close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ibišek

III.Ibišek - Třetí ..?

3. října 2010 v 21:07 | Slovča
Jeden krátký díleček Ibišku. Víceméně se dozvíte mnoho, protože se v příběhu bude hodně mluvit. Doufám, že se bude líbit.

 "Ch-pší...Hej! Emdvan.. volá centrálu.. Emdvanáct volá centrálu...!" neuvěřitelně vyděšený hlas volal do vysílačky. Nemělo smysl to říkat., přesto letec vkládal poslední víru do zachrány.
 "Ch-pší.. " ozvalo se zachraptění.
 " Emdvanáct.. Strácíme výš-ku..! Stracíme výš-... Sbohem hoši..." z povzdáli se ozývalo praskání plamenů a neuvěřitelný hlomoz. Singnál se pomalu vytrácel. Naposledy to v přístroji zapraskalo, než utichl docela.

"Ztratili jsme další hlídkové letadlo." odtušil asi dvaadvacetiletý mladík. Jeho hlas zněl ledově, ačkoliv právě před chvílí slyšel poslední slova jednoho ze svých. Stáhl si z hlavy velká sluchátka a usrkl si hrnku horké kávy.
                                                                      
                                                                      ---

 Dvě opravdu velké ruce jí sevřeli kolem ramen a zatřásly s ní, takže byla nucena otevřít oči. Před sebou uviděla opravdu krásnou tvář, do které spadaly dlouhé vlasy propletené ranním podzimním sluncem. Byl to Conn - měl ve tváři opravdu zvláštní výraz.
 " Vstávej.." houkl a pustil ji. " Latharn s Livou tě odvedou k Sorše.."
 Anna si protřela oči  a obrátila se na bratra, aby ho probudila. Bratr byl však vzhůru už dávno. Seděl a sledoval cosi mezi stromy.
 "Čest dávám tobě i slunci, Anno." řekl a křenil se. Asi tyhle podivné řeči pochytil od někoho odsud. Obrátila pohled tam kam on a zahlédla dva tvory, tělem trochu podobným pštrosovi. Přecejen se ale hodně lišili. Jejich peří bylo bílé a dlouhé nohy měly pokryté šedivou kůží, která se leskla stejně jako kůra buků. Hlava zdobená modravým chocholem se snášela na dlouhém krku nahoru a dolů. Krátký a tříbřitý zobák spásal orosenou trávu v podhájí.
 Latharn se přívětivě usmál.
 "To jsou žirviny. Mají rádi lidskou společnost. Jen je škoda, že na sebe nenechají šáhnout."
 "Proč ne?" zeptal se Paul.
 "Lidská bytost je plná hříchů a kazů. Kdyby se nechaly hladit, brzy jim peří zšedlo."
 "To nevadí. I pohled na ně je moc krásný." ozvala se Anna.
 "No tak pojďte. Sorcha čeká." pokynul jim a podal Anně ruku. Přijala ji a ladně se postavila. Vydali se pak od ohniště mezi domy. Jinou cestou k nim přícházel i Liva. Pozdravil velmi zvláštním způsobem, který byl dvojčatům cizí - pravačkou se totiž dotkl čela, rtů a pak ji zanechal na srdci. Teprve pak ruku spustil podel těla.
  Zastavili si u vysoké stavby. V okněch seděli zvonci a jistřinky. Pípali do kolí své veselé písničky a čistili si peří.
 Všichni prošli pod krásným portálem z květin. V prostorném sále však nebylo nic. Latharn postupoval dále, po skrytých schodech vyšel do dalšího patra.
 Paul nikdy nebude moct zapomenout na chvíli, kdy poprvé viděl Sorchu. Uhranula ho svým zlatavým pohledem. Oči měla jako dva jantary. Propalovala jimi, jako by znala, na co ostatní myslí. Dlouhé vlasy jí spadaly na drobná ramena. Hnědě se v slunci leskly. Krémově bledá tvář byla bez poskvrnky, rty měla rudé a plné. Mohlo jí být kolem dvaadvaceti, takže byla o pět let starší než dvojčata. Přesto z ní číšila  energie. Po jejím boku stála   sněhová žirvina. Tichounce vrněla, když jí Sorcha hladila po hlavě.
  Někde za Paulem se ozvalo sborové pozdravení. I on sám cosi řekl, ale za hroma si potom nemohl vzpomenout co.
 "Vítejte." ozvala se polobohyně. Probodávali se pohledy, Paul a Sorcha.Nezúčasněný pozorovatel by snad mohl říct, že mezi nimi vzplála jiskra.
 "To je..-" spustil Latharn, ale ona mu skočila do řeči.
 "Vím kdo jsou ti, které přivádíte. Proč však jste nepřivedli Conna? Jeho osud blízce spjat je s osudem té dívky. Snad řekl ti o tom, Anno? "
 Dívenka vystoupila z bratrova stínu a hleděla na bohyni se stejným úžasem.
 "Jaký je náš osud? " zeptala se. Sorcha se tajemně usmála. Sestoupila po stupních od okna, neboť doteď seděla na parapetu a vyhlížela ven.
 "Váš osud? Anno, z proudu času se mi vyjevilo, že právě ty připravíš Conna o život.  Snad nevhodně se k tobě nechoval? Sám říkal, že mé věštby jsou jen výmysly. Vidím však mnohem víc, co by jsi ty a tvůj bratr měli vědět." mluvila pomalu a souvisle, slova jí s dráždivou úctou vycházela z úst. Livo a Latharn ustoupili a tiše odešli, jako by tu ani nestáli.
 "Tento svět není váš, a přece jste jeho součástí. Budete mít velký  podíl na tom, co se stane v brzké budoucnosti. Pokud selžete, zle povede se zde, možná snad už nebude nic na svém místě tak, jak bývalo. Nelekejte se však. Nebudete na to sami."
 "Ale proč my?" ozvala se Anna, celá nešťastná.To proto byl na ni Conn tak nezdvořilý?
 "Proč ve dne svítí slunce a v noci září měsíc? Některé věci nemají důvody, dítě." řekla tiše.
 "A co náš svět?"  Paul se konečně dostal z tranzu.
 "Váš svět skomírá. Brzy nastane jeho konec, pokud válka neskončí. Ty však v něm už nemáš roli. Opustil si ho a nikdy se tam nevrátíš." řekla.
 Anna už nechtěla víc poslouchat. Z prvu se jí zdála Sorcha krásná a dobrá. A ona pořád byla, jen to, co říkala, jí zlobilo. Otočila se a chystala se sejít dolů.
 "Podivný sen jsi dneska měla. Stále jsi tam. Máš šanci uniknout. Kde si přeješ být?"
 "Já chci jen domů!" rozkřikla se. Její boty hlasitě pleskaly o schody. Ten zvuk se rozhléhal široko daleko. Nakonec sestřička vyběhla z domu.
 Paul tiše vydechl. Bude těžké sestru utěšit.
 "Omlouvám se." vyhrkl Paul.
 "Neomlouvej se za činy jiných." poradila mu patronka. Pokýval hlavou. Takže se už nikdy nevrátím. Věděl by, proč mu to není líto. Ale stále to byl JEHO domov. Sorcha dál hladila žirvinu. Zvíře poplašně couvlo. Ať už myslela mladá polobohyně na cokoliv, jedno pírko na ptačí hrudi zešedlo.  Natáhla bledou ruku a položila ji konejšivě na chlapcovo rameno. Nebylo třeba žádných slov. Doteď slova totiž působila jen zmatek, strach a smutek. 

II.Ibišek - Chci spát

22. září 2010 v 17:41 | Slovča


Nadechla se čerstvého vzduchu z plných plic,zaplnila je až po okraj a pak zase vydechla. Udělala to tak,jako žíznivý hltá vodu, rychle a nárazově. Kolem to vonělo po pampeliškách, louce a slunečném dni. Vedle sebe zaslechla tentýž velmi hlasitý nádech a tak otevřela oči, aby pohlédla vstříc modrému nebi. Na chvilku si však musela rukou zakrýt tvář, neboť byly sluneční paprsky příliš ostré. Když se však dost rozkoukala,zjístila, že leží ve vysoké trávě plné dlouhých dužnatých stonků pampelišek s azurovými květy. Odtáhla pár stébel a plná jiskřivé radosti zjístila, že vedle ní leží její bratr Paul a klidně vydechuje ze spánku...

I.Ibišek - Blízko Verdunu

11. září 2010 v 21:41 | Slovča
   Realita? Fantazie? Brzy poznáte, že mezi ní není tenší hranice než vlas.



   Vzdálený Belleville - francouzká pevnůstka,10.prosince 1916, 1.světová válka


 Všude leželi mrtví. Jejich hnijící těla vypouštila hnilobné plyny, které  je zaháněli čím dál hlouběji do města.Uličky byly plné krys. Jejich ostré zuby ohryzávaly vychladlé prsty a zelené tváře. Ti, kteří přežili, už přestali doufat. Věděli ,že pokud brzy nepřijedou,všichni tady chcípnou. Nemoci kalily vzduch, studny byly otrávené. Ženy,které přežily už vyplakaly všechny slzy. Jako cínový vojáčci padali poslední ochránci. Před šesti měsíci už nebylo kde v tomhle vydlážděném městě zakopávat mrtvé. Skládali je do prázdných domů a sypali je vápnem. To bylo před nekonečně dlouhými šesti měsíci. Každý den byl horší a horší. Děkovala Bohu, že toho má drahá matinka nedožila.
 Její máma byla nádherná. Plavé vlasy, modré oči. Milovala ji tak moc. Ráda naslouchala jejímu hlasu, když pročítala pohádky. Byla rozená Francouzka. Vznášela se jako motýl nebo lesní žínka. Nevydržela by tolik krve a špíny, každodenní strach.
 Teď už v Boha nevěřila. Křiví se jí ústa když ho jmenuje, lži jsou pro ni napsané ve stránkách knihy Boží. Schoulená ležela vedle svého bratra, který kdysi dovel bezstarostně přetrvávat. Teď už i jeho pohltily stíny pochybností. Oba zabalení do špinavého potrhaného oblečení čelili hrozivě zimě,která se zavrtávala až do morku kostí. Prsty na rukou měli fialové, jako by jim snad ani nepatřily.Její bratr se opíral o kamenou zídku, od úst mu stoupala pára, dech se mu zadrhával v hrudi. Malou dírku na kabátu špinila krev.
 "Anne?" zachraptěl. Jako by mu z těla uniklo několik let života. Nahla se k němu a oči plné strachu si prohlížely jeho pobledlé tváře potříštěné krví. Nahla se pro čutoru s vínem a sevřela ji v promrzlých prstech. Bez váhání odšroubovala víčko a nalila bratrovi zbytek do pusy. Rozkašlal se a zeleno - modré oči na chvíli přivřel.
 "Snažíš se mě opít?" tiše se zasmál. Nastalo dlouhé ticho ,které přerušilo vzlyknutí.
 Bratra před dnem postřelili. Zelená německá vesta schovaná za rozbitou kašnou vytáhla pušku a střelila si do něj jako do hejna hus, bez rozpaků. A pak  Anna střelila do zelené vesty. Ne do člověka, do vesty. Nesmíte myslet na to, že vám ubližují lidi. Zradí vás to.
 A stejně jí to bratra nevrátí. Umírá.
 "Nemluv a odpočívej. Hlupáku." okřikla ho. V příšeří místnosti nastalo dlouhé ticho. Dva dlouhé nádechy, dva dlouhé výdechy.
 "Fajn." zašeptal. Hlava mu sjela na pravo a opřela se o drobné dívčí ramínko. Jeho blonďaté vlasy kryté pod spoustou špíny chránily jeho výraz. I přesto Anna věděla na co myslí, stejně jako to věděla celý život.
 Oba dva totiž byli spolu už od úplného začátku, oba se narodili ve stejnou chvíli. Dvojčata nepotřebují slova. Táta to věděl moc dobře.

 Hned první den, když je začali odstřelovat, oblékl si uniformu a běžel lidem na pomoc.  Její otec by pro každého do ohně skočil. Jen zapomínal na vlastní rodinu, pro všechno to dobro. Střepina z granátu mu rozbila hlavu. Hnědé vlasy zaplnila voda života, červená jako květy máků. Nad domy přeletovaly hlídkové letadla, jejich hlomoz se odrážel do země a dutě narážel do stěn. A lidé v křičeli a zvedali oči k nebi.

 "Paule, snaž se neusnout." připomněla mu už o něco přívětivěji. Prstýnky stejně světlých vlasů jí zdobily unavenou tvář.
 Přes výklenek vysoko na zdi dovnitř padalo stříbrné světlo Měsíce. Podivný klid nastal v jejím srdci. Odtáhla bratra a zahleděla se do jeho očí. Byly pohaslé. Jako když  hledíte do temné noční hladiny. Marně čekala, až se zvedne hrudník pro nádech. Slzy zachytily lesk hvězd a zasvítily jako drahokamy. Neštěstí pohltilo krajinu a přikrylo ji ,tak jako had  polyká myš.

 Nemělo smysl si přát žít dál, ostražitost zahodila. Jako tělo bez duše bloudila ulicemi. Překračovala mrtvé jako kamení,jako stromy padlé do cesty. Stačila jen chvíle a tělem jí projela jedna nepatrná kulička kovu,zanechala za sebou drobnou cestičku krve. Po neuvěřitelných nešťěstích přišlo jedno jediné štěstí. Chtěná kulka jí nedovolila zemřít. A zničená Anna, hladová a žíznivá se skácela k zemi v mdlobách.

 
 

Reklama