na Blog.cz

Třídílná série hororové mangy vyšla v nakladatelství Zoner Press už před nějakou tou dobou. Jejími autory jsou Yoshiken a Tokyo Calen, dva muži skrytí pod pseudomimem.

Všechny tři díly vyprávějí o Seyiovy, jakémsi "hlídači" průchodu mrtvých do světa živých. Tato brána leží hluboko pod zemí v tunelech Tokyjského metra. Knihy jsou plné morbidních ukázek napůl rozložených mrtvých, kteří si splácejí neméně krvavé účty s dosud živými lidmi. Seyia na konci série dokonce podhaluje svoji temnou minulost.

Airi, studentka střední školy Japonsku, ví přesně, jak by měla její budoucnost vypadat: Najde si přítele, se kterým se vezme, spolu postaví dům, pořídí si psa a budou mít dvě děti. Jak ji překvapí, když jí do života přes jedno prťavé zrcátko vpadne malý kluk z jiného světa! Celý den se o něho stará jako o malého bratříčka, vaří mu, koupe ho. Když se ráno ale vzbudí, místo malého chlapce vedle ní leží mladý muž, jehož jméno je Aram. Ten je princem království z jiného světa. Jeho bratr ho omylem proklel. Kdykoliv Aram vstoupí do tmy, zestárne.

Jediným lékem na toto prokletí je princeznin polibek, který - jak jinak - musí Aram dostat od Airi.

"Cože?" obrátil jsem se na něj.

"Nevzal jsi si plavky," zopakoval pomalu, jako by mluvil s nějakým hluchým stařečkem.

"Jo, nevzal." Cítil jsem se divně. Vážně podezřele, všechno jako by kolem mě zpomalilo, jen já zůstal normální, nebo snad naopak? Zaostřil jsem na Franka, ale vypadal pořád stejný, stále zelenooký, usměvavý.

"Je tu pár děcek, co se koupat nebude. Zahrajeme s nimi schovku." Cvak. A najednou ten pocit byl pryč.

"Jo, tak fajn." zazubil jsem se a prohrábl si vlasy. Ucítil jsem, jak mě někdo tahá za tričko a shlédl dolů na Joyeho.

"Jdu s váma, kapitáne." zasalutoval a usmál se svým malým zubatým úsměvem. Měl jsem toho klučinu rád. Byl dokonalým zosobněním dětské duše. Ještě nezkažený svým okolím, oproštěn zla tohoto světa. Sám jsem si už nemohl vybavit, jaké to je. Zvedl jsem ho ze země a posadil si ho za krk. Vojenským krokem jsme pak já, Frank a několik mých nových svěřenců vyrazili vstříc nové zábavě. Zarazili jsme asi deset minut cesty od splavu. Stihli jsme přitom překročit jeden nebezpečně se naklánějící most a potkali jednoho starého houbaře schváceného poledním žárem. Spustil jsem Joyeho na nohy a rozhlédl se kolem.

Tak jsem tady, znovu a znovu, tentokrát po čtrnácté. Už mi docházejí pozdravy.

Doufám, že si to užijete, protože následující kapitola bude... No, nechte se překvapit. Grey.t, tak tahle je napsaná speciálně pro tebe. A ještě jedno malé oznámení, dámy a pánové, blížíme se ke konci.

Slovča

Zadíval jsem se na hodinky a vydal se zpět k místu našeho srazu. Po cestě jsem se sehnul pro žirafový hrnek a strčil ho do batohu. Hned, jak jsem měl Franka z očí jsem se trochu uklidnil, nicméně jsem se stále cítil trochu podrážděný neskutečnou slitinou mých vlastních pocitů.

Vlaky jezdí, sem a tam, to je přece jasná věc. Někdy ráno, jindy v pět odpoledne. Když brzdí, tak hrozně piští, a hodně lidí ani neví, jak se v nich otevírají dveře. Jsou plné podivných bytostí, co nejezdí autobusy ani auty, z velké dálky a přesto ne letadlem.

Když se vžijete do mě, možná si to dokážete představit, byť bude třeba se vybavit se fantazií. Nebo vlastní zkušeností.

Vlaky jsou vlastně krásné. Nikdy však nejsou tak kouzelné jako v noci - když ležíte, pod polštářem hlavu a na displey rádiobudíku poblikává zeleně druhá ráno. Vy jste v zhůru, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod; ostatní ne, všichni spí. Městem prosakuje noční klid, jen sem tam štěkne pes, vylekaný z vlastního stínu. A ta chvíle, zvláčněla blížícím se spánkem, na který se zase chystáte, a zároveň zjitřelá probuzením je jaksi magická: V té chvíli slyšíte z dálky, tiché ševelení vlaku, klouzajícího po kolejích.

Kdo asi v takové chvíli sedí ve něm? Odkud jedou a kam míří ty zvláštní individua? Ve dvě ráno v noci. Nejspíš osamělí, hlavy skloněné v polospánku pod poblikávajícími světly vlaku. Ve deseti vagónech spousta kupé a jen hrstka pasažérů jedoucích do neznáma.

Slovča.

Les se přede mnou pomalu rozestupoval a já zahlédl první známky starého hradu. Kolem mě se mihlo nějaké dítě, brzy si však dřeplo a začalo zkoumat blízký kraj cesty, protože i ono hledalo. Zpomalil jsem do poklusu, abych náhodou neminul svůj cíl. Hrad byl však obrovský. Nebylo šance, abych takový klobouk, kartáč nebo hrnek našel za chvilku.

Bloudil jsem troskami už půl hodiny, ale bezúspěšně. Na velkém prostranství prvního nádvoří jsem se opřel o nízkou stěnu vyhlídky a sledoval mírný svah, který končil malinkou loučkou. I ta se pak skláněla a končila o pár metrů níž, kde stáli první stromy lesa. Unaveně jsem přehoupl nohy přes zítku a vydal se právě tam. Cosi mě však vyrušilo. Kousek za mnou se hnal Frank, ve tváři měl ztrhaný výraz. Nejdřív mě to pobavilo a neubránil jsem se úsměvu, tedy dokud jsem neuviděl v jeho směru hrnek, který se schovával téměř dva metry ode mě ve trávě. Nejdřív jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl. Udělal jsem dva kroky chmatl po něm právě ve chvíli, kdy se o to snažil i Frank.