Kapitán XIV.

8. března 2012 v 16:17 | Slovanka |  Kapitán
Tak jsem tady, znovu a znovu, tentokrát po čtrnácté. Už mi docházejí pozdravy.
Doufám, že si to užijete, protože následující kapitola bude... No, nechte se překvapit. Grey.t, tak tahle je napsaná speciálně pro tebe. A ještě jedno malé oznámení, dámy a pánové, blížíme se ke konci.

Slovča


Zadíval jsem se na hodinky a vydal se zpět k místu našeho srazu. Po cestě jsem se sehnul pro žirafový hrnek a strčil ho do batohu. Hned, jak jsem měl Franka z očí jsem se trochu uklidnil, nicméně jsem se stále cítil trochu podrážděný neskutečnou slitinou mých vlastních pocitů.


"Kde je Frank?" houklo na mě po čase vlasaté stvoření, posléze identifikované jako Ray.
"Asi se zdržel po cestě. Vypadal, jako že mu není dobře." zalhal jsem, byť částečně pravdivě.
"Aha. Koukej na můj nový klobouk." ukázal teatrálně na můj kovboják, který měl naražený na hlavě a zasmál se.
"Hádám, že jsi našel i kartáč." konstatoval jsem po chvíli marného uvažování, jak udržet vytrácející se konverzaci.
"Jop." odsouhlasil mi to. Společně jsme došli na stanoviště zpátky v lese a rozhlížejíc jsme čekali na děti. Postupně se vraceli, po skupinkách sbíhali z kopce. Jenom Franka stále nebylo. Ani dvacet minut po tom, co se objevili poslední opozdilci, mladý kapitán modrého týmu nebyl k nalezení.
"Musíme už vyrazit. Jsi si jistý, že byl v pořádku?" zeptal se ustaraně Ray. Celý nesvý se rozhlížel, stejně jako já.
Tiše jsem polkl na prázdno. " Myslím, že už se spíše vydal do tábora sám." řekl jsem naprosto nepřesvědčivě. Uslyšel jsem Rayovo smutné povzdechnutí.
"Dobrá, dobrá," zašeptal si spíše sám pro sebe, byť to dolehlo i k mým uším.
"Hej, děcka! Půjdeme. Po jednom choďte kolem nás, ať si vás můžem přepočítat. A pak rovně, po pěšině směrem dolů." zahulákal.
Jako ve snách jsem počítal malé hlavičky procházející kolem. I cestu zpět jsem prosnil, jak se mi v posledních dnech dost často stávalo. Stromy kolem, louky, to všechno mi splývalo v jeden zelený pruh, vedoucí od místa setkání až k branám tábora. To jsem se náhle probudil. Začal jsem se totiž bát, jestli přece jen Frank nezůstal na hradě, nervózně přešlapující v tmavém lese, kde je čím dál temněji a temněji, sám a opuštěný. Napadaly mě chmurné myšlenky.
Při vstupu do hlavního stanu mě přivítali Bob s Emily, ustaraně si šeptkající mezi sebou.
"Už dorazil Frank?" zeptal jsem se nenápadně, abych mezi vojíny nevypustil zbytečnou paniku. Emily mě pohladila po hlavě a já se pod jím dotekem nevědomky přikrčil. Její tvář se na první pohled zdála děsivě smutná, ale oko dobrého pozorovatele uvidělo i hlubší city - pýchu. Upravila mi trochu vlasy, zatímco jsem na ni nechápavě hleděl. Nakonec si naslinila prst a mateřsky vyčistila pár prskanců krve, které mi na tváři zůstaly po poslední rvačce.
"Gerarde, kdo by to byl čekal?" zamumlala a hlas jí kolísal. Takže se vrátil. A hned se svěřil Emily. Ani jsem se nedivil, že mi to nevadí. Nervózně jsem přešlápl z místa na místo. V hlavě jsem měl jakousi touhu, táhlo mě to za Frankem. Emily však stále vypadala, že mi hodlá ještě něco říct.
"Frank je vzadu, v koupelnách. Ale nechoď za ním. Dej mu čas, aby si zvykl na to, co o tobě ví." dlouze se odmlčela a já najednou bezradně balancoval na slabých nohách, unavený jsem si uvědomil, že mám chvíli klidu odpočívat. Frank je tedy nakonec v pořádku.
"Byl dlouho sám." dodala po dlouhé odmlce pihovatá společnice. Pokýval jsem stroze hlavou a odešel jsem pomalým krokem do stanu, kde jsem se vysílen svalil na postel. Ten čas, za který jsem usnul, byl kratší než pár vteřin.

Moc jsem toho nenaspal. Po pár hodinách, které se mi zdály jako celá věčnost, stan zašustěl pod cizím dotekem. Otevřel jsem oči a strnule naslouchal tomu zvuku. A pak tiše, tak tichounce, jako by kolem prošla jenom myška, se nade mnou zjevila Frankova silueta. Rozpačitě stál, nejspíš se v té hrozné tmě snažil zjistit, jestli spím. Dlouho mžoural do tmy obklopující moji tvář, než se konečně rozhoupal a opatrně ulehl vedle zády natočený ke mně. Potáhl jsem nosem a cítil vůni mytých vlasů a mokré kůže. Chtěl jsem zprvu hrát, že opravdu spím. Ale bylo mi líto Franka - nechat ho jenom tak, nejistého o mých citech. A tak jsem mu nakonec vlastnicky přehodil ruku kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Zdálo se, že se trochu lekl. Venku zavrzal nožkami zbloudilý koník.
Otočil se ke mně čelem a prsty zlehýnka přejel přes rty na nos a kolem očí do ztracena.
"Bolí to hodně?" v hlase mu zazněla nehraná lítost a já si mohl jen domyslet, jak se zkroušeně se asi tváří.
"Ne, nebolí." zalhal jsem. "Ten hrnek mám v batohu." dodal jsem o pár minut později. Frank si tiše povzdychnul, jeho horký dech mě polechtal po tváři.
"Na tom už nezáleží," usmál se a já i přes tu tmu věděl, že smutně. Už jsem se k tomu rozhodl dávno. Věděl jsem, že se budu stydět to říct. Věděl jsem, že to bude trapný a raději bych si prokousl jazyk. Prostě všechny zásady, stejně jako ostatní tabu, to všechno tvrdilo: Tohle už neříkají ani holky. A klucích není ani řeč. Natož pak ještě, aby si takové slova vyměňovali dva muži.
"Miluju tě, Frankie." No a tak jsem to vyklopil a bylo to docela jednoduché. V póze, ve které jsme oba setrvávali, to ani neznělo přeslazeně. Jen jakýsi holý fakt, stejně jako když má člověk žízeň nebo hlad.
"Miluju tě, Franku." zopakoval jsem znova, protože na moje slova nereagoval. Zhrozil jsem se, že usnul a neslyšel můj dlouho připravovaný proslov, ale zničeho nic na mě skočil jak divý a začal mě dusit oběma pažemi kolem krku. K rozbitému nosu ještě skončím udušený! Napadlo mě trpce, než mi došlo, že mě Frank jen urputně objímá.
"Au. Pozor na nos." pokáral jsem ho láskyplně jako malé dítě.
"Promiň." fňukl mi do krku a já ho jen hladil po zdech a objímal, oči se mi klížily, až jsem brzy nadobro usnul.

Ráno jsem se vzbudil sám. Nijak jsem se tím zjištěním netrápil. Natáhl jsem si včerejší kalhoty, značně zmazané od trávy na kolenou, natlačil se do tenisek a vyběhl ven. O učesání vlasů jsem se ani nesnažil. Tráva pod nohama už byla suchá a slunko pražilo o sto šest, stejně jako v den, kdy jsem na tábor přišel. Vzpomínka Franka na koni mě zamrazila v zádech a zároveň vykouzlila úsměv na tváři. Tehdy jsem byl ještě mrzutý, vyčítal si, co za hloupost mě to napadlo. Teď jsem stál tady, černé vlasy přitahovaly pohled slunce a každou chvíli pálily čím dál víc a já si uvědomil, že bych si měl vzít svůj klobouk, než někam vyrazíme z tábora.
Doklusal jsem do jídelny, značně vylidněné pro naprosté dusno, které pod stanovou plachtou panovalo a hodil do sebe s nechutí horký hrnek kávy a dva vychladlé tousty s marmeládou. Následně jsem zase vyrazil, aniž bych se kdekoliv jinde zastavoval a došel k bráně. Už se to tam stavělo, děti všeho věku, pohlaví a tvaru se řadily do dvojic s batůžky.
"Kam se jde?" zeptal jsem se jedné malé holky, myslím, že se jmenovala Sally a patřila do Frankova týmu.
"Ke splavu, koná se tam námořní bitva," odpověděla mi okamžitě.
"A kde je kapitán Frank?" Pátral jsem davem lidiček a hledal jeho výrazné číro.
"Tamhle přece!" ukázala malým prstíčkem pod rozhlednu, kde seděl Frank na koni, jednou rukou držíc otěže. Dostal jsem se až k němu, držíc se v bezpečné vzdálenosti od Koudyho, který nečinně spočíval ve stínu.
"Ahoj Gerarde," pozdravil mě Frank a sklonil se, aby koníka pohladil po krku.
"Ahoj," odvětil jsem. Rozpačitě jsme se na sebe dívali, než se Frank rozhodl ticho přerušit.
"Chceš svést?"
"Tomu pekelnému zvířeti na hřbet nesednu." Dobře, reagoval jsem trochu přehnaně. Nemám koně rád. Vlastně ani psy a co se zvířat týká, nejsem na ně vůbec zvyklý. Frank si mě přeměřil, jako by mi snad nevěřil, jedno obočí vysoko zdvižené. Pak seskočil z Koudyho a svižným krokem došel ke mně.
"Na toho koně si stejně sedneš. Dřív nebo později si na to budeš muset zvyknout." odporoval mi Frank. Chňapl mě za pravačku a přitáhl mě ke Koudyho hlavě, byť jsem se vzpouzel. Na rozdíl ode mě zůstal kůň klidný, tiše si pofrkávajíc dlouhou ofinu. Frank s láskou koně pohladil přes nozdry a zlehka ho poškrabal, aby mi ukázal, jak je neškodný. Pak si vložil mou ruku do té své a udělal to znova.
Nejdřív jsem se bál. S každou chvílí jsem čekal, kdy mi ty ohromné koňské zuby ukousnou prsty. Nic se však nedělo a já jen cítil hladkou krátkou srst pod prsty. Po téhle proceduře jsem se cítil trochu jistější, a tak mě nakonec Frank přesvědčil. Oba jsme pak vysazení na koni čekali, dokud se se dav malých dětí nezačne přemisťovat, a následovali je. Koudy ležérně zdvihal jednu nohu za druhou, boky se mu lenivě houpaly.
"Bojíš se?" zeptal se Frank a objal mně jednou rukou kolem pasu. Ke svému vlastnímu překvapení jsem se nebál. Vlastně jsem na strach skoro zapomněl, nejspíš díky Frankově blízkosti.
"Ne," vydechl jsem dlouze a usmál se. Cesta se skláněla k řece, její hladina se leskla pod letním sluncem jako stříbro. Některé děti už naskákaly do vody. Jen já se cítil, jako bych neměl sílu ani na zvednutí paže, jako bych právě vypil sklenici horkého mléka a byl připraven jít do hajan. Jednoduše, nezdálo se, že bych byl ve své kůži. Frank seskočil a pomohl mi z koně. Něco mi při tom říkal, ale já mu nerozuměl, spíše jsem ho nevnímal.
"Cože?" obrátil jsem se na něj.
"Nevzal jsi si plavky," zopakoval pomalu, jako by mluvil s nějakým hluchým stařečkem.
"Jo, nevzal." Cítil jsem se divně. Vážně podezřele, všechno jako by kolem mě zpomalilo, jen já zůstal normální, nebo snad naopak? Zaostřil jsem na Franka, ale vypadal pořád stejný, stále zelenooký, usměvavý.
"Je tu pár děcek, co se koupat nebude. Zahrajeme s nimi schovku." Cvak. A najednou ten pocit byl pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kdyby jsi si měl/a vybrat mezi realitou a fantazií?

Realita
Fantazie
Něco mezi tím

Komentáře

1 grey.t grey.t | E-mail | Web | 8. března 2012 v 18:07 | Reagovat

Aach! Krása, jako vždycky :) A tolik asociací k tomu :)
("Miluju tě, xxx" - tohle jsem nikdy nedokázal říct, aniž bych se cítil přirozeně a klidně, vždycky jsem se musel o svých citech přesvědčovat. A když už jsem si byl jistý, bylo vždy pozdě...

"do hajan" - taková nostalgie! :) Tohle říkal vždycky dědeček, úplně mi to evokuje tu pohodovou letní vesnickou atmosféru :) )

Pořád žasnu nad tvým uměním napínat čtenáře a dovést klikatými cestami příběh ke krásnému konci :)

A... ehm... děkuju za to "věnování" na začátku, dojalo mě to :)

2 Chii - chan Chii - chan | Web | 11. března 2012 v 11:07 | Reagovat

Nádherné jako vždycky. :) Tenhle díl mi přišel něčím výjimečný, možná tou harmonií a klidným čtením... nevím.
Opravdu krásně píšeš. :)
Je mi líto, že se tahle povídka blíží ke konci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama