Moc se omlouvám! Původně sice měl nový díl vyjít už včera, alě nějak jsem se k tomu nedostala. Dávám ho aspoň teď, a doufám, že se bude líbit.
PS: Varování pro homofoby, příběh je o lásce mezi stejným pohlavím.
PPS: Není se třeba bát nějakých "dospělých" částí.

Bohužel, jak to bývá, nezapamatoval jsem si jména všech. Byl jsem rád, že jsem si vybavil aspoň jejich tváře. V paměti mi samozřejmě zůstal malý Joye, nejmladší z celého tábora. Taky dvojčata, holky Grace a Chloe. Grace měla vlasy sestřižené tak na krátko, že jsem si nejdřív myslel, že je chlapec, ale nakonec když promluvila, bylo jasné, že je opravdu dívka. Její sestra Chloe měla vlasy dlouhé a vyčasané. Obou mohlo být docela dobře kolem desíti, možná jedenácti. Samozřejmě, že jsem si musel zapamatovat i svého poručíka, nejstaršího z Červených. Anthony byl patnáctiletý, na pohled vychytralý kluk, vyčáhlý a zamyšlený. Jeho desátníkem se stal Will, který jak se později opravil, se jmenoval doopravdy Williemem. Světle blonďatý klučík s pihovatou tváří a věčným úsměvem na rtech. Ale rozhodně bych taky neměl zapomenout na Sama, který sebou neustále tahal velkého černého potkana na rameni.
"To je Speckle," vysvětlil mi trpělivě, když jsem se na něj ptal.
"Čau Gee," pozdravil mě někdo. Překvapeně jsem vzhlédl a zjistil jsem, že si naproti mě zrovna usedá Frank Iero. Zamračil jsem se, nikoliv na něj, ale na to oslovení samotné. Málokdo mi tak říkal, bylo to tak osobní, že mě tak oslovovali jen blízcí přátelé.
"Ahoj Frankie," protáhl jsem dlouze jako odplatu. Zhrzele jsem zjistil, že minula účinkem. Frank ji si jí nejspíš ani nevšiml.
"Tak co tým?" zeptal se.
"Zdají se v pohodě."
"Ahoj," ozvalo se mi u ucha Rayovo ležérní pozdravení. Jak jsem si všiml, jídelna, neboli hlavní stan bez vlaječky, se začal plnit četami různých barev. Červení, Modří a Zelení.
"Neříkali jsi, že je tu pět týmů?" zahlaholil jsem, zatím co jsem si do pusy cpal rýžový nákyp. Chutnal dobře. Vlastně byl lepší, než jsem si kdy představoval, že budu na nějakém táboře jíst.
"Jo," odvětil Ray. " Brzy přijdou. Bob a Emily byli na průzkumné misi. Na večeři určitě dorazí." dovysvětlil a pustil se do své porce. Ještě jsme večeřeli, když do místnosti vstoupili zbylí dva kapitáni v doprovodu svých čet. Poloprázdná místnost se znovu zaplnila, tentokrát dětmi ve žlutém a fialovém.
"Zdravíčko Rayi, zdravíčko Frankie a zdravíčko -" zarazil se, ale přisedl naproti mě po Frankovém boku. Byl blonďatý, ve rtu měl piercing a na tváři mu pohrával milý úsměv. Hlavu měl docela blonďatou, stejně jako několika denní strniště. Přes oko měl patku, kterou kdybych vlastnil, nejspíše bych vypadal jako EMO; u něj však vypadala dobře. Jeho oči, nejmodřejší, které jsem kdy viděl, mě pobaveně sledovaly.
"Gerard. Jmenuje se Grard Way," vyhrkl Frank mezi sousty. Všichni souhlasně pokývali, jako by si vzpomněli, načež se ke mně natáhla blonďákova ruka.
"A já jsem Bob. Ten od žlutých." usmál se.
"A já Emily." zavrněl čísi hlas tak blízko mé tváře, až jsem téměř nadskočil.
"Fialová." dodala, když jsem se otočil a prohlédl jsem si ji. Byla to hezká, vysoká dáma, s dlouhými rovnými vlasy a pihovatou tváří. Krásně se zasmála, nejspíše mému vyjevenému výrazu, a já zjistil, že má úsměv široký a hřejivý. Že ona samotná je takové podivné malé sluníčko.
Vpáčila se mezi mě a Raye. Moc jsme se ani netlačili, Emily vlastnila tělo modelky, hubená a úzká v pase. Odložila si na kraj stolu trojhranný klobouk, stejný jaký nosí Jack Sparrow.
"Jsem tak unavená," vydechla, a bez rozpaků složila hlavu na rameno Rayovi.
"Malý Roddy spadl do tůně. Skoro hodinu jsme ho vytahovali," povzdychl si Bob. Ray je oba soucitně poplácal po rameni. Ucítil jsem, jak mě kdosi popotáhl za rukáv. Frank mi pokynul hlavou, a já ho následoval ven. Blížilo se k večeru, trochu se zchladilo, ale stále bylo teplo. Vyrazili jsme oba směrem k rozhledně a vydrápali se až nahoru.
"Je odsud krásný západ." prohodil a zapřel se o parapet.
"Jo-jo, to je." zašeptal jsem a napodobil ho.
"Takže poprvé na táboře, co? Jak jsi se sem vlastně dostal?" mrknul na mě.
"To je dlouhý příběh." namítl jsem a usmál se.
"Mám čas."
Večer se rozdělal oheň. Když se začalo stmívat, odešla Emily, aby sehnala všechny malé děti a společně s Bobem je uložila. Když už nás ubylo, vytáhl Frank a Rayem kytary. Ta Frankova byla pokreslená, polepená a vlastnila své osobní kouzlo. Ray měl kytaru starou, s občasným šrámem, ale s krásným zvukem. Oba dva spustili pár jasných písniček, které prostě znali všichni; zpívalo se.
Po druhé jsem se připojil i já. To, jak překvapeně na mě Frank koukl, jsem zcela vymazal ze své mysli. Ne všichni jsou přece skvělí zpěváci, ne?
Ještě později toho večera, když už nastala úplná tma, odložili oba dva kytary. Oheň už ztratil na své intenzitě. Tehdy Ray začal vyprávět strašidelné příběhy.
A já strašidelné příběhy prostě miluju. Vážně, beze srandy. Ray byl jeden z nejlepších vypravěčů, jaké jsem kdy potkal.
"Zpíváš opravdu dobře." oznámil mi Frank, když jsme mířili k našemu stanu. Překvapeně jsem na něj vyvalil oči.
"Ne, vážně. Zpíváš fakt suprově." dodal. Vyloudil jsem zmatený úsměv.
"Díky."
"Říkám jen pravdu." pokrčil rameny. Vešli jsme do stanu, Frank rovně, já trochu sehnutý. Rozsvítil lampu na nočním stolku a zavřel vchod sítí proti moskytům. Složil jsem paže na hrudi. Trochu přituhlo a začalo být chladno. Přešlápl jsem z nohy na nohu.
"Tak tohle je tvoje strana. Vybal si spacák," rozhodl. Ukázal na postel na druhé straně stanu, než se jal převlékat. Mrkl jsem jednou, dvakrát.
"Žádnej nemám." zašeptal jsem. Frank shodil tričko a překvapeně mi můj pohled oplatil.
"Ne?"
"Ne."
"Neřekla ti to Lynz?" zeptal se přihlouple.
"Neřekla." dodal jsem.
"Asi zapomněla. Bohužel, teď s tím asi těžko něco naděláme." odvětil klidně, zatím co si zalezl do svého spacáku. Zapomněla? Těžko! Zmije jedna, jednoduše mi podkopla nohy. Nešťastně jsem si sedl na svou rozvrzanou postel, která vlastnila jen matraci a prostěradlo. Zachvěl jsem se a chvilku mžoural do tmy venku. Najednou šlo všechno do kytek.
Uslyšel jsem, jak zasyčel zips, a vrhl pohled na Franka.
"Pojď sem." zamumlal, jednou rukou rozevíral svůj spacák, a nabízel mi ten kousek místa, co v něm ještě zbyl.
"Ale honem, než mi začne být zima." dodal a já slyšel náznak úsměvu na jeho rtech. Nemusel jsem se bát. Frank se stal mým jediným pořádným kamarádem na téhle dvoutýdenní pouti. Kývl jsem, shodil boty a vklouzl vedle něho. Přehodil mi ruku kolem pasu a zapnul nás.
"Díky." zamumlal jsem tiše po chvíli. Slyšel jsem jeho klidný dech a cítil jeho hruď na svých zádech, jako tenkrát, když jsme jeli na koni. Ale v té chvíli to ještě nic neznamenalo.

Říkala jsem si, přečtu si jeden díl a zbytek si nechám na příště...přece jenom mám toho fůru na opisování.
Řeknu ti...jsi jako Agáta Christie, tohle vážně nejde nedočíst do konce.
Paráda, super, geniální...nebo raději nemám slov?
A to se pořádně ještě nic nestalo