světa všech slastí a požitků. Nasála tu vůni a cítila, jak se jí na jazyku polechtal její lehký závan, jak přes rozpraskané rty přelétl lehký nádech.
Cathal cítila, jak její žaludek volá po jídle. Doslova žadonil tichým kručením. Nemohla se však pohnout, jen zírala do stropu jako porcelánová panenka, neschopna jediného pohybu. Matrace, na níž ležela, se zhoupla. Přisedla k ní Airril, jak si matně vybavila její jméno. Tmavovlasá dívka třikrát luskla, a ze rtů jí uniklo pár tichých syčivých slov v cizím jazyce.
"Dachsz hag harash heit," promluvila.
Cathal při těch slovech přejel mráz po zádech. Jako by někdo stiskl skrytou páčku, prudce se posadila, najednou volná.
"Pozor, moc to nepřeháněj." napomenul ji dívčin hlas. Airril znovu vtiskla princeznu do polštářů. Neušlo jí, jak se dívenčina tvář zkřivila bolestí.
"Kde to jsem?" vyhrkla tiše; oči jí bloudily na všechny strany, jak bleskurychle prováděla obhlídku okolí.
"U mě doma," odvětila jí klidně. Zdálo se, že to princezně nestačilo.
"Doma? Kde je DOMA?" rozhořčeně vydechla.
"Pochybuji, že se vyznáš v mapě natolik dobře, ale když to chceš vědět, tak na západním cípu Stříbrných hor." vysvětlila trpělivě, jako by jí troufalý tón malé princezny nevadil. Pod jejím drobnohledem černovláska vstala a oprášila si přiléhavé kalhoty, ačkoliv to nebylo třeba. Jen ze zvyku. A pak vyrazila pryč.
"Kam jdeš? A co já?" vyjekla Cathal.
"Jestli máš hlad, v kuchyni jsou vejce. Nějaké oblečení máš na stole; vykoupat se můžeš v jezeře, to je půl míle cesty za rohem." lhostejně odpověděla.
"A co moje žebra? A noha?"
"Za dvě minuty ti zaberou léky, které jsem použila. Nic tě bolet nebude." ukončila hovor, a s o něco lepší náladou vyrazila ven na zahradu.
Rozvalovat se dál nemělo smysl. Cathal doufala, že jí někdo jídlo přinese do postele, když bude hrát hladovku. Seděla v posteli až do večera, hladová a rozladěná, ale nikdo jí nepřišel ani zkontrolovat. Teprve k večeru to vzdala a vloupala se do kuchyně, kde si oloupala dvě vejce na tvrdo, hned po tom, co rozmlátila čtyři syrová.
Další zkouškou pro ni bylo oblečení. Vlněná košile, kalhoty a stará klučičí kazajka, to všechno se jí zdálo odporné a chuďácké.
"Připadám si tu jako.. Otrok," poznamenala si pro sebe, když mířila úzkou stezkou k jezeru. V trávě vrzali cvrčci a blížila se noc. Voda, odrážející poslední zbytky slunce, byla studená už na pohled. Cathal však neměla na vybranou ? radši chladná koupel, než odér krve a bahno na šatech.
Kirinay se seděl za vrbou poblíž, ležérně jako džentlmen odvrácený směrem od jezera. Když nad tím uvažoval, na Cathal stejně nebylo ani co vidět, na rozdíl od dívek, které sváděl svou krásou. Hubená, docela jako prkno, a malá bez boků, jako jarní břízka.
Kirinay, mladý a především pohledný mladík, nebyl tak docela člověk. Svědčila o tom nejen jeho sněhová pleť, ale i zvláštní, stříbrné oči. Tvář mu lemovaly dlouhé, jako vodopád spadající vlasy. Černější byly než havraní peří, pokud ještě něco černějšího je. Zdál se vysoký a hubený, nicméně pevný v ramenech, takže nepostrádal mužné tělo. Halil se v černé košili, kabátě a kožených kalhotách. Elegantní vysoké holínky z podbitou stříbrnou podrážkou nebyly jen ukázkou jeho bohatství. Čisté stříbro se hodilo i jako jasný mazač stop pro nosy upírů. U boku se mu houpal dlouhý dvojručný meč, s vlnitým ostřím a dlouhou, na koncích zahnutou záštitou. Krásná zbraň a děsivá zároveň.
"Hou, hou, sakra! Do háje!" ozývaly se nářky. Na princeznu měla Cathal slovní zásobu bohatou na nadávky, ne-li stejně dobrou jako kdejaký zedník. Kirinay se tiše usmíval, a hlavou se mu honily pobavené myšlenky.
"Stěží princezna, natož královna. Bude s ní ale set sakra práce," povzdechl si. Slyšel, jak Cathal už míří od jezera, a tak jí tiše jako duch vstoupil do cesty.
"Zdravím," pokýval hlavou.
"Šmíroval jsi mě?" vytřeštila na něj oči. Ve tváři byla trošku rudá, na což byl Kirinay zvyklý. Snad by ho překvapilo, kdyby ne. Kirinay vlastnil jiskru, která prostě.. Přitahovala.
"Ne, nešmíroval, přišel jsem až teď." zalhal, a lež mu byla milosrdně přijata, jakoby byla pravdou. "Jsem Kirinay," prozradil jí své jméno zrovna ve chvíli, kdy se ho na něj chtěla zeptat.
"Moc mě těší, já jsem - "
"Poslední z rodu Galosalasských, korunní královna Cathal. Vím." přerušil ji. Tiše sklapla ústa, zakoukaná do jeho očí. Chvilku jí pohled opětoval, ale pak očima uhnul.
"Nezajímá tě, jak dopadl Cai? Docela jsi se po něm sháněla, myslím v té jeskyni."
"Žije?"
"Jo."
"Tak to mi stačí." usekla další vyprávění o jejím rytíři. Konec konců, byl to jen voják. Nikdo důležitý, snažila si sama sobě namluvit. Nikdo podstatný. To, jak překvapeně Kirinay zamrkal, jednoduše smazala z mysli.
Ještě ten večer jí Airril zavedla do stáje, vystavěné vedle chýše, kterou černovláska nazývala domovem. Tak se to zdálo princezně, ale pro každého to byl prostě jen domeček, napůl dřevěný, napůl zděný, s doškovou střechou a komínem, ze kterého se za večera čoudilo.
Nahlédla dovnitř, celou místnost osvětlovala jedna pochodeň v rohu. Vonělo to tam po čerstvě sušené slámě. Když sklouzla pohledem níž, spatřila Caibreho, jak spí v rohu. Srst měl vykartáčovanou a vymydlenou, takže se mu zlatavě leskla, na rozdíl od doby, kdy prchali z hradu; tehdy krvácel z mnoha ran, špinavý a spálený dračími ohni. To všechno se zdálo tak dávno. Jako jen zlý sen z minulosti.
Blízko němu odpočíval Cailean, ruce složené v klíně, očima ospale zíral do jednoho místa. Když vešla, vzhlédl a mátožně se zvedal na nohy.
"Děkuji, že jste přišla."
"Dovedla mě sem Airril." zamumlala. Jak jí došlo, Cailean byl poslední, který zde uznával její autoritu. Tiše si povzdechla.
"Našel jsem ho." poznamenal. Cathal zmateně vzhlédla, a uviděla královský medailon, lesknoucí se v rytířově dlani. Pokynula, vzala ho a úctou pověsila na krk. Nastalo podivné ticho. Každý se zaobíral svými myšlenkami. Cathal trpce napadlo, že ačkoliv byla na Caileana naštvaná, neměla k tomu pádný důvod. Realita na ni dolehla, těžká a nelehce stravitelná. Možná, pomyslela si, by bylo dobré něco říct.
"Jsem ráda, že jsi zde se mnou, Caileane." zahuhlala rozpačitě.
"A já jsem rád, že vás můžu chránit." dodal.
Princezna několikrát přešlápla, chvilku dojatá chvílí. Děkuji, chtěla dodat. Ale pak to třikrát přeškrtla rudou, otočila se a nechala zmateného rytíře samotného.
