Kapitán XI.

23. prosince 2011 v 17:11 | Slovča |  Kapitán
Zdravím všechny, kdo přišli ať už dnes nebo zítra na tento blog, a přeji jim ze všeho nejdříve krásné vánoční svátky a nádherný Nový rok. Vím, že se tady Kapitán dlouho neobjevil, a moc se omlouvám všem, kteří ho hledali a nenašli.
Tady je sice smutná, nicméně velká nadílka ;)
Brzy naviděnou,
Vaše Slovča.


Strávili jsme v nemocnici celé čtyři hodiny; šéf obvolával - v neustálých kruzích bloudil po čekárně s mobilem přitisknutým na ucho. Já jsem nečinně seděl, hlavu schovanou v dlaních. Do nosu mě štípal pach nemocniční dezinfekce, krve a vlastního potu. Stále jsem měl mokré boty, kolena špinavé od bláta a nevyčištěné zuby. Nesnídal jsem. Neobědval.


"Myslím, že už můžeme jít," prohodil trpělivým hlasem. Vstal jsem, najednou těžký jako skála a strašlivě unavený, a plazivým krokem jsem se táhl k autu. Ozvalo se pípnutí, klapl zámek a já se nějak naskládal na svoje místo na zadním sedadle. O cestě zpátky jsem ani nevěděl, možná jsem něco i prospal. Když jsme pak přijeli před brány tábora, šéf, jehož jméno jsem ani neznal, mě tam vysadil a s tichým rozloučením odjel. Mlčky jsem prošel branou a zamířil rovnou mezi stany, abych našel ten Tomův. Po jednom přeptání jsem ho nalezl, a tak jsem bez dovolení vlezl dovnitř a vzal si jeho spacák, tak jak mi ho nabídl. Teprve po cestě středem tábora jsem byl nachytán.
"Tak co?!" vyhrkl na mě Ray, a já prudce zastavil, jak jsem se ho lekl. S očima do široka otevřenýma čekal na nějaké novinky, sledoval mě jako lačná ryba.
"Operovali ho, tak si ho tam i nechali." neochotně jsem přiznal. Zaklapl pusu a chápavě pokýval hlavou, nepřítomně sledujíc spacák v mých rukách. Když se konečně vytrhl ze snění, poklepal mě po rameni.
"Frank by už měl mít sepsanou zprávu, takže nejspíš bude ve stanu. Možná by jsi ho měl jít uklidnit." prozradil mi a přimhouřil tajemně oči.
"Ano," odsouhlasil jsem to jenom, jelikož mi vůbec nedošel skrytý význam Rayova pohledu. Spustil ruku z mého ramene a symbolicky mě tím propustil, a tak jsem pomalým krokem odcházel. Pohledem jsem nejdříve zkontroloval nebe. Temně se prohýbalo pod tíhou mraků, ocelově se lesklo blížící se bouří. Stejně jako když se ztratil Frank, i teď se chystalo pršet. Ví snad nebe, co se děje?
Vstoupil jsem do stanu s hlavou skloněnou, takže jsem nemohl vidět, jaký měl Frank výraz, když pochopil, že jsem to já. Spatřil jsem na jeho obličeji už jen masku lhostejnosti, které se neúspěšně držel zuby nehty. Já jsem však dobře věděl, že má o Toma opravdu strach.
"Bude v pořádku. Už ho operovali. Věřím, že úspěšně. Dostane se z toho a bude zase jako dřív." oznámil jsem mu a snažil se o chlácholivý tón. Frank se zvedl z postele, přešlápl z nohy na nohu.
"A stejně to byla levá ruka. A on je pravák. Nemusí se bát, že by nějak špatně psal nebo kreslil." dodal jsem rychle a se stoupající nervozitou sledoval Frankovy reakce.
"Už se nemusíš bát, že to ti doktoři podělají." zašeptal jsem znatelně tišeji.
Pár rychlými kroky odstranil prostor mezi námi a objal mě. Spacák mi vyklouzl mezi prsty a syčivým šustěním se sklouzl k zemi. Ohromeně jsem stál, prázdné ruce zvednuté nad Frankovou malou osůbkou. Byl jsem vyděšený, překvapený, potěšený, nešťastný a především, což mě nejvíc vykolejilo, zamilovaný.
A nevěděl jsem, co mě přinutilo připustit si to až teď. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mám panikařit nebo se tomu jednoduše podvolit. A protože Frank byl něco jako má spřízněná duše, kamarád do deště, prostě někdo, s kým jsem chtěl být, vybral jsem si to druhé.
Položil jsem mu paže volně kolem ramen a přitáhl tak blízko k sobě, jak to jen šlo. A stáli jsme jen tak zaklesnutí do sebe. Přečkávali jsme oba dlouhé minuty - Frank bojoval se svou minulostí a následky, které na něm zanechala, a já, já jsem se hrdinsky bil s tím, že jsem, čím jsem vždycky byl. Jenom jsem to dosud nechtěl vidět.
Neochotně jsem se od Franka odtáhl. Bylo mu vidět na očích, že už mu je o něco lépe, jako by mu jen jedno objetí dobylo spoustu síly. Usmál se, zase zářivý jako sluníčko, a poplácal mě po rameni.
"Určitě musíš mít hrozný hlad," odhadl a spiklenecky přitom mrkl očkem. Ani jsem to nestačil odkývat, či cosi vyhrknout, a už jsem byl vlečen směrem k jídelně. Frank mě usadil na jednu z lavic, a ačkoliv bylo do večeře ještě nejméně hodinu, donesl mi ji z kuchyně. Pak si sedl naproti mně a tiše jako pěna sledoval, jak do sebe spěšně házím jídlo.
"Co zítra budeme dělat?" zeptal jsem se mezi sousty a upil ze své sklenky.
"Nejspíš se pojedeme s prcky projet na ponících,tedy možná," prozradil s úšklebkem. Málem jsem se zakuckal, jak jsem to slyšel.
"Zahrnují poníci i Koudyho?" vykoktal jsem trochu rozrušeně ze sebe.
"Pochybuju, že by tě nějaký poník uvez." zadrmolil Frank.
"Ach," vyhrkl jsem pozoruhodně tiše. Při slově KŮN jako by se ve mně všechno sevřelo. Statečně jsem se ubránil horším myšlenkám. Ještě chvíli jsem si žaludek plnil teplou večeří, když k mým uším dolehl šustot blížícího se deště. Brzy dorazil až k nám, takže velké kapky naráželi i do stanu a dělali při tom neuvěřitelný hluk. V té době jsem měl nejen dojedeno, ale už jsme se s Frankem hnali v prudké cákanici zpátky mezi stanoviště, abychom všechny vojáky zahnali do stanů. Tyhle děti postrádali jakýkoliv pud sebezáchovy a pobíhali venku v jakémkoliv počasí. A jakmile jednou řádně namokly, rychle se i nachladili. Než jsme s Frankem dokončili práci, byli jsme už sami tak mokří, že z nás teklo a drkotali nám zuby. Spěšně jsme se převlékli a zachumlali do spacáků, abychom se zahřáli.
"Nejspíš dorazí Ray s Bobem a Emily." ozval se Frank, jakmile byl schopen vydat aspoň nějakého slova.
"Jak to?" zeptal jsem se. Ne že by za námi nechodili. Většinou jsme byli ale tak utahaní, že jsme hned zalehli.
"Děti mají volný večer, táborák v dešti je jaksi není možný." prozradil mi tu záludnost. S pochopením jsem pokýval hlavou.
A vážně, brzy dorazil i zbytek kapitánů. Emily se svýma prstovýma ponožkama, Bob, kterému se ve vlhku naprosto zvlnila patka, takže jí měl připnutou sponkou na stranu, a Ray, jenž slavnostně donesl balíček karet a velkou termosku čaje s rumem.
Společně jsme srazili moji a Frankovu postel dohromady. S Frankem jsme po sobě významně koukli; nechápali jsme, jak to, že nás to nenapadlo dřív. No a všichni jsme se usadili na ně.
"Tak co dáme, žolíka?" ozval se Bob, který si odlil z termosky poskrovnu do hrnku a trochu usrkl.
"Nepamatuju si pravidla," omluvil se Frank.
"A já to neumím." dodala Emily.
"A prší?" nadhodil jsem.
A opravdu, hráli jsme prší. Zdálo se mi trochu ironické, zvláště protože jsme hráli karty díky dešti. A zatímco venku bouřlivě plakalo, stromy vrzali a foukal chladný vítr, vevnitř bylo teplo, okolí naplňoval veselý smích a vřelá nálada. V tu chvíli se zdál stan jako útočiště. Místo, kde si člověk může jen tak odpočinout od reality a na chvíli si dovolí zavřít oči a nebát se, s čím přijde zítřek. Na takovém místě člověka opustí i zlé myšlenky. Nepamatoval jsem si, jak dlouho jsem se cítil tak klidný až do hloubky duše. Vždy jsem se jen kamsi hnal, bezcílně prospěchal roky, aniž bych se sám sebe ptal, co bych doopravdy chtěl.
"Co vlastně děláš, Geralde?" zeptala se jakoby mimochodem Emily a přihodila do kupky uprostřed.
"Vlastně dělám takový kancelářský drobnosti pro jednu firmu." oznámil jsem a vyhnul se výrazu sekretářka. Tou jsem opravdu nebyl.
"Takže kancelářská myš," usmála se Emily a Bob se na ni zamračil.
"Nenazývej to tak," odmlčel se a podíval na mě, " pač já taky, doufejme, budu mít práci v kanceláři. Zatím studuju." Se zájmem se otočil na Franka a Raye. Frank jen zavrtěl hlavou. Přece jen ještě nepracoval a ani nechodil na výšku.
"Jsem záchranář, jezdím se sanitkou." odpověděl Ray, když si všiml mého pohledu a pokýval hlavou, až mu vlasy přepadly do tváře. Stejně i Emily odpověděla, aniž bych se jí ptal.
"Kadeřnice. Občas taky dělám pro některý nehtový salóny." pochválila se.
"Klidně někdy řekni tý svojí, ať k nám přijde, máme u nás šikovný holky." dodala ještě. Zarazil jsem se.
"Svojí? Nemám přítelkyni." namítl jsem a nedůvěřivě si prohlížel jak Emily, tak i ostatní. Vrhla pohled na Boba, který zavrtěl hlavou, a já pochopil, že mylnou informaci dostala od něj. Zauvažoval jsem a pak mi došlo, že jsme se s Bobem vybavovali u ohniště. Možná to pochopil špatně. A pak mi zatrnulo. Bob se tehdy nemýlil. Protože já - já měl rád Franka. Ale jestli to platilo naopak i pro něj, to jsem si nebyl jistý. A ani jsem si stále nepřiznal, že jsem.. No vy víte čím.
"Och, ty nemáš přítelkyni," koktala Emily, "takový mladý a hezký?" Trochu nervózně se zasmála, a já jí úsměv, byť trochu pokřiveně, oplatil.
Už jsme dávno dohráli prší, jen jsme polehávali a povídali si, když jsem ucítil v klíně něčí hlavu. Shlédl jsem a uviděl Franka, jak klidně oddychuje z polospánku, moje stehna pod hlavou jako polštář. Nevěděl jsem, jak zareagovat, trochu jsem se styděl, přece jen, byl tu i zbytek kapitánů. Ale nevypadalo to, že by je to kdovíjak pohoršilo.
"Už spí." prohodil unaveně Bob, který se rozvaloval na levé straně po mém boku.
"Nejspíš by jsme měli už jít," dloubla Emily do Raye a potichounku se začala zvedat k odchodu. Chtěl jsem se posadit a zarazit je, ale Frank spal jako zabitý. Při pohledu na to malé dítě, které se z něj ve spánku vyklubalo, jsem ho stejně nemohl probudit.
"Nech ho být, stejně je pozdě." ozval se Bob, marně se snažící slézt z mojí rozvrzané postele bez hluku. Jen jsem přikývl, stejně jsem nevěděl, co bych namítl.
"Dobrou noc." ozval se Ray, který se už podobal víc mrtvému než živému; oči měl malé únavou a pachtil se z posledních sil. Emily ho objala kolem pasu a odváděla ho pryč.
"A hezké sny." dodal Bob, ťapnul karty a vysoukal se ze stanu. A nastalo ticho, přerušované jen tlukotem mého a Frankového srdce. Natáhl jsem se pro svůj a Frankův spacák a oba je rozepnul co to dalo, abych nás do ně zachumlal oba dva. Ani ho to nevzbudilo, jen sevřel ruce do pěstiček a trochu se zašil, úplně jako malé dítě.
"Jenže Frank už je velkej chlap." zašeptal jsem si pro sebe s úsměvem a strčil mu za ucho ofinu. Teprve teď jsem si ho mohl prohlédnout z blízka: čerstvé vousy, délka řas, malá jizvička vedle obočí i tetování na odhaleném rameni, nic mi neuniklo. A ačkoliv jsem ho viděl tak z blízka, nepřekvapil mě, všechno na něm sedělo tak jako dřív. A všechno se ti na něm líbilo, ozvalo se skryté svědomí. Jo, líbilo, přiznal jsem si odvážně, nejspíše povolný takovým myšlenkám z rumu, a zhasl lampičku. Trošku jsem se zašil, abych se i já připravil ke spánku. Nakonec se mi to i podařilo, a tak jsem konečně usnul.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kdyby jsi si měl/a vybrat mezi realitou a fantazií?

Realita
Fantazie
Něco mezi tím

Komentáře

1 Peťule Peťule | Web | 28. prosince 2011 v 19:09 | Reagovat

Ahoj, ty teď beztak nevíš, kdo jsem, ale to nevadí. =D Já po dlouhý době vyrazila na psa a projížděla vizitky těch, co tam chodili a s kým jsem hrála. =) A tak jsem narazila na to, že máš blog. =) Je to hroznej let, co jsem se potkávali. Nevím, jestli ti ještě něco říká AlexEnd.

Jinak se ti omlouvám, že to vůbec není k tématu. =) ale jelikož jsem propásla minulé kapitoly, těžko bych se chytala. =)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. února 2012 v 18:45 | Reagovat

Krásná povídka :) Taková... vyzněla tak přirozeně, nevím, jak jinak to říct :)

(jen bych upozornil na pár chyb ve shodě podmětu s přísudkem, ale to jsou detaily, příběh je krásný :) )

3 Slovanka Slovanka | Web | 24. února 2012 v 7:27 | Reagovat

[2]: Děkuju mockrát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama