Kapitán VIII.

11. listopadu 2011 v 17:08 | Slovča |  Kapitán
Pěkný podvečer. Takže tady máme další díl a já snad jen dodám, že se omlouvám za minulý týden. Děkuji všem, kteří čtou Kapitána.
Slovča



Než jsme se všichni dostali do tábora, můj i Frankův tým byl vyděšený a unavený. Sám jsem byl tak mimo, že jsem nic z toho nevnímal. Někdo mi poklepal na rameno. Ohlédl jsem se na Raye.
"Pojď se mnou do stanu, všechno ti vysvětlím," zašeptal tak, aby to nikdo jiný neslyšel.


"Kamufláž? Kvůli stezce odvahy? Ne, tohle nezvládnu. Málem jsem se podělal strachy!" mračil jsem se Raye. Bob vedle něho se tiše pochechtkával; i jeho jsem nezapomněl zpražit pohledem.
"Mohli jste mi to přece říct!" odsekl jsem nakvašeně. Prohrábl jsem si vlasy, frustrovaný a zničený.
"To by nebyla taková zábava." podotkl Bob a skryl se za Emilyinými zády, aby unikl mým smrtícím očím.
"Aha," odměřeně jsem odfrkl. Za tichého vrzání jsem se zvedl z Rayovy postele a vyrazil ven. Noc byla chladná a temná. Mraky na obloze zakryly jak měsíc, tak hvězdy. Působilo to strašně depresivně. V té chvíli mě napadlo, co asi Frank dělá právě teď. Jak někde sám uprostřed lesa staví stan a zakládá malinký ohníček, prochladlý na kost. Ten náš se pro dnešek nepořádal. Táborem panoval neklid; všichni už slyšeli, co se stalo, ale jen málokdo věděl, že to nebylo opravdové.
Zalehl jsem brzy, schoulený ve Frankově spacáku. Najednou byl až moc velký, až moc chladný. Cítil jsem ho z polštáře, tu jeho osobitou vůni mýdla a oblečení. Najednou jsem to zase věděl, jako v té chvíli, když mě Frank objal. Bez něj jako by vyhaslo slunce.

Ráno jsem vstal pozdě, podrážděný a rozladěný. Nad čtvrtou ráno se začalo nejdříve blýskat a potom se spustil hrozný liják. Každou chvíli jsem musel vylévat vodu, která se zachycovala na střeše stanu. Taky jsem musel jít za malým Joeyim a zbytkem celé mojí čety, abych je zkontroloval. Příšerně jsem přitom zmokl, a ačkoliv jsem se převlékl, do rána jsem dokázal jen drkotat zubama a popotahovat, jak se ke mně blížila budoucí chřipka.
Samozřejmě, že jsem ještě dostal spršku po cestě do jídelny, která byla docela vylidněná. Sám jsem posnídal a ke všemu tomu neštěstí vypil už studený čaj. Mizerně. Bídně. Tak bych právě teď popsal svou situaci.
Kdosi vkročil do stanu. Podle těžkých kroků jsem poznal, že je to Ray. Neotočil jsem se až do té doby, než přisedl ke mě.
"Hned jak přestane pršet, vyrazíme. Dojdeme na nějaký pěkný temný místo. Budeme dělat, jakože bojujem a pak přineseš Franka, jasňačka?" energeticky zahlaholil a s plnou pusou mého koláče. Pokýval jsem nezaujatě hlavou a pokračoval, kde jsem skončil.

Vyrazily jsme pozdě dopoledne. Krajina byla pod stínem, všechno působilo mělce a tajemně. Vítr o sobě za celou dobu nedal znát, takže nás doprovázel jen tichý dupot desítek nohou. Procházeli jsme lesem, všichni vyděšeně mžourali do jeho skrytých koutů a ohlíželi se po Frankovi. Panovala tady divná, divná atmosféra.
"Támhle!" křikl náhle Roddy a napřaženou rukou pročísl děsem naplněný vzduch. Na malém kopečku proti nám stáli dva muži, oba dva statní jak hora. Otočili naším směrem; jen nás zahlédli, rozběhli se. Jak jinak, Bob se rozběhl za tím vpravo, Ray za tím vlevo. Brzy se ztratili z dohledu.
Konečně jsem se rozhoupal, abych udělal svoji práci. Vyrazil jsem mírným poklusem, abych našel našeho uneseného kapitána.
"Franku! Franku!" zavolal jsem a jako ozvěna za mnou zahlaholil dav dětí. Prolezl jsem trnitým křovím a poškrábal si lýtka a předloktí. Stálo to za to - přímo přede mnou seděl Frank, hlavu tázavě zvednutou. Vypadal jako mokrá myš, černou mikinu nasáklou vodou, na obou nohou dvě velké díry v kalhotách. Kolena měl sedřené, takže jsem si domyslel, že musel nejspíš spadnout při tom divadélku. Když si mě všiml, usmál se tím svým lišáckým úsměvem a natáhl ke mně dlaně plné šrámů a ran.
"Ahoj Gee," pozdravil mě tichounce. Oplatil jsem mu úsměv. Záměrně jsem se vyhnul jeho bolavým rukám a obmotal mu ruce kolem pasu, abych ho zvedl.
"Spadl jsi?"
"Marson mi omylem podkop nohu," vysvětlil mi, když už stál na nohou.
"Marson?"
"Jeden z těch týpků v černým." chvilku na mě prozíravě koukal, než mě konečně objal kolem krku. Ruce svíral pečlivě do pěstiček, aby rozedranými dlaněmi o něco nezavadil.
"Chyběl jsi mi, parťáku." zahlaholil jsem kdesi mezi jeho krkem a ramenem a sevřel ho.
"Ty mě taky, Gee." zamumlal a já cítil jeho rty lehce se otírajíc o kůži. Opatrně jsem nás od sebe odtrhl a rozpačitě zakašlal. Chvilku mezi námi nastalo napjaté ticho.
"Sundej si tu mikinu," napadlo mě po chvíli. Chvilku na mě neochotně mžoural, než si ji svlékl. Na holých pažích mu naskákala husí kůže. Nějak jsem však podvědomě cítil, že už tam byla i předtím. Stáhl jsem si z ramen vlastní bundu a pečlivě do ní Franka zachumlal. Sledoval mě, jak mu zapínám zips až ke krku a roluju mu konce rukávů, které měl příliš dlouhé.
"Připraven vyrazit na cestu." prohlásil a mile se uchechtl.
"Jo," pokýval jsem souhlasně. Bez váhání jsem mu podvlekl ruku pod nohami a pod zády a zvedl ho. Dozajista nebyl až takové peříčko, jak jsem si představoval, ale unést se dal. Překvapeně vyjekl a schoval si tvář do dlaní. Chvilku trvalo než mu došlo, že se nic neděje, a on odvážně zamžoural mezi prsty.
"Tak tohle je blbý." pobaveně vyprskl.
"Proč?"
"Ještě nikdo mě nikdy nenesl. Jsem tlustej, je mi to trapný."
"Ty? Ale ne, jsi úplně lehounký." řekl jsem a na ukázku si ho trošku nadhodil. Vyjekl a chytil se mě kolem krku. Jak holčičí, pomyslel jsem si pobaveně.
"Hlavně mě nepusť, prosím tě." Zamračil se.
"Tebe nikdy." odvětil jsem vážně a vyrazil zpět k četě.
Když jsme se konečně ukázali, všichni začali vřískat, brečet a smát se. Někteří vyvolávali moje jméno, jiní zdravili Franka, pár lidí tleskalo. Jako hrdina jsem ho donesl až na místo a tam ho opatrně postavil na nohy. Oba dva jsme na sebe významně pohlédli; Frank sice nepotřeboval nosit, nicméně pro všechny to mělo magický význam záchrany. Na desítku paží se obtočilo kolem Franka, jeho četa ho objímala hlava nehlava, až se v tom chumlu těl docela ztratil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kdyby jsi si měl/a vybrat mezi realitou a fantazií?

Realita
Fantazie
Něco mezi tím

Komentáře

1 ~Corelaine-sama ~Corelaine-sama | Web | 23. listopadu 2011 v 16:53 | Reagovat

Jůva, to je hezký. :´)

2 ~Corelaine-sama ~Corelaine-sama | Web | 23. listopadu 2011 v 16:54 | Reagovat

Tenhle příběh miluju. Těším se na pokračování. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama