16. září 2011 v 16:40 | Slovča
|
Slunce na nebi hrozivě pražilo, jako by mi každou chvíli chtělo vypálit díru do hlavy. Zvedl jsem klobouk ve své ruce a schoval pod ním hlavu. Rozhlédl jsem se napravo, nalevo. Kolem se rozprostíraly jen kopce zlatavé, po pas vysoké trávy. Z každé strany na uši útočilo cvrkání lučních koníků a v nosu pálil prach polní cesty, kterou jsem kráčel.
Možná se ptáte, co tu k čertu dělám, někde uprostřed naprosté divočiny. V té chvíli jsem se ptal i sám sebe.
"Co tu, u všech všudy hledáš, Gerarde?" zamumlal jsem si. Pot mi stékal do čela, nemluvě o vlasech, černé jako uhel chytaly teplo, takže jsem si připadal, jako bych měl na hlavě zimní kulich. Nutně jsem potřeboval sprchu, klimatizaci a postel. Tohle léto bylo mimořádně parné, což samozřejmě nebránilo užívat si letních aktivit. Mohli jste jet k moři, nebo třeba jen navštěvovat památky, sedět doma v klídečku. Nebo jet na tábor. Jenom Way, pomyslel jsem si trpce, byl shodou okolností přinucen trávit své jediné volno jako VEDOUCÍ. To slovo, stojící samo o sobě nebylo nijak děsivé, tedy až do doby, kdy jste k němu přiřadily TÁBOR. Děti, křik, věčné nebetyčné otázky, bolístka, slzičky, pláč.
Odfrkl jsem si pramen vlasů z tváře a přehodil si ruksak z jednoho ramene na druhé. V mysli se mi vybavil obraz z předešlé noci - zarudlé Elizy Cuts, s obkladem na hlavě a teploměrem v puse, usrkávající horký lípový čaj ze svého hnízda z peřin.
"Prosím, Gee.. Prosím, prosím, prosím.. Nějak ti to vynahradím. Jakkoliv. Prosím."
"Víš, že na to nejsem, Lynz. Nemám rád děti," odpověděl jsem stručně a jasně. Po sté.
"Jsi moje jediná šance, Way, chápeš? Už to nemůžu odhlásit. Udělám všechno. Jsou to jen dva blbý týdny," vydechla, horečkou rozpraskané rty stiskla v tenkou linku. V očích se jí zalesklo.
Nikdy bych to sice nepřiznal, ale už sem se nějakou dobu snažil Lyn zatáhnout na rande. Zase takový zájem jsem sice o ni neměl, ale jsem se vsadil s přáteli na jednou pracovním večírku. Bohužel mi však už dlouho unikala, hrála si na nepolapitelnou šelmu. Past však náhle sklapla. Nevyřčená dohoda byla sepsána.
"Fajn, jdu do toho." vyhrkl jsem.
Utřel jsem si čelo a zaostřil. V dálce, přesněji řečeno na druhém kopci, se v nejasném horkém vzduchu vlnil stín jezdce na koni. Jak se každou chvílí blížil, zpozoroval jsem, že je jeho jezdec docela mladý kluk s milým úsměvem a kulatou upřímnou tváří. Jeho dojem milého kloučka však kazilo nejen výrazně potetované tělo, ale i účes - zatímco po stranách hlavy měl vlasy sestřižené na krátko a světlé, prostředkem hlavy se mu táhl černý pruh dlouhých vlasů. Ty byly tak dlouhé, že je měl jako ofinu.
"Gerard Way?" zeptal se rychle, jako by spěchal, ačkoliv jeho póza vypovídala o opaku. Rychle jsem to odkýval.
"Já jsem Frank Iero," prozradil, když seskakoval z koně, ladně jakoby to dělal každý den. "Radši jsem ti vyšel naproti, ostatní se báli, aby jsi se neztratil." oznámil jako by nic a natáhl ruku. Trochu rozpačitě jsem mu rukou potřásl, mlčky. Na koni se zdál Frank větší, ale teď, když stál na nohách, jsem se na něj díval dolů.
"Moc mě těší," odvětil Frank, zatímco mi z rukou sebral batoh, aniž bych o tom věděl, a zavěsil ho na sedlo. Tak něco řekni, pomyslel jsem si hořce.
"To tu všichni jezdí na koních?" vyhrkl jsem, a sám se divil, jak mi hlas zní vyjeveně. S obavami jsem sledoval hřebce, jak oddychuje a přežvykuje pákové udidlo. Moc velké, moc nebezpečné zvíře, honilo se mi hlavou.
"To ne," v hlase mu byl slyšet náznak úsměvu, "máme jen tohohle valacha. A pár poníků. Vysedneš si?"
Probudil jsem se z uvažování, pohlédl vysoko nahoru do sedla a nasucho polkl. Obešel jsem koně a postavil se k jeho boku. Kam mám dát nohu? A co pak? Někde z daleka jsem slyšel Franka, jak se mě snaží navigovat.
"Nohu dej do třmenu. Ne tu druhou. Počkej." dořekl a s povzdechem přispěchal k mně. Hořce mě napadlo, jaké jsem trdlo, a zamračil se. Položil si mé ruce na ramena a chytil mě kolem pasu - a ačkoliv se mi to zdálo téměř nemožné - zvedl mě do sedla. Ani jsem se nezastyděl, jen se pevně chytl za sedlovou hrušku a přehodil nohu. Brzy se za mě vyhoupl i Frank, zase lehce jako předtím seskakoval, a popohnal koně do mírného kroku. Na rozdíl ode mě, nového vedoucího, se zdál na koňském hřbetě jistý, otěže v rukách pevně sevřené, ale koni volné. Ačkoliv jsem byl hrůzou ztuhlý, cítil jsem za sebou jeho hruď. Je docela hubený, konstatoval jsem a zároveň poděsil nad svými myšlenkami.
"Bože můj," vydechnul jsem tak tichounce, že ho mohl slyšet snad jen volaný, "to je můj konec."
Zdravíčko! Tak jsem tady po dlouhé době, abych tady vložila jeden ze svých pokusů. Raději vás upozorním teď než později. Ano, v tenhle příběh pojednává o lásce mezi stejným pohlavím. Doufám, že se bude líbit :)
Ahoj na mém blogu prodávám oblečení tak jestli chceš tak se přijď mrknout a rovnou si můžeš třeba i něco koupit.. přeji hezký den s láskou Laríí :)