Kapitán X.

9. prosince 2011 v 21:56 | Slovča |  Kapitán
Zdravím všechny. Už desátý díl Kapitána je tady; přeji vám, aby jste si ho užili.
Vaše Slovča.



Bim, bam! Bim! Bam! Vystřelil jsem z postele jako pružinka. Zvon na rozhledně nemilosrdně bušil, železné srdce hlásilo na poplach. Frank už poskakoval po pokoji v marné snaze najít své ponožky a obléct se. Podařilo se mu to několik vteřin přede mnou. Vyklopýtal ze stanu, ale hned po chvíli se vrátil.
"Je to jen zkouška." vykoktal ze sebe zadýchaně, načež se zase otočil, aby vypravil svoji četu. I já, napůl na sebe rvoucí mikinu, jsem se vydal za Červenými. Mnozí z nich už se potulovali všude kolem, zmateně mžourajíc do ranního šera. Vůbec jsem nevěděl, co bych měl dělat. Tedy dokud proti mně nevyběhla Emily se zásobou barevných kyblíků a kyblíčků.
"Čau," pozdravila mě a vložila mi půlku svého nákladu do náručí.
"Ahoj," vypravil jsem ze sebe po chvíli. Nechápavě jsem sledoval, jak si to všechno přerovnává, aby nic po cestě neztratila.


"Půjdeme ke splavu. Nějak jim to rozděl, aby každý něco dostal. Musejí nasbírat vodu a donést jí zpátky. Kdo jí donese nejvíc, zachrání tábor, jasňačka?" vychrlila na mě v rychlosti plán hry. Ani jsem to neodkýval a už jsem běžel ke stanům svojí čety. Už na mě čekali, a tak jsem jim rychle rozdal kbelíky. Chloe, zlatá holčička, mi stihla ještě učesat vlasy, než jsme se konečně vydali na cestu.
Cesta ke splavu byla dlouhá, ale já se sotva dovedl soustředit na krásu čerstvě probuzeného lesa. Malý Joey měl po pár krocích úplně mokré botasky od rosy, takže jsem si ho nakonec vzal do náruče.
"Musíme vyhrát. Kdyby ne, až do konce tábora - to je šest dní - by jsme uklízet poníkům. Takže se snažte, všichni." spustil do ticha Will. Nejspíš chtěl družstvo motivovat, protože celá četa najedou zrychlila.
Šest dní . Lapl jsem po dechu. Osm dní je fuč! Kdy se to stalo? Uteklo to tak strašně rychle. Napadlo mě, že jsem si ani nevšiml, že už je víc jak polovina tábora pryč. Přichytl jsem se, že se na konec vůbec netěším. Podíval jsem se na svůj tým a nešťastně sklonil hlavu. Bude mi chybět moje četa, uvědomil jsem si. Bude mi chybět Ray, Emily, Bob a FRANK. A při té myšlence jsem poklesl na mysli.
Ke splavu jsme dorazili rychleji, než jsem čekal. Samozřejmě, že jsme si pro vodu nepřišli jednom my. V plytkém kraji postávalo několik desítek nohou jak fialového tak modrého týmu. Všichni kvapně naplňovali až po okraj nafasované nádoby a napůl spěchajícím napůl opatrným krokem se ztráceli v blízkém lese.
"Nespěchejte," nabádal jsem moji četu, zatím co jsem sám nabral dva plné kýble. Byly plastové, takže se pod váhou vody prohýbaly. Koutkem oka jsem zahlédl Franka. Skláněl se nad vodou, kalhoty mokré až ke stehnům, a i jemu pohled kmital ze strany na stranu. Do ruky mu byly podávány kyblíky ostatních z jeho týmu a on do nich nabíral z hluboké vody. Všiml jsem si, jak mu jeden téměř plný proklouzl mezi prsty a klesl na dno. Frank se pro něj sehnul, zanořil se pod hladinu až po ramena, hlavu štítivě zvednutou, aby si nenamočil vlasy. Jeho snaha byla marná. Špička černé ofiny mu přece jen navlhla. Zvedl se, utřel si těch pár kapek vody, co se mu ulpělo na čele a skousl si frustrovaně spodní ret.
Teprve teď jsem se otočil, vyvrácený z rovnováhy jsem zavrávoral se svým těžkým nákladem. Protože ta chvíle se zdála tak pomalá, tak ojedinělá, tak jednoduše .. Frank. Nikdy jsem takhle na něj nepohlížel, nebo snad ano? Rozednilo se mi po tom, co mi řekl Bob?
"Jsme hotovi, kapitáne." ohlásil Anthony a já jen zmateně pokýval hlavou. Ještě naposledy jsem koukl po Frankovi. Zrovna se vynořoval ze splavu, sršelo z něj. Vykasal si kalhoty, které svou mokrou tíhou tahaly dolů. A pak se otočil, zaznamenal můj pohled a usmál se tím svým mírným zaječím úsměvem. Rychle jsem se odvrátil.
"Jdeme," zavelel jsem a raději prchnul směrem k lesu, nohy se mi míhali jedna přes druhou, jak se snažili předběhnout.
V táboře jsme se objevili jako druzí, předběhl nás tým Fialových. Naneštěstí jsem si ani na chvilku nemohl spočnout.
"Nějaký kluk z Frankova týmu si udělal něco s rukou," zarazila mě Emily hned při vchodu a já nešťastně zalomil rukama. Při tom všem shonu jsem se ani nedivil.
"Pohlídám ti družstvo. Ty pro něj dojdi a dones ho sem. Přijede šéf a odveze ho do nemocnice. Já zavolám rodičům." rozkázala mi Emily a já ji bez řečí poslechl. Přehodil jsem si přes rameno batoh, který mi vnutila, rozloučil se Joyem a vyrazil zpátky. Tak nějak toporně a zamyšleně jsem je dohnal. Stáli v půli prašné cesty. Vzduchem se nesl pach dezinfekce, krve a dětských slz. Uprostřed hloučku vyděšených dětí dřepěl Frank, stále ještě mokrý jako myš, na klíně mu ležel Tom. Chlapec měl pihovatou tvář ještě bledší než obvykle. Prohlédl jsem si jeho ruku a pochopil, proč se Frank tváří tak bezradně: Tomova ruka byla ošklivě křivá, jak se zlomená kost rozdělila a vyvrátila na dvě strany. Pravá část předloktí vypadala opravdu hrůzostrašně, protože se tam nad nepřirozeným hrbolem dělala krvavá podlitina.
Tom celý vypadal, jako by spadl nejméně z pátého patra. Sedřený, potrhaný, bolavý.
Strhl jsem si z ramen batoh, přiklekl jsem si nim a zamumlal, že jsem tady, že to bude dobrý. Neměl jsem však nějakou dobu ani odvahu na Toma šáhnout, jako by byl porcelánová panenka nevyčíslitelné ceny. Teprve po značné době jsem se vzpamatoval a opatrně jsem kluka od Franka vzal; sípavě zasténal, jak se probudil se šoku, a oči se mu zalily slzami.
"To bude dobrý, už budeš brzo v nemocnici." uslyšel jsem za uchem kapitána Modrých. Otočil jsem se zpátky a spatřil, jak se Frankovi lesknou oči plné slz, jak si bezútěšně kouše spodní ret. Vztáhl ruku a jemně pohladil Toma po vlasech.
"Dají tě tam do kupy a -" zašeptal a hlas se mu zlomil.
"A budeš v pořádku." dodal jsem stejně tiše a vykročil s pokynutím hlavy rychlým krokem pryč, vzlykající tělíčko sevřené v náručí jako nejdražší dar.
Když jsem přišel, na příjezdovce už stálo auto, a tak jsem se rovnou vydal k němu. Vystoupil z něj mladý muž a rychle mi otevřel zadní dveře, abych i já mohl nastoupit. Nestihl jsem si ho ani prohlédnout, a hned se vrhl dovnitř. Ozvalo se bouchnutí dveří, když už jsme byli v autě všichni; já, Tom a mně neznámý šéf.
"To vypadá špatně," ozval se příjemný chraplavý hlas.
"Myslím, že bude muset jít na operaci," Opravdu zněl můj hlas až tak vyděšeně? Auto se pomalu rozjelo, a na mě do zrcátka vykoukl obličej vedoucího tábora.
Byl o trochu starší než já, měl světle hnědou čupřinu vlnitých vlasů. Na nose mu seděly brýle s tenkými rámky, takže bylo dobře vidět na jeho výrazně zelené oči, které působily dusivě jedovatým dojmem. Měl však pěkný upřimný úsměv, který vynahrazoval výrazně nebezpečný pohled.
"Jak se to stalo?" zeptal se, ale já jen zavrtěl hlavou, nemohl jsem totiž popravdě odpovědět. A Tom nebyl zjevně ve stavu, kdyby to dokázal sám říct. Auto se kodrcalo nejméně třicet minut, takže jsem docela patřičně nasál většinu Tomovy krve a zoufalství. Než jsme dojeli, byl už jsem tak mimo, že jsem ani nezaznamenal, že jsme zastavili. Šéf mi ochotně otevřel všechny dveře, které mi stály v cestě. Stejně jsem to udělat nemohl díky Tomovy v náručí.
"Já vám. Půjčím." zakoktal Tom a já k němu zmateně obrátil tvář.
"Spacák. Vím, že nemáte spacák, pučte si můj." vydechnul a tvář se mu stáhla bolestí. Jen jsem polkl a pokýval hlavou, na víc jsem se v té chvíli nezmohl. Přešlapoval jsem u recepce jen pár minut, když dorazil nějaký zdravotník v bílé haleně a já mu s obavami chlapce předal.
A najednou jsem stál, ruce prázdné, a sledoval, jak ho odnášejí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdyby jsi si měl/a vybrat mezi realitou a fantazií?

Realita
Fantazie
Něco mezi tím

Komentáře

1 Hakky Life Hakky Life | Web | 9. prosince 2011 v 22:12 | Reagovat

Pěkně napsané. Čtivé. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama