... Je těžké to takhle ukončit, zvláště po tom, co jsem si konec nechala tak dlouho pro sebe. Myslím ale, že je načase ho vypustit do světa; rozloučit se s mojí první pořádnou story. Děkuju všem za komentáře a za podporu, bez které bych to určitě nezvládla. :-)
Slovča
Kapitán se loučí, jak jinak než salutuje.

Ležel jsem a obklopovalo mě světlo. Cítil jsem se neskutečně unavený, jako bych nespal celé dny. Všechno mě bolelo, ale jen vzdáleně, jako bych byl ve svém těle cizincem. Jen návštěvníkem, který brzy zase odejde. Marně jsem se snažil pohnout, byť jen posadit. Trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem posbíral rozsypané myšlenky. A pak jsem to dokázal a otevřel oči.
"Gerarde? Gee, slyšíš mě?" ozvalo se mi kousek nad hlavou a já zaznamenal, že se nade mnou sklání rozmazaný stín. Nemohl jsem poznat, kdo to je, a marně mrkal, až se mi po tvářích rozkutálely slzy.
"Gee, nebreč, to sem jenom já, Frank," hlesl ten šťastně nešťastný hlas a já se konečně uklidnil. V znecitlivěné ruce jsem poznal tu jeho, jak mě pevně svírá. Ničemu jsem nerozuměl. Zmatený a neschopný se hnout, uvězněný ve vlastním těle. Čísi rty mě chlácholivě políbily na tvář.
"Neboj se, brzy budeš v pořádku. Máš v sobě spoustu léků, skoro týden si ležel v umělým spánku. Všechno bude v pohodě," ujistil mě Frank a já se rozhodl, že mu budu věřit, dokud jsem vyčerpáním neusnul.


