Zdravíčko všem. Tak je tu další díl, tentokrát však v mé nepřítomnosti - odjíždím pryč. Přesto doufám, že si ho užijete.
S pozdravem,
Slovča.
V předchozích dílech jste mohli číst:
...
"Přítele jako milence." Překvapeně jsem zamrkal. Frank se uchechtl a zamířil na mě svůj pronikavý pohled. Takže Frank je.. Gay?
...
"Speckle!" vyjekl jsem a jako poslední záchranu jsem se za ním brodil. Čapl jsem potkana do mokrých rukou. Ani se mi nesnažil vykroutit, jen mě sledoval očima jako korálky.
...

Ještě ten večer jsem zašel za mým týmem a donesl jim ztraceného člena. Sam brečel štěstím, všichni mě objímali a omlouvali se. Malý Joey mě zatahal za kalhoty. Zvedl jsem ho, abych ho lépe slyšel, co říká: "Jste hrdina, kapitáne."
Tentokrát s ním souhlasili všichni do jednoho. Vyvolávali moje jméno a já se cítil.. Šťastný. Ještě dlouho do noci jsem s nimi seděl na pokoji a doháněl všechno to, co jsme zameškali; vyprávěl jsem jim desítky dobrodružství, trochu přiostřené pro malé posluchače, a opravdu s každým si popovídal. Když jsem odcházel, znal jsem už všechny.
Když jsem opouštěl stan, malý Joey si vynutil pusu. Připadal jsem si hrozně otcovsky a staře, ale zahřálo mě to u srdce.
"Dobrou Joye," rozloučil jsem se.
"Dobrou noc, kapitáne." zabrumlal napůl ze spánku. "Jsem rád, že jste zpátky."
Když jsem přišel do svého stanu, sedl jsem si rozpačitě na kraj své postele a sledoval, jak Frank tiše oddychuje ze spánku, spacák rozepnutý od z hora až dolů. Jedna noha mu vysela z postele. Uvažoval jsem nad tím, jestli mu bylo teplo nebo jen chtěl vědět, zda-li za ním pořád stojím, i když vím, co vím.
Kolíbavě jsem vstal, jak se ve mě všechno přelo: Doufal jsem, že pochopí, že mi nevadí, že je gay, ale že já jím nejsem. Že s ním chci být pořád kamarád, třeba ten nejlepší. Že ho mám prostě rád, jaký je.
Tiše jsem nadzvedl cíp spacáku a jemně, abych ho neprobudil, jsem mu dovnitř schoval nožku, studenou jak žába. A pak jednoduše vlezl za ním dovnitř. Chvilku panovalo děsivé ticho. Trochu jsem se zašil, než jsem zavřel oči.
"Nic se tím pro mě nemění, Frankie." zašeptal jsem, i když jsem věděl, že mě nevnímá.
Vzbudil jsem se úplně sám. Chvilku jsem se rozvaloval, než jsem se zvedl a trochu se zlidštil. I přesto jsem stále vypadal jako někdo z řad nemrtvých. Černé vlasy, bílá pleť, tmavé kruhy pod očima.
Odvrávoral jsem se následně k hlavnímu stanu. U našeho stolu seděli všichni z vedoucích- Emily zaujatě vyprávěla Bobovi a novém krému, Ray dřepěl na zemi a nějaká copatá holčina mu rozčesávala jeho hřívu. Krčil nosem a sem tam zanaříkal.
"Drž," rozkázala mu netrpělivě, když obzvlášť hlasitě zakňučel a cuknul hlavou. Frank seděl sám na druhé straně stolu než ostatní a zamyšleně upíjel ze svého hrnku se žirafou.
Nerozhodně jsem postával u vchodu, než mě Frank zpozoroval.
"Dobré ráno," vyhrkl jsem a usmál se. Přesunul jsem se rychlým krokem ke stolu, přímo k mojí porci nachystané naproti Bobovi. Sedl jsem si ale čelem k Frankovi, a jen talířek s hrnkem přetáhl.
"Dobré," ozvala se sborově odpověď.
"Tak co se dneska podniknem?" zeptala se Emily.
"Řekl bych nějaké bojovky. Co třeba hrad?" nadhodil Ray.
"Hrad. Tak fajn. Do toho jdu." odkývl to Bob.
Odpoledne jsme si zablbli jak malí. Všichni jsme si nejdříve zahráli rozbíhačku; každý kapitán měl nachytat co nejvíce cvrčků, těch nejmladších dětí z týmu. Ti mu začali patřit až po tom, co jim kapitán dal pusu a čelo. Když to Bob vysvětloval, přišlo mi to jako hloupost, ale když ale hra začala, dost jsem se nasmál. Malý Joey se ani neobtěžoval. Stoupl si jako jediný ke mně hned, aby mohl být se mnou. Kupodivu hru vyhrál Frank. Byl jsem totiž diskvalifikován po tom, co jsem se snažil odchytit i jeho.
Hráli jsme spoustu jiných her, o kterých jsem nikdy v životě neslyšel a neznal jsem je. Ačkoliv už mám věk na to, abych se sám ničeho takového neúčastnil, bavil jsem se. Užíval jsem si to tak, jak v poslední době nikdy. Cítil jsem se skvěle, jen si tak bezstarostně lítat, ať už na divoký západ nebo za temným středověkem. Zdálo se, že to nemůže nic zkazit. Ale najednou to přišlo, ve chvíli, kdy jsem na to nebyl připravený.
Když jsme se za večera vraceli, vykecávali jsme se s Frankam vesele o oblíbených kapelách, malého Joyeho přehozeného přes rameno. Brodili jsme se, můj tým Červených a Frankův Modrých, skrz vysokou trávu směrem k táboru.
"Domluvím, ať už otevřou bránu," prohodil. Překvapeně jsem zamrkal. Tábor byl ještě hodně daleko, takže to téměř nedávalo smysl.
"A večeři." dodal náhle, jako by si vzpomněl, a vyrazil mírným poklusem směrem k hranici lesa. Vzdálil se od nás skoro na celý kopec, viděli jsme ho jen jako malinký modrý flíček.
"Kapitáne? Co jsou ti lidi zač?" zeptal se Joey, načež Chloe s Debbie začaly vřískat. Zmateně jsem se otočil a na poslední chvíli spatřil, jak tři temné stíny lidí, proti kterým vypadal Frank jako dítě, popadli jeho malou osůbku a zatáhli ho hrubě do lesa. A najednou byl pryč.
Mrkal jsem, dech rychlý a přerývavý. Cítil jsem, jak mi malý Joye zatíná prstíčky do vlasů. Kdosi se vedle mě usedavě rozplakal. Hypnotizoval jsem linku lesa a čekal, kdy se tam objeví, malý človíček v azurové mikině a nesmělým úsměvem. Čekal jsem dlouho. Ale nic se nestalo.
A čím déle jsem tak jen tak stál ztuhlý a zděšený, tím víc dětí kolem vzlykalo. Mátožně jsem se ohlédl a viděl, jak se je ti nejstarší snaží uklidnit. Nějak se mi to vymyká z rukou, pomyslel jsem si.
"Anthony? Jacku. Wille?" zavolal jsem je, můj hlas zněl tak vzdáleně. Vzhlédli ke mě.
"Pohlídejte je. Jdu se tam podívat." zavelel jsem, a postavil malého Joeyho na zem. I on se rozbrečel, a já si opožděně vzpomněl, že měl o mně tehdy nejspíš strach.
Bojoval jsem s vlastním strachem. Starost o Franka byla však větší. Vlezl jsem do lesa a rozhlížel jsem se. Volal, hledal, prozkoumával každý kousek a nenašel ho.
