Čas pro slova

Smutná servírka

22. června 2014 v 15:38 | Slovča
Povídka, spíše vyprávění, které jsem napsala za účelem uchování vzpomínek. Vše, o čem se dočtete níže, se opravdu stalo :) Doufám, že se bude líbit ;)
Slovča :)

Ve chvílích, kdy jsem nechystala příbory, neroznášela talíře ani nestála u kasy, jsem se cítila zvláštně podivně. Lokál byl docela prázdný, tichý, bez hnutí. Myšlenky, které se mi dosud vyhýbaly, mi najednou nedali pokoj. Uvažovala jsem nad životem, nad každým dětským přáním, nad pomíjivosti bytí a zvláště pak o vlastní samotě, která se na mě lepila jako smítka prachu. Samozřejmě, že za dveřmi seděla kuchařka, unaveně vydechující jeden oblak dýmu za druhým, pozvolna si kladoucí filtr cigarety mezi rty. Taky by tu nemusel být nikdo a vyšlo by to na stejno.

Rybenka v záchodu

17. srpna 2012 v 21:48 | Slovanka
Kdy se to stalo? Těžko říct. V hlavě se mi ale stále dokola objevuje ten samý důvod: A to víra v nekonečný koloběh života, taoismus, zkrátka cokoliv, co si umíte představit pod pojmem bezbožství, ale ne ateismu.
Už odmala jsem se neštítila ničeho živého, snad jen některých lidí. A dodnes mi to zůstalo, snad jako nějaký dar - doteď zvedám kachličky, abych pod nima našla hemžící se život. Nechápu odpor a strach lidí z pavouků, hadů a potkanů, ze psů, ze všeho zvířectva, co jen člověka napadne.

Já a knihy

4. dubna 2012 v 22:18 | Slovanka
Zdravím všechny návštěvníky! Je to už nějaká doba, co jsem nenapsala a moc se za to omlouvám, ale byla jsem v opravdové časové tísni, nehledě na turné se sborem, které jsem měla. Abych dohnala aspoň trošku toho, co jsem promeškala, dám tu něco, co jsem ještě nedělala. Inspirace přišla odtud: malacandra.blog.cz. Moc za ni děkuju. No a tady je dozajista vyčerpávající dotazník.

Slovča.

1.Oblíbená kniha z dětství?
Moje první láska, Kateřina v zemi Ásů od Košanové Marcely. Dostala jsem ji na konci druhé třídy od rodičů.
2. Co právě čteš?
Jednu z knih povinné četby pro maturitu, Červený a černý od Stendhala.

Noční express

6. března 2012 v 14:02 | Slovča
Vlaky jezdí, sem a tam, to je přece jasná věc. Někdy ráno, jindy v pět odpoledne. Když brzdí, tak hrozně piští, a hodně lidí ani neví, jak se v nich otevírají dveře. Jsou plné podivných bytostí, co nejezdí autobusy ani auty, z velké dálky a přesto ne letadlem.
Když se vžijete do mě, možná si to dokážete představit, byť bude třeba se vybavit se fantazií. Nebo vlastní zkušeností.
Vlaky jsou vlastně krásné. Nikdy však nejsou tak kouzelné jako v noci - když ležíte, pod polštářem hlavu a na displey rádiobudíku poblikává zeleně druhá ráno. Vy jste v zhůru, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod; ostatní ne, všichni spí. Městem prosakuje noční klid, jen sem tam štěkne pes, vylekaný z vlastního stínu. A ta chvíle, zvláčněla blížícím se spánkem, na který se zase chystáte, a zároveň zjitřelá probuzením je jaksi magická: V té chvíli slyšíte z dálky, tiché ševelení vlaku, klouzajícího po kolejích.
Kdo asi v takové chvíli sedí ve něm? Odkud jedou a kam míří ty zvláštní individua? Ve dvě ráno v noci. Nejspíš osamělí, hlavy skloněné v polospánku pod poblikávajícími světly vlaku. Ve deseti vagónech spousta kupé a jen hrstka pasažérů jedoucích do neznáma.


Slovča.

Kolo v zimě

24. ledna 2012 v 19:16 | Slovča
Už po třetí si to šlapu na kole v tomhle počasí. Je zima, to ano, ale cesta je z většiny suchá a když si dám pořádnou čepku a teplé rukavice, není mezi letní a zimní jízdou není téměř žádný rozdíl. Stejně nemám navybranou. Buď se sjedu na kole a přijedu do školy tak akorát, nebo si vyberu jízdu autobusem, která je podstatně dražší. Děkuju pěkně, městská hromadná dopravo!
Do školy dorazím tak akorát, tvář mě trochu štípe a na okrajích brýlí se mi udržují zbytky kapiček. Po cestě trochu zasněžilo.
"Doufám, že nebude sněžet," postěžuju si tiše a dlouze se zahledím z okna.
"Seš na kole?" zeptá se mě má věrná druhá půlka. Souhlasně pokývám a nestíhám se divit; Ka. si s Ki. ( utajené označení mých nejlepších kamarádek ) tlesknou ve zduchu, obě se usmívaje.
"Říkala jsem to," pochválí se Ka.
"Škoda, že jsem se nevsadila." dodává hned na to.
Několik nadšenců z naší třídy mě přirovnává k profesorce tělocviku. I její kolo stojí zamčené před školou, jediná dva kola vedle sebe. Stojí mi to vůbec za to? Nejspíš jo, protože na mě čeká lední a nejspíš i únorová jízda na kole.

Nenávidím. A miluji.

13. prosince 2011 v 20:11 | Slovča
Píšu raději teď, dokud jsou mé pocity ještě živé a bublající. Hlavně, protože jsem je dlouho nevyslovila, a podstatně, protože se jimi trápím.

Nic nepřichází - hlava mlčí

2. ledna 2011 v 19:09 | Slovča
 Jedna linka, druhá. Naštvaně všechno smažu, rozpačitě čučím na prázdnou stránku. Znova přiložím prsty ke klávesnici. Napíšu pár slov. "Tsscc!" a všechno zase mizí.
 Takhle je to poslední dobou pořád. Moc ráda bych něco napsala, podělila se o pár příběhů, ale jako by se moje iniciativní odoba vytrácela. Vlastně je toho tolik, co bych chtěla vzdělit světu. Místo toho jsem uveřejnila jen jeden opravdu mizerný článek na TT. Vím, že tohle vám asi nic neříká.
 Nicméně, ano, už je tu rok 2011. Zas to budou věky, něž si na to zvyknu. Jako s rokem 2010. Než jsem to tak nějak pochytila, už byl konec roku a já musím začít zase od znova. Tohle mnoho z vás asi zná.
 Co se vlastně dělo? Vyrazila jsem s kamarádkami ven kolem půl jedenáctý. Kolem procházelo spousta lidí, všichni si hromadně mávali a přáli si. Většina z nich si šlapala trošku pod jazyku, mladší i starší. Dostala jsem pár novoročních pus. a Šla zase domů. Skleničky cinkly, venku to bouchalo. A Nastal nový rok. "Přej si něco." ozvalo se vedle mě. A já si přála. Neřeknu vám co. Je tady možnost, že by se to nesplnilo, a to nechci riskovat.


                                 Tak tedy, trochu opožděně:
                                          Všechno nejlepší do roku 2011!
                                                          2011おめでとう!
                                                                    ↓
                                                          2011 Omedetō!
djbefjbe

Cili-link

6. prosince 2010 v 7:50
  Bylo to přesně včera, kdy se mnohočetné bandy andělů, čertů a Mikulášů vyvalily do ulic. Z každé strany se ozývaly zvonečky, řetězy a přestrašidelný Brrrl čertů. A tam, někde ztracená mezi nimi, jsem byla já, moje velice dobrá kamarádka Katka a Kiki-sempai.

Staré věci

28. listopadu 2010 v 15:10 | Slovča
  Včera se mnou otřásl opravdu velký šok. Začalo to ve chvíli, kdy máma vytáhla moje staré dupačky, pokračovalo to kresbami z první a druhé třídy a zkončilo ostudným vystěhováním mých starých barbie, jejich dětí a jediného Kena s plastovou, snadno promáčknutelnou hlavou.

Jsem v AK; A very Potter Sequel má poslední díl

3. listopadu 2010 v 18:58 | Slovča
Je to těžko k uvěření, ale jsem v AK! Jsem moc ráda, vlastně jsem z toho úplně mimo. Nevím co napsat, vlastně jsem chtěla říct jen tohle. Vzdělit to světu, vykřičet do dáli...

Nicméně, přece jen bych měla něco napsat, aby tento článek o něčem byl. Tedy, byl by i tak, ale snad chápate, že není zajímavá nějaká informace o nějaké holce, která se někam dostala a je z toho šťastná.

Jak už jsem psala, poslední dobou mě nadlchlo divadelní provedení jedné hry. Vznikla amatérsky, vlastně je to spíše musicál. Je opravdu skvělý. Písničky z něj si budete zpívat jak ráno, tak i večer, naladí vás na jinou, vyšší a veselejší vlnu..:)

A very Potter Musical. Díky opravdové odezvě ze strany nadšených fanoušků se znova partička lidí skládá, aby vytvořila druhý díl.
A very Potter Sequel je samozřejmě naplněný spoustou úžasných okamžiků , písní a napínavých chvil. Stejně jako minule popisuje příběh Harryho Pottera, tentokrát se nám však do příběhu zamotá Slečna UMBRIGOVÁ, kterou hraje muž, (Jinak to je ta stará ženská v růžovým, co tak zhyzdila Bradavice.) Lupin a Sirius Black. Harry musí zachránit jak svého strýce, tak i své přátele a Bradavice. To všechno zvládne jen tak tak...
na stránkách www.videacesky.cz právě dnes uvidíme finální díl..


S přáním nočních můr Slovča :)
 
 

Reklama