Prosinec 2011

Snivé děti

29. prosince 2011 v 17:40 | Kiki-senpai |  Moje promluvy
Slunce dnes jen zářilo, teplota pomalu stoupala, pofukoval jemný větřík, který pročesával letní listí. Otevřeným oknem se vinula melodie klavíru. Já a má mladší sestra jsme procvičovali hru. I když byla Rút o pět let mladší, výborně jsem si s ní rozuměla, navíc jsme toho měli tolik společného, hra na klavír, koně, knihy, malování a mnoho dalšího.
Zrovna jsme hráli naši oblíbenou skladbu, když nás zavolal otec. Stál ve dveřích salónku a díval se na nás.
"Běžte ven, vždyť je tak hezky. Užijte si toho počasí, dokud můžete." Otec se na nás usmíval. Rút dál hrála a poslouchala na půl ucha.

Kapitán XI.

23. prosince 2011 v 17:11 | Slovča |  Kapitán
Zdravím všechny, kdo přišli ať už dnes nebo zítra na tento blog, a přeji jim ze všeho nejdříve krásné vánoční svátky a nádherný Nový rok. Vím, že se tady Kapitán dlouho neobjevil, a moc se omlouvám všem, kteří ho hledali a nenašli.
Tady je sice smutná, nicméně velká nadílka ;)
Brzy naviděnou,
Vaše Slovča.


Strávili jsme v nemocnici celé čtyři hodiny; šéf obvolával - v neustálých kruzích bloudil po čekárně s mobilem přitisknutým na ucho. Já jsem nečinně seděl, hlavu schovanou v dlaních. Do nosu mě štípal pach nemocniční dezinfekce, krve a vlastního potu. Stále jsem měl mokré boty, kolena špinavé od bláta a nevyčištěné zuby. Nesnídal jsem. Neobědval.

Nenávidím. A miluji.

13. prosince 2011 v 20:11 | Slovča |  Čas pro slova
Píšu raději teď, dokud jsou mé pocity ještě živé a bublající. Hlavně, protože jsem je dlouho nevyslovila, a podstatně, protože se jimi trápím.

Kapitán X.

9. prosince 2011 v 21:56 | Slovča |  Kapitán
Zdravím všechny. Už desátý díl Kapitána je tady; přeji vám, aby jste si ho užili.
Vaše Slovča.



Bim, bam! Bim! Bam! Vystřelil jsem z postele jako pružinka. Zvon na rozhledně nemilosrdně bušil, železné srdce hlásilo na poplach. Frank už poskakoval po pokoji v marné snaze najít své ponožky a obléct se. Podařilo se mu to několik vteřin přede mnou. Vyklopýtal ze stanu, ale hned po chvíli se vrátil.
"Je to jen zkouška." vykoktal ze sebe zadýchaně, načež se zase otočil, aby vypravil svoji četu. I já, napůl na sebe rvoucí mikinu, jsem se vydal za Červenými. Mnozí z nich už se potulovali všude kolem, zmateně mžourajíc do ranního šera. Vůbec jsem nevěděl, co bych měl dělat. Tedy dokud proti mně nevyběhla Emily se zásobou barevných kyblíků a kyblíčků.
"Čau," pozdravila mě a vložila mi půlku svého nákladu do náručí.
"Ahoj," vypravil jsem ze sebe po chvíli. Nechápavě jsem sledoval, jak si to všechno přerovnává, aby nic po cestě neztratila.