Básničky :-*

Dnešní ráno

19. listopadu 2010 v 20:59 | Slovča
Je tady a není.

Když probudila se ráno,
na rameni tíhu hlavy přítele,
sedělo to tiše u její postele
proč přišlo, když nebylo to zváno?

Oči temné jako noc,
ručičky lidského dítěte
hřbet jako černého kotěte
Podobné příšeře bylo to moc.

Ptáte se, co že to bylo?
Žilo to v kobkách
spalo to v hrobkách
kde lidské maso hnilo?

Ona to věděla, vážení
Vyděšená vyběhla ze svého domu
obezřetně vyhla se každému stromu
Slyšela z dálky hromu zahřmění.

Prásk! Blesk oblohu čtvrtí,
k zemi padá její tělo
jestlipak ještě duši mělo?
Už víte? Bála se vlastní smrti.



Slovča :)                      

Zrádce

29. října 2010 v 17:29 | Slovča
 Určitě to znáte. Láska jako trám a dívka pak zjístí, že její milovaný je sice dobrý, ale provedl něco neodpustitelného - zradil. A přesto to zamlčí a zůstane s ním, protože tak to má být, pokud se mladík kaje. A přesto je to oba stáhne dolů, ta jeho dřívější, prohnilá minulost.. Zrádce :)


Srdce bolavé, roztroušené v prach
Jak jsi mohl, proč..?
do plamenů pekelných skoč!
Jsi sprostý hnusný vrah!

Je správné, že tě ty slova bolí
to co jsi provedl - to nemá slov
jsi chladný prázdný jako kov
ty jsi ten, kdo si své rány solí.

Lhal jsi a podváděl
to všechno se sčítá
nechuť a láska dohromady slitá
proč jsi mě tedy k tomu naváděl?

Ryje mé srdce do krve,
že ti to říkat musím
sama sobě se přece hnusím
to ty jsi mě varoval prve.

Oba zkončíme, jak to vidím,
rozdrásaní v podchodu pod mosty
krysám a potkanům budeme hosty
všechnu slavu kočkám já sklidím.

Napíšu to v jedné řádce:
Ty jsi ten zlý, já ta dobrá
jako je jediná obloha modrá
ty jsi ten jediný opuštěný zrádce.











Já sám, já hrdina

28. října 2010 v 16:53 | Slovča
Tak tohle je odezva na všechny ty knihy, filmy a příběhy s tím zlým koncem. Určitě to znáte. Celé vyprávění jdete s hlavním hrdinou, násloucháte jeho pláči, prosbám. Vždy jste u toho, když někdo jemu blízký zemře, vždy když musí odejít nebo ho postihne nějaká špatná chvilka.(V mém případě to vždycka všechno probrečím.)Vidíte, jak se mění, jak se z malého kluka stává tvrdý bojovník, který se nezalekne smrti. A pak, nakonci, když už je buť všechno hotové, nebo prostě už není na výběr, umře. Určitě máte stejně jako já zlost, protože by měl správně žít šťastně až navěky....
                                                                                            



Temnotu v patách mám
před sebou vidím odraz stínu
Sám sebe se pořád ptám,
Jsem snad vojáček jen z cínu?

Zlo se pořád po mně drápe
o život chce mě připravit
málokdo to dobře chápe
nedá se to napravit.

Sám nebezpečím musím čelit
Do konce mojich mladých dní
mnohokrát jsem musel střelit
v uších  mi častonářek zní

Kolik lidí kolem umíralo
kolik jsem jich miloval, kolik znal
nic pro mě nebude natrvalo
vždy jsem se jen dopředu hnal.

A teď, když už mi docházejí síly
nespočet ran a jizev halí mé tělo
divných jedů plné mám žíly,
teď už umřít by se mi chtělo

Zastavuji se a ohlížím
unavený do morku kosti
teď už se nevyhnu potížím
ve smrti udržím si všechny cnosti

Když mé tělo prosákle vlastní krví
naposledy vydechne
nade mnou se temnota hrbí
nadšeně se uchechtne.






                                                Slovča :)

Zapomeň na nás

25. října 2010 v 20:12 | Slovča
Už vím, co prve říci jsi chtěl.
Už vím, co vlastně chceš.
Aby náš vztah , daleji prý spěl?
Někomu jinému na nos to věš.

Koho asi se mám ptát
zda-li dá mi rozhřešení?
Každý se mi bude smát.
Každý zná mé potěšení,

Když z hrdla teče vroucí krev
Neovládnu svoje touhy
Nerozeznám křik a zpěv
Na rukou mám rudé šmouhy.

Zdá se ti přitažlivé upíří tělo
Polibek na rty chceš mi dát?
Obejmoutby se ti chtělo
Jenom sám sobě budeš si lhát,
řekneš-li si: Mám tě rád.

A ráno už nebudeš tím, čím jsi býval
Sežehlý zevnitř na troud kosti
V žilách ti nepoproudí ta samá krev, co jsi míval
každičká věc bude ti k zlosti!

Zabiješ otce, matku i sestru svou
nebudeš se toho štítit
A možná i mě, lásku svoji jedinou
Nebudu tě moci chytit.

Zapoměň na nás, zapoměn na mě, tak!
Sníh zakryje široko dlani
Brzičko v poli dozraje mák.
A pak nevzpomeneš si ani,
že měl jsi nějaký zmar.

Že v jiných dobách.. Snad mohli jsme být pár.

ppp

My (Já a ty)

22. září 2010 v 21:51 | Slovča


Tuhle básničku jsem složila kamarádce, která mi je ze všech lidí na světě nejblíž a nejvíc chápe moje pubertální otřesy...:)) Díky moc :))

My (Já a ty)

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Tisíce jehel na tebe míří.
Se špatným člověkem po cestě jít
nechat si srdíčko úplně zhnít?
Ne!To ratši zůstat sám.

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Vítr ti vlasy do tváře zvíří.
A tak nečekej na lháře,
uzamkni se v almaře.
Snad příjde jednou ten přítel pravý.

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Po zemi valí se stříbrné chmíří.
Korunu nad hlavou zlatavou
košili nastokrát plátanou.
Co na tom jaká je zvenčí?

Jedna dvě? Tři a čtyři!
Šedivá mlha krajinou se šíří.
I když tě znám, stále se divím
Pokaždé něco nového vidím.
Po té době, je to snad (ještě) možné?

Čtyři tři? Dva a jedna!
Od prosince až do prvního ledna.
Půjdeme dobrodružstvím vždycky vstříc.
Chceš poznat něco? Chci poznat víc!
Ruku v ruce až do konce.

(Jedna, dvě, tři, čtyři .. a pět.)

zu

Píseň o nejbližší vině - Jan Skácel

21. února 2010 v 15:51 | Slovča
Píseň o nejbližší vině
Jan Skácel

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Válka růží (staroanglická balada)

30. června 2009 v 16:52 | Slovča
Tuhletu básničku naprosto miluji a mám ji moc ráda, protože i když je to opravdu stará básnička, je pořád moc hezká.

Válka růží
(staroanglická balady)

Už rozplynul se hustý dým
nad ztichlým polem válečným
Jen ticho stojí kolkolem
a vítěz plení vlastní zem

Je válka růží

Nečekej soucit od rváče
kdo zabijí ten nepláče
Na těle mrtvé krajiny
se mečem píšou dějiny

Je válka růží

Dva erby dvojí korouhev
dva rody živí jeden hněv
Kdo změří kam se nahnul trůn
zda k Yorkům nebo Lancastrům

Je válka růží

Dva erby dvojí korouhev
však hlína pije jednu krev
Ať ten či druhý přežije
vždy nejvíc ztratí Anglie

Je válka růží


(Z angličtiny přeložil Dušan Vančura)

Nápis na pomník novofoundlandského psa (George Gordon Byron)

30. června 2009 v 16:39 | Slovanka
Nápis na pomník novofoundlandského psa - George Gordon Byron

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,
v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,
tu sochař k pompě smutku objednaný,
říkáním hrobku zdobí bez příhany;
když dílo skončí, nápis je tam vryt :
ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.
však chudák pes, v život přítel pravý,
jenž první vítá, brání bez únavy,
jenž nikdy svému pánu neodvyká,
proň bojuje a žije, pro něj dýchá,
má po smrti být odklizen jak cár,
že pro tebe prý nemá duši dar,
zatím člověk, hmyz ten! tvrdí směle,
že jenom jemu patří nebe celé.
Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,
ponížen otroctvím a zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,
ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,
tvůj domov léčka, slovo podvod jen.
Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hodem!
Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,
jděte svou cestou, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,
nejlepší přítel, kterého jsem měl.

*Tahle básnička je trochu težší,takže není na škodu si ji přečíst dvakrát..*

 
 

Reklama