26. února 2012 v 17:56 | Slovanka
|
Zdravím všechny! Kapitán toho hodně zamaškal, ale je zase zpět, po krátkém a vydatném odpočinku. (Frank a Gerard jeli s ostatními členy štábu i herci na vánoční, povániční a jarní prázdniny do Egypta za slevněné letenky x) Omlouvám se všem čtenářům za tu dlouhopu pauzu a doufám, že jste na mě nezanevřeli :)
Otevřel jsem oči a probudil se do slunného rána. A cítil jsem, že jsem ztratil něco nedosažitelného, něco skrytého na okraji mysli. A jen na vlásku, jako vybledlá vzpomínka z raného dětství, se mi vybavil sen, který se tuto noc zdál. A nechtěl jsem ho zapomenout, a tak jsem celou svou vůlí zatáhl za ten vlásek, a on se nepřetrhl. A já si náhle uvědomil, co za sen to byl.
Ležel jsem ve vysoké trávě, která se ze strany na stranu kolébala a zakrývala mi tím pohled na blankytně modré nebe. Naklonil jsem hlavu na stranu a uviděl jsem, že vedle mě leží Frank, stejně tak uchvácený jako já oblohou. Znovu jsem upřel pohled nahoru před sebe, když mi do výhledu vpadla Frankova tvář skrytá v pološeru, oči se mu toužebně leskly. Sehnul se a přitisl své rty na mé - bylo to tak prostě jednoduché a přitom milostně srdcervoucí, až jsem se zadrhl v dechu. A chvilku jsem bojoval, ano ne, ano ne! Než jsem se nakonec rozhodl polibek prohloubit. Frank se však rychle odtáhl a zavrtěl rázně hlavou. Nesmím? Znova mě líbnul, tentokrát na tvář a nos, a na bradu. Jako roj motýlků jsem cítil jeho jemné rty, jak mě dráždí na kůži. Ale nesměl jsem. Touha mě sžírala zevnitř, jak rád bych znova ochutnal jeho rty, ale měl jsem zakázáno. Jako socha jsem nehnutě ležel a kousal se do spodního rtu, dokud se můj sen nerozplynul.
Ležel jsem a vzpomínal na tu chvíli, kdyby mě Frank, byť vysněný, políbil. A ta chvíle, kdy se naše rty spojily, mě nenechávala chladným ani teď, když už jsem byl vzhůru. Koukal jsem jen tak do motanice rozepnutých spacáků, kterou po sobě nechal, když odcházel na snídani. Neměl jsem chuť cokoliv dělat. Přesto jsem se rozhoupal a kupodivu vyrazil směrem k jídelně.
"Čau tygře," ozvala se Emily, kdy jsem bloudil mezi stoly a konečně dosedl na své místo. Byla jediná, kdo mě přivítal pohledem.
"Ahoj," pozdravil jsem se i se zbytkem osazenstva našeho stolu. Ray seděl na zemi a v poněkud nevýhodné pozici: Ze předu i zezadu byl okupován dívkami, které se mermomocí snažily jeho vlasy sčesat do copu. Usmál jsem se té scenérii, kterou jsem při snídani viděl už několikrát.
"Jak si se vyspal?" zeptal se žoviálně Bob zahleděný do nějakého vědeckého časopisu.
"Šlo to," odpověděl Frank, který s hluboko skloněnou hlavou snídal vločky s mlékem - ani jeden z nich si nevšiml mé existence.
"U mě taky dobrý," ozval jsem se poměrně nahlas a zasmál se Bobovému vyjevenému výrazu, stejně tak jako Frankovému omluvnému uchechtnutí.
"Dobré ráno," ozval se trochu opožděně a omluvně se usmál, když přede mě posunul plnou misku čokoládových kuliček v horkém mléce. Zanořil jsem lžíci a nacpal si plnou pusu. Významně jsem přitom mrkl po Rayovi, a jak bylo ve zvyku, on mi prozradil, co je na dnešním plánu.
"Dneska si starší dětska vyšlápnou na blízkou zříceninu, dáme nějakou bojovku a půjdem zpátky. Je to docela štreka, takže to zabere celej den, a to nejmíň."
"Aha," vypustil jsem mumlavě z pusy a podíval se na Boba a Emily, "takže vy asi nepůjdete, co?"
"Jako obvykle." odvětila s pousmáním. Zvedl jsem se z lavice a na jeden zátah vypil svoji ranní kávu.
"Jdu se sbalit."
S batohem přes rameno jsem stejnou cestou, jakou jsem před devíti dny přišel, kráčel s menším davem vojínů. V pravé dlani jsem svíral tu Joyeho a na druhé straně klučina visel na Frankově ruce.
"Houpat, prosím!" zašvitořil a my jsme ochotně oba dva zvedli ruce, takže mu nožičky vyseli na pár vteřin ve vzduchu. Byl to jen okamžik, než dopadl zpátky o kus dál a rozvířil mrak prachu. A já na tu vteřinu, kdy byl Frank zaměřený na skotačícího Joyeho, pohlédl na něj.
Nezeptal jsem se, i když už jsme šlapali tři hodiny. Buď jsem neměl odvahu, nebo jsem prostě - neměl odvahu. Protože jako bych tu pro Franka nebyl. Nemluvil se mnou, což obyčejně prováděl bez jakéhokoliv studu po celé hodiny, dokonce se na mě odmítal i dívat, jako by si usmyslel, že chce na mě zapomenout. Ignoroval mě. A ta skutečnost mě nejenom strašlivě dráždila. Cítil jsem se rozzuřený a měl jsem chuť do něčeho řádně praštit. Možná jsem se k němu blížil, ale Frank se jednoduše vzdaloval, bez rozloučení.
"Ještě, ještě!" Zavrtěl jsem rozmrzele hlavou a automaticky pohnul paží, načež se ozvalo Joeyho veselé vypísknutí. Na zalesněném kopci před námi se rýsovala zřícenina, holé trosky jako zuby čouhali mezi korunami. Mnozí přidali do tempa a já s nimi, takže jsme se brzy vnořili do ztemnělého podkroví pod staletými duby a buky. Panovalo tady příjemné chladno a vlhko.
"Stůjte! Dáme si dvacet minut přestávku a já vysvětlím pravidla hry." zavolal Ray zezadu. K zemi kleslo pár těch neunavenějších hned, zbylí si postupně posedali na blízké padlé kmeny nebo do trávy. My (já a Frank) jsme si sedli na blízké dva kameny. Tiše jsem vydechl, shodil si batoh ze zad a trochu se v něm pohrabal, než jsem našel termosku, tentokrát naplněnou černou horkou tekutinou, kávou. Pracně jsem odšrouboval víčko, a aniž bych se polil, naplnil celý hrnek.
"Dáš si?" zeptal jsem se Franka. Otočil ke mně vytřeštěné oči a zavrtěl hlavou.
"Dobře." dlouze jsem se odmlčel, než jsem dodal: " Kde jsi vlastně Franku spal, když tě unesli?"
"Na posedu kousek od místa, kde jsi mě našel." pronesl váhavě. Vytáhl si vlastní pití, ale dosud jen marně točil víčkem.
"Aha," Nevypadalo to, že by měl náladu dál něco vysvětlovat, a tak jsme jen každý potichu upíjeli ze svého. Ucítil jsem závan chladného větru, jak mi čechrá už tak rozcuchané vlasy. K uším mi dolehl Rayův hlas, sem tam se ozvalo jeho užaslé obecenstvo.
"Připraveni?"
"Jo!" zakřičel ten malý dav dětí. Zvědavě jsem zvedl hlavu a zjistil, že se všichni berou nohy na ramena, balí ve spěchu věci a hlavní stezkou běží k hradu.
"Stalo se něco?" zeptal jsem přihlouple a zašrouboval termosku; v rychlosti jsem ji narval do baťohu.
"Nahoře jsou schované věci. My tři hledáme hrníček se žirafou, klobouk a kartáč na vlasy. Kdo ukořistí nejvíc, vyhrává." vysvětlil mi trpělivě. Všiml jsem si, jak při slově ´ hrníček se žirafou ´ sebou Frank trhl. Nejspíš byl jeho. Naznačoval tomu i zkroušený výraz, který nasadil. Rychle se však vzpamatoval, hodil si na záda ruksak a vyběhl. Překvapeně jsme ho s Rayem sledovali, jak mizí z dohledu.
"Oh," vydal ze sebe. Ani jsem se neohlédl a dal se do běhu taky. Zatracený Frank. Co to do něj vjelo?
"Počkej!" volal za mnou Ray, ale já ho ignoroval a ani se nepozastavil. Po chvilce jsem zjistil, že to až tak jednoduché není - obzvlášť běh do kopce. Fyzička se mi za ten týden hodně zlepšila, ale stále jsem byl jen kancelářskou myší. V boku mě píchalo, krk pálil a oči slzely. Na chvilku jsem se zastavil, abych nabral dech, ale hned jsem se zase pokračoval.
Neberte to jako spam, jen se chci podělit o úžasnou písničku, která mě dojala :) http://www.youtube.com/watch?v=aLDsgNk2Jjw&feature=youtu.be