Zdravíčko, všichni návštěvníci. Moc se omlouvám, ale zase jsem to v pátek nestihla, a co ještě hůř, nedodala jsem další část ani včera.
A tak jí tady nahodím aspoň dneska. Pátý díl, hou. Utíká to nějak rychle. Naneštěstí nebude zrovna dlouhý, nenašla jsem vhodnější chvíli, kdy to useknout.
PS: Nevšímejte si mě. Ani nevím, proč se tu vykecávám... Stejně to nikdo nečte :D

I tento večer jsme seděli u ohně. Vlastně vypadal skoro stejně, až na to, že tým Červených neseděl po mém boku, ale na druhé straně ohniště, co nejdál ode mě.
"Nebudeš zpívat?" zeptal se mě tiše. Rozpačitě jsem zavrtěl hlavou a zaletěl pohledem ke své četě. Cítil jsem se nějak unavený. Nelíbilo se mi, jak mi moje problémy vyklouzávají z rukou. Byl jsem vlastně tak mimo, že večer, když už šli všichni na kutě, mi došlo, že stále nemám spacák.
"Nějak jsme na něj zapomněli," uchechtl se tiše Frank. Prohrábl jsem si rozmrzele vlasy a nakopl do dřevěného obložení stanu; stejně to nepomohlo.
"Nezuř. Můžeš spát zase u mě." nabídl se. Pod jeho nabídkou jsem vyměkl. Zkroušeně jsem si k němu zalezl.
Možná, že kdybych byl v téhle situaci s jiným človíčkem, kterého znám teprve dva dny, stejně jako Franka, nedovolil bych, aby tohle rádoby "přátelství" zašlo takhle daleko. Ale byl to prostě Frank, usměvavý a vonící po šamponu (který půjčil i mně, když jsme se byli sprchovat). A tak jsem se nechal obejmout a sevřel jsem ho v pase stejně tak silně, jako mě on objal kolem krku.
A přesně v té chvíli, zaklesnutí do sebe, jsem najednou věděl, že je to správné, jednoduše dokonalé.
A že se mě Frank už nikdy nezbaví.
"Hej, Gee. Máš tu návštěvu. Haloo-" zacloumal se mnou. Zmateně jsem rozlepil oči a viděl malého Joyeho, jak rozpačitě přešlapuje uprostřed stanu. Na chvilku mě zamrazilo a zadoufal jsem, že je ještě příliš malý na to, aby pochopil, že na dvou mužích v jednom spacáku je něco podezřelého. A nebo, aby byl už velký a chápal, že tady se nic nestalo, protože máme oba dva oblečení.
Frankovi to asi těžkou hlavu nedělalo. Zatímco jsem se vymotával, podepřel si hlavu a s klidem pozoroval nejmenšího benjamínka.
"Stalo se něco, Joye?" vyhrkl jsem.
"Kapitáne, je mi to hrozně líto, víte, oni se na vás ve skutečnosti už nezlobí, ani já, protože, to znáte, jim přijde trapný odvolat všechno to, jak mlčí. Říkali, že všechno bude v pohodě, až najdete Speckla, že už se s váma bavit budou. Ale mně je to jedno, já vás mám rád i tak." vysypal tak rychle ze sebe, že jsem ani nestihl řádně překvapeně zamrkat. Joye nerozhodně postával a díval se na mě se strachem v očích.
"Díky Joey, taky tě mám rád." zamumlal jsem tak tiše, že jsem se divil, že mě slyšel. Tak přece jenom na mě nejsou naštvaní, pomyslel jsem si.
"Kapitáne!" vypískl Joey, sevřel mě kolem krku tak nenadále a prudce, že jsem jen tiše vydechnul. Neobratně jsem ho objal. Chvilku jsem tam jenom tak dřepěl, než se Joey odtáhl a se zasalutováním zmizel tak rychle, jak se objevil.
"Mají tě rádi," prohodil a poplácal mě po rameni. Mohl jsem se jen pousmát.
"Jo, už jenom najít Speckla a všechno bude v pohodě," zamrmlal jsem si pod nosem.

A já jsem nikdo? :)