Kamarád mi ho ukázal, i když sám neměl tušení, jak se jmenuje. Prostě řek', že je to obrovská žížala s hrdličími křídly, plující oblohou námi neviděna, neboť ji uvidět je stejně podivným posláním, jako bylo pro Buddhu prozření. Při uvažováním nad jménem tohoto božstva jsem vzpomínala i na bohy jiné: Bůh, který se nesmí jmenovat, Bůh, který je jenom jeden.
Toto je bůh, který je poslední. Ať už v řadě všech ostatních bohů, neboť má nejméně uctivatelů, či pouze že je poslední svého druhu. Náš poslední bůh pluje oblohou, aby nás bez odsuzování sledoval spolu s celým světem až do konce všeho bytí...

*pro křídla jsem použila: ZDE*

zajímavý článek i ta představa...