Kapitán XV.

15. března 2012 v 19:17 | Slovča |  Kapitán
Zdravím všechny v okolí, pravidelné návštěvníky i nováčky! Kapitán 15. díl je tady.


"Cože?" obrátil jsem se na něj.
"Nevzal jsi si plavky," zopakoval pomalu, jako by mluvil s nějakým hluchým stařečkem.
"Jo, nevzal." Cítil jsem se divně. Vážně podezřele, všechno jako by kolem mě zpomalilo, jen já zůstal normální, nebo snad naopak? Zaostřil jsem na Franka, ale vypadal pořád stejný, stále zelenooký, usměvavý.
"Je tu pár děcek, co se koupat nebude. Zahrajeme s nimi schovku." Cvak. A najednou ten pocit byl pryč.
"Jo, tak fajn." zazubil jsem se a prohrábl si vlasy. Ucítil jsem, jak mě někdo tahá za tričko a shlédl dolů na Joyeho.
"Jdu s váma, kapitáne." zasalutoval a usmál se svým malým zubatým úsměvem. Měl jsem toho klučinu rád. Byl dokonalým zosobněním dětské duše. Ještě nezkažený svým okolím, oproštěn zla tohoto světa. Sám jsem si už nemohl vybavit, jaké to je. Zvedl jsem ho ze země a posadil si ho za krk. Vojenským krokem jsme pak já, Frank a několik mých nových svěřenců vyrazili vstříc nové zábavě. Zarazili jsme asi deset minut cesty od splavu. Stihli jsme přitom překročit jeden nebezpečně se naklánějící most a potkali jednoho starého houbaře schváceného poledním žárem. Spustil jsem Joyeho na nohy a rozhlédl se kolem.


"Hrajeme přesně odsud až -" zarazil jsem a rozhlédl po prostorném poli s několika vyhrazenými lesíky asi po pěti stromech, "až po tamtu oplocenou boudu. Kdo to poruší, nehraje." rozkázal jsem.
"Kdo počítá?" zeptal se Frank a já se po něm otočil, dovolil jsem se i usmát. Frank, přestože ho lilo potem, neustále hýřil přitažlivým půvabem. Jediný, kdo si toho ale všiml, jsem byl já.
"Já ne!"
"Já taky ne!"
"Ne!" ozval se jako poslední Will, trochu zaraženě zamžoural zpod blonďaté ofiny. Spražil jsem svého praporčíka na oko nasupeným pohledem.
"Dobrý, tak jsem to já." oznámil jsem nešťastně a čapl si. Bez čekání jsem začal počítat, do kolika, to jsem nevěděl ani já. Jedna, dvě, tři, čtyři, moje slova se ještě míchala se smíchem a hlasitými kroky kolem mě, to jak se skupinka rozesmátých děti včetně Franka snažila nějak rozhodit do všech světových stran. Na rtech mi pohrával pobavený úsměv. Teprve při čtyřicáté vteřině se rozlehlo krajinou ticho, byť přerušované okolní přírodou. Do zad mi stále pražilo slunce. Rozhodl jsem se být trpělivý a stále počítal. Šestatřicet, sedmatřicet.
Jekot. Joey. Zvedl jsem se z pokleku a přitom málem spadl, v zádech chladný stín nebezpečí, útroby se mi svíraly podivným strachem, co se stalo? Nohy jako by mi vypověděly službu. Měl bych běžet, jen vědět kam?! Teprve teď jsem postřehl, že ten křik ustal. Pohltilo mě smrtelné, do ticha zahalené čekání. Jako když víte, že spadnete, jen se to musí stát, nejde to zastavit. A já věděl, že jde o něco vážného. Ozval se štěkot psa a já nadskočil překvapením, už jsem běžel. Před očima se mi objevila ta oplocená bouda, hnal jsem se k ní jak bláznivý. Doběhl jsem k ní a zapřel ruce do plechového plotu rozpáleného dožhava, chytil se nahoře ve se vzepřít, nohy mi podkluzovaly, v marné snaze najít něco, o co by se na holém plechu odrazily. Nakonec se mi to zdařilo a já se překulil přes kraj a spadl na druhé straně do kupy pneumatik.
Rychle jsem projel okolí pohledem. Vypadalo to tam jak skládka, všude zem bez jediného stébla trávy nebo keříčku, jen staré dráty, rozbité krámy a dvě auta bez dveří, zrezlé kostry bez účelu. A tam, na jednom z těch aut, které kdysi mohlo být zelené, nebo aspoň mlhavě podobné tomuto odstínu, stál malý Joye, oči rozšířené hrůzou, a pod ním vyskakoval obrovský pes. Z prvního dojmu bylo jasné, že nejde o hru. Psovi z huby plné slin vycházelo bojové vrčení, ztuhlý v pozoru čekal jen na vhodnou chvíli, která mu předtím nejspíš unikla. Joye měl natrhnutou nohavici, hubenou nohu brázdil nepěkný krvavý šrám. Ta obrovská obluda, která nebyla obyčejným psem, zvláště protože působila hrozivě bojovně a dokázala by klidně zabít i mě, se zaměřila právě na moji maličkost. Otočila hlavu, oči nelidské, natož zvířecí, jen jakýsi hnusný pud znetvořený bojem v aréně - ono, to, či co to bylo, se chystalo rozsápat všechno ve svém dosahu. Zíral jsem mlčky a nehybně na hlavu, podivně kulatou bez uší, které byly psovi ustřiženy. Ve vzduchu jsem cítil zvláštní klid. Buď odejdu já nebo on, a pak mě krátce napadlo, že je blbý, když vás zabije pes.
"Joye, utíkej." zakřičel jsem. A ten klučina mě díkybohu poslechnul a já bych nejspíš poděkoval, kdybych měl čas. Ta obluda jasně poznala, že jí oběť utíká, otočila se se vyrazila za Joyem, který chvatně spěchal k místu, kterým i přišel - malá díra podhrabaná pod plotem.
A pes utíkal a dlouhý řetěz, který měl uvázaný ke krku za ním chrastil, jako by cinkaly skleničky. Věděl jsem, že ho doběhne.
Mám Joyeho rád, říkal jsem to už? Omlouvám se všem, ke který jsem se choval chladně nebo je urazil. Vím, že jsem toho za život moc nestihl. Aspoň, že jsem něco dohnal tady. Zjistil jsem přece, že život není tak temný, jak se zdá; láska nepochází jen z romantických komedií a že hrdinové většinou skončí špatně - ach, Franku.
Udělal jsem dva kroky, přidupl řetěz k zemi. Obluda se zarazila na místě, se škubnutím se natáhla po své oběti - a přesně o vteřinu později se prosmekl Joye pod plotem. Otočila na mě své oči, černé a uhrančivé jako smrt.
Věřím, že tady můj příběh končí. Tedy přinejmenším to, co vám můžu vyprávět.


Nikdy v životě jsem se tak nebál.
Běžel jsem, v boku mě píchalo, oči štípaly. A myslel jsem jenom na jedno, pořád jsem si to opakoval v hlavě, mysl šílící k vytržení, Bože, ať žije. Nedokážu si představit, že ještě někoho ztratím. Nesvedl jsem být ani na chvíli klidný, tušil jsem, hádal jsem, tápal a nemohl najít, všechno se ve mně pralo.
Jen Joye seděl o kus dál v trávě, oči rozšířené hrůzou. Lehce se kolébal ze strany na stranu, na lýtku jasnou nefalšovanou krev. Jakoby to, co prožil, ještě nepochopil.
"Pořád tam je, je tam a s ním ten pes." zašeptal ten klučina z Červeného týmu, na očích jasné známky šoku. Pořád to opakoval a znělo to jak zaříkání.
Známky po boji z druhé strany už utichly. I já panikařil, pořád ke mně ještě doléhal ten nesnesitelný křik, Gerardův křik. Brečel bych, kdyby moje tělo nebylo narvané k prasknutí adrenalinu. Will už volal sanitku a já stále počítal pět minut tam nebo sem, věděl jsem, že ho to zvíře ukouše k smrti. Lehl jsem si na zem a podíval se do otvoru, kterým se dovnitř dostal Joye. Těsně u tváře se po zemi plazil řetěz, a já ho popadl jako divý.
Nehodlal jsem riskovat, že by pes prolezl dírou, to ne; kousek jsem si ho potáhl a strčil pod dolní roh plotu, chvíli ho táhl doleva, dokud se nesetkal s tyčí, a najednou jsem začal prudce tahat. To, že jsem našel správný řetěz, jsem nevěděl, brzy jsem to ale poznal - silný tah z druhé strany bojoval o nadvládu. Bojoval jsem, brzy se ke mně přidal Marcus a Sally, ta, co se jí ráno ptal Gerard na mě, pamatoval jsem si to jasně, i když se mi to zdálo neskutečně dávno. Dneska ráno. Zatáhl jsem naposledy, vynaložil všechny síly, kousal se do rtu, křičel nejspíš na Gerarda, že už běžím; přikurtoval jsem toho psa a přeskočil plot. Čekej na mě.
Věděl jsem to a stejně jsem se zděsil. Na tohle jsem nemohl být nikdy připravený. Ležel tam, docela tichý. Kolem ve spirálách padal prach, který se po mém seskoku rozvířil. Nevydržel jsem to a zároveň se bál - rychle k němu přiskočil. Jen okrajově jsem zahlédl rudou tlamu toho psa, jak vrčel s hlavou při zemi, zaseknutou u plotu.
Gerard ležel, hrudník se mu zvedal v břitkém staccatu, ruce rozložené kolem těla - jako trestanec přibitý ke kříži. Tvář měl bledou, bledší než obvykle, jako by se bez kůže už narodil a oni ho jen dodatečně zabalili do rýžového papíru, kterým všechno prosvítá. Černá ofina mu sklouzla z tváře a srovnala se dozadu. Bílou tvář, jakoby to byla jen maska, nekazila jediná kapka krve. I oči měl zavřené.
Neměl jsem odvahu podívat se níže. Ale odvaha je tak přeceňovaná. Krk a pravé rameno se koupaly v krvi, líně stékala do jamky mezi klíčními kostmi. To místo se zdálo plné ran a ze všech tekla ta rudá. Nevěděl jsem, jak ji zastavit. Cosi mě chladně zalechtalo na tváři. Chvatně jsem to utřel; druhou rukou jsem se snažil zabránit krvi, aby netekla, pevně jsem těsnil jednu stranu toho krví zbroceného krku, mezi prsty se mi začaly objevovat rudé prstýnky.
"Gerarde... Gerarde! Jestli to teď vzdáš, do hajzlu, tak já umřu s tebou!" zakřičel jsem zoufale, hlas mi přeskočil potlačovaným vzlykem. Otevřel oči, podíval se na mě.
"Miluju tě. Miluju. Nesmíš mě opustit, varuju tě," Věděl jsem, že je nezavře, dokud bude mít dost síly. Budeme bojovat, oba dva.
"Tak mě tu nenechávej samotného, potřebuju tě, miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě," opakoval jsem to. Stále dokola, oba začarovaní do vzájemných pohledů, jako by ten kontakt dokázal zabránit tomu, aby oči zavřel. Ten jeho slábl, cítil jsem, že ho ztrácím, dokonce ani moje sobecké výkřiky o mojí lásce ho nedokázaly udržet napevno.
Z dáli jsem slyšel houkačku, sanitka se blížila. A já to stále přemítal, neznalý, zda-li hodiny, dny nebo roky. Jako jehla u gramofonu jsem se stále vracel a nebylo nikoho, kdo by mě spravil nebo zastavil, i když už Gerarda odvezli. Miluju tě.
Zvedl jsem ruce a složil do nich tvář.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 grey.t grey.t | E-mail | Web | 15. března 2012 v 20:47 | Reagovat

Řekl bych, že jsem právě zlomil rekord v zatajování dechu. Nepamatuju si, že bych dýchal - nebyl čas, musel jsem číst.

Je to úžasné... úplně... uhrančivé. Teď se mi budou několik minut ještě napětím chvět ruce a tvá povídka mi bude vrtat hlavou. A zítra si na ní několikrát vzpomenu...

Nemůžu si pomoct, je to úžasné :)

2 Chii - chan Chii - chan | Web | 20. března 2012 v 16:02 | Reagovat

Teď mám jistotu, že budu mít nad čím přemýšlet. Bylo to úžasně napsané. Nejde to ani popsat, byla jsem u toho jako na jehlách. Fakt, musela jsem si kontrolovat dýchání.
P.S.: Popis z Frankovy osoby je skvělý. :) Těším se na další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama