Ačkoliv jsem teďka ve Španělsku, vkládám další díl. Doufám, že se bude líbit.

Druhá zkouška nového vedoucího (mě) byla ještě těžší, než ta první. Jak mi Frank po cestě řekl, šlo o vojenský tábor. Vysvětlil mi pravidla, která se zde vedla. Připadala mi naprosto nesmyslná a hloupá, ačkoliv se mi Iero snažil vysvětlit, že je to zábava.
Celý tábor se dělil na pět čet, která každá obsahovala patnáct dětí, celkově pomýchané jak věkově, tak chlapci a dívky. Vedoucí týmu nebyl vedoucím ani učitelem, nýbrž kapitánem. Hodnosti zde sice nedávaly valný smysl, protože zde byl pod kapitánem jen poručík a desátník, a nad ním už jen generál.
"Víc jich ani není třeba a děcka si to stejně nepamatují," dodal, když už jsme se blížili. Bylo to jasné podle křiku, který se nesl už z dálky. Valach Koudy, jak se jmenoval koník, který nás vezl, udělal ještě pár kroků, než se před nimi vyhoupl - vojenský tábor.
Na první pohled vypadal jako osada, s vysokým plotem kolem dokola kopečka. Tráva vevnitř byla ušlapaná a hemžila se dětmi. Napravo od velkého vchodu byla vysoká rozhledna ze dřeva, částečně skrytá v koruně starého dubu. Hned vedle bylo mezi jeho listím vidět domek, propojený lanovým žebříkem s o něco vyšší borovicí, na které byl rovněž vystavěný malý ukryt s okýnky. Na druhé straně tábora bylo spousta stanů s dřevěným podkladem, jejichž bílé špice vlastnily barevné vlaječky. Uprostřed stanového městečka stál stan největší, který se praporem bohužel nepyšnil. A přímo na vrcholu kopce ležely kameny velkého ohniště, kolem kterého nakupily větve, nejspíše na chystaný noční oheň.
Vysněný sen každého malého chlapce.
Sakra, i já jsem malé dítě, i když to v sobě často dusím. Každý má v sobě kousek malého dítěte.
"Kapitán Iero! Přijíždí Kapitán Modrých, otevřete bránu!" křičel nějaký kluk z rozhledny. Muselo tam sedět víc dětí, protože nějaký človíček seběhl dolů, aby na to upozornil někoho u brány. Napadlo mě, kde je asi zbytek dospělých, a jestli by se o to raději neměli starat oni. Brána se už však otevřela.
Vcválali jsme dovnitř, minuli "hlídku", jak jsem se dozvěděl, a zastavili. Před námi se tvořil mumraj dětí v modrém, všichni se tak trochu motali a tlačili, než došlo k seřazení.
"Zdravím posádko," přivítal je Frankie, když slezl z koně. Všichni zasalutovali. Zaraženě jsem sledoval situaci; možná že to nebude zas tak hrozné.
"Máte rozchod." houkl znovu vedoucí Modrých. Všechny ruce klesly, začali se rozcházet. Všiml jsem si, že se Frankie zapovídal s nějakým malým klučinou. Zdál se zamyšlený, jako by mu snad říkal něco důležitého, a oba dva kráčeli pomalu směrem pryč..
"Hej, Franku!" zavolal jsem za ním, ale už mě neslyšel. Konsternovaně jsem poposedl. To je přece směšné. Vždyť je to jen kůň. Není se čeho-
"Hou!" uniklo mi ze rtů, když se Koudy rozcválal směrem k plotu, nejspíše za kouskem čerstvé trávy. V té chvíli mě napadaly hrozné představy. Nejspíš mě ten kůň odvleče a nepustí, dokud nepojdu žízní hladem někde v horách... Čísi ruce chytily klidného, mírně přežvykujícího Koudyho. Vzhlédl jsem k zachránci, abych zpozoroval vysokého chlapíka s kudrnatým pančem, které mu čouhalo do všech stran.
"Ahoj," pozdravil a stejně jako Iero okamžitě přešel na neformální tykání. Chvilku si mě přeměřoval, než mu došlo, že se na koni cítím stejně tak dobře, jako nad propastí, a s tichým "Sorry," mi pomohl dolů.
"Jsem Ray." poplácal mě po rameni. Určitě nebyl takový mlaďoch jako kapitán Modrých, napadlo mě. Spíše bych ho typnul na svůj věk.
"A já Gerard. Gerard Way." dodal jsem závěrem. Bojoval jsem chvíli s koženým páskem, než jsem konečně zachránil svůj batoh ze sedla. Hned na to jsem se radši rychle vzdálil od koně, v patách Raye.
"Mám svolat děcka? Asi jo, že?" houkl na mě, až jsem nadskočil. Děti? Zmateně jsem zamrkal, než mi došlo, že jsem nejspíš taky kapitán a že tu budu mít nějaký ten tým. Rozhlédl jsem se kolem a s hrůzou zjistil, že za nejbližším stanem se tísní skupinka dětiček v rudém. Nejspíše se snažily vypadat nenápadně.
Rayova ruka mě poplácala po zádech, až jsem se prohnul, a pak mě následně srovnala tím, že jsem dostal zepředu do břicha.
"Srovnej záda, schovej pupek, kapitáne. Tohle je tvoje četa." zamumlal a spiklenecky mrkl.
"Červení! Seřadit!" zavolal. S poza rohu se ozvalo překvapené vydechnutí, načež se všichni vyhrnuli, docela dobře jako velká vlna cunami, a začali se rovnat stejně chaoticky jako předtím Modří. Když byli všichni konečně v jedné řadě, vyčkávavě mě sledovali. Ne že bych je nesledoval taky. Cítil jsem, jak mnou tiše prolévá strach, nevěděl jsem, co mám říct, načež jsem vyhrkl:
"Já jsem Gerard Way. Eh, kapitán Gerard Way. A vy jste moje četa. Chlapci," shlédl jsem na dvě holky a opravil se, " a dívky." Chvilku jsem mlčel, přešel od prvního k poslednímu, abych dodal trochu dramatu do našeho prvního shledání.
"Doufám, že to spolu zvládneme. A teď, vaše jména." řekl jsem a pokynul na nejmenšího v řadě. Mohlo mu být kolem pěti. Rozpačitě se koukl ze strany na stranu, než mu došlo, že jsem opravdu myslel jeho.
"Joye, pane. Moc mě těší." vyhrkl, řadou se ozval potlačovaný smích. Nevěděl jsem, jestli je mám za to zpražit, nebo se taky začít smát. Oboje mi přišlo pro první začátek příliš nemilosrdné, a tak jsem přičapl a položil malému Joeymu ruku na rameno.
"I mě, vojíne." usmál jsem se.
Bohužel, jak to bývá, nezapamatoval jsem si jména všech. Byl jsem rád, že jsem si vybavil aspoň jejich tváře. V paměti mi samozřejmě zůstal malý Joye, nejmladší z celého tábora. Taky dvojčata, holky Grace a Chloe. Grace měla vlasy sestřižené tak na krátko, že jsem si nejdřív myslel, že je chlapec, ale nakonec když promluvila, bylo jasné, že je opravdu dívka. Její sestra Chloe měla vlasy dlouhé a vyčasané. Obou mohlo být docela dobře kolem desíti, možná jedenácti. Samozřejmě, že jsem si musel zapamatovat i svého poručíka, nejstaršího z Červených. Anthony byl patnáctiletý, na pohled vychytralý kluk, vyčáhlý a zamyšlený. Jeho desátníkem se stal Will, který jak se později opravil, se jmenoval doopravdy Williemem. Světle blonďatý klučík s pihovatou tváří a věčným úsměvem na rtech. Ale rozhodně bych taky neměl zapomenout na Sama, který sebou neustále tahal velkého černého potkana na rameni.
"To je Speckle," vysvětlil mi trpělivě, když jsem se na něj ptal.
