Jednorázovky :)

Zloděj podob

23. ledna 2011 v 18:05 | Slovča
Špinavé krvi dlouhá řada nádob.
Zvíš-li, stáváš se zlodějem podob
Stejně jako on, stejně jako JÁ.
To heslo jenom ďábel zná.


  "Já jsem David." představil se.
  "A já Luna." prozradila mu a omámená jeho úsměvem se usmívala taky. Vzduch prořízly dvě dlaně. V pozdravu se stiskly.
 Píp - píp.
  "Máš zvláštní jméno. Kdo ti ho dal?"
 Píp - píp.
  "Nebavte se!" Šum hlasů, tváře na všech stranách - skřípaní školní křídy o tabuli.
  "Tak v šest. U Terenciho."
  "Budu se těšit." řekl medový hlas. Modré oči skryly dlouhé černé řasy.
Píp - píp - píp.
  "Podívej na tu hvězdu. Není to kouzelná chvíle?" Vysoko zdvižená ruka ukazuje na zlatý záblesk.
  "Luno?"
  Překvapeně se otočila a na rtech jí pohrával úsměv. Nedočkavý polibek. Objetí.
  "Miluji tě." 
 Píp - píp.
   ".. zdá se.. ale je... nevyléčitelné..."
   "Co že jste říkal?" Oči za skly chápavě sledovaly. Tížily.
   "Není to léčitelné." řekl hlas. Cizí ruka na rameni. Šustění bílého pláště.
 Píp - píp - píp - píp.
   "Jacku?" Lunin hlas, trochu vzdálený. S rychlostí se přibližoval.
   "Z tohohle tě bude bolet za krkem. Lehni si ke mně." její tichý zpěvavý hlas plnil místnost. Spolu s nepříjemným pípáním. Stroj ho vyluzoval stále. Tiše.
    David zvedl hlavu, zadíval se dívku v nemocničních šatech, sedící na nemocničním lůžku. On se opíral o kraj, hlavu položenou o složené ruce, skrčený seděl až na kraji křesílka, které si přisunul. Musel nejspíš usnout.
    Svůj sen si však.. Nepamatoval.
 Píp - píp.

jjj





Skrytí

8. prosince 2010 v 16:29 | Slovča
   A máme tady další skeč. Tenhle už mám nějakou dobu naplánovaný. Doufám, že se vám bude líbit, dost jsem se namyslela nad dějem a  zdá se mi neokoukaný a zatím ještě nikým nevymyšlený... :))) Ještě jednou: Doufám, že se bude líbit.



  Obešla je, na špičkách prohlédla vypáčenou schránku a vzala z ní těch pár letáků, co tam leželo. Tohle byl vážně starý barák. Schodiště bylo sice čisté, ale zábradlí už na mnoha místech rezivělo a strhávala se z něj barva. Vystoupala do druhého patra a prstík strčila do hlíny jednoho z květináčů stojících na parapetě. Tohle byl taky velmi dobře zaučený zvyk. A pak konečně došla k fialkovým dveřím č.4, které zářily víc než kterékoliv ostatní.  
  Nejdřív zaklepala a zula si boty, potom dvakrát krátce zazvonila. Teprve potom strčila klíč do zámku a odemkla.

Chlupatí přátelé

4. prosince 2010 v 21:29 | Smolař

  "Bože, to je zima.." prohodila jsem směrem k Přízraku. A taky že byla. Přízrak souhlasně mrknul párem zlatavých oček a cosi v koččině dodal, tomu jsem však nerozumněla. Spokojeně vysedával na parapetě nejbližšího z oken, ocas obmotaný kolem těla a paciček, dlouhé fousy se mu leskly. Nevypadal na to, že bu mu byla nějak chladno.

Hřbitov - Na téma hřbitov

12. října 2010 v 19:48 | Slovča
 Na téma hřbitov...


  Vysoko na nebi se leskl měsíc; jako by byl jen nějakou mincí. Sem tam se skrýval v cárech mraků, přesto jeho ukradenému světlu neubývalo na intenzitě. Celá krajina se halila ve stříbři a černi, zlatavá očka nočních tvorů sledovala z temných koutů a jam. V tichém nočním vánku se nesla vůně pečeného masa, melodie harf, fléten a cizích hlasů. Na kopečku pod lesem zářil oheň vatry. Kdo mohl, zůstal doma a zatáhl závěsy, v hrůze nevytsrčil ani nos. Na hřbitově se konaly slavnosti bludiček a skřetů...
  Ve velikém cínovém kotli se smažil olej. Plameny olizující kov pulzovaly zeleně, mezi spálenými poleny polehávali salamandři.
Z hrobů se sápali umrlíci, z mhly se zhmotňovali démoni. Z kraje lesa vycházely bludičky se zářivými lucerničkami v útlých prstech. Skřeti vylézající z jam a dír spustili na podivné nástroje z kostí veselici. Bosé nohy tančili na mokré trávě, chodila krvácela a špinila zem. V kruhu se za ramena chytili všichni a nechali se unášet písní. Číše plné medoviny a ranní rosy přikládali ke rtům a chladili žízeň. Zhazovali ze sebe hábity a přehazovali je přes mramorové pomníky bez ladu a skladu. Mnoho svíc už pohaslo.
  Před jednou jako by všechno zrychlilo. Přiopíté bytůstky nejrůznějších druhů a velikostí podaly těm druhým pod nohy. Sem tam i nějakou vílu přišlápl faun. Vousy už špinily nejrůznější vína a láhůdky. A pak, jako by udeřilo, všichni pobrali to své a mizeli. Konec bylo oslav - skončil Samhain - předvečer Halloweenský.

                                                                      
                                                                  ----

  Jestlipak už tady je? Snad by na mě nezapomněl... Několik svíc mi dělalo společnost. Jejich plápolavé plamínky pod skly zářily. Aspoň ty mě chránily od strachu. Silueta muže přede mnou volala po klidu. Vykročila jsem skrz noční mlhu. Bylo temněji než kdy dříve. Kde jinde by  se však mohli dva milenci scházet? Hlavně když ten jeden pro slunce nemohl ven. Odlesk rudých očí a plachý úsměv. Dál už jsem se nemusela bát.
  "Leo..?" zazněl můj hlas do ticha. Pomníky kolem se leskly a jména vyrytá na nich stejně tak.
  "Ano..?" dvě velké bílé ruce mi nabídly rámě. Přijala jsem ho bez váhání. Kůže mu i přes chlad teple pulzovala.
   "Přál bych si, aby jsi mi to dokázala odpustit." řekl jen a já stuhla v nechápavé hrůze. Přesně to jsem věděla, jen jsem to neočekávala. Leovy dlouhé vlasy mi zaclonily výhled do jeho tváře. Sevřel mě pevněji než kdy dřív a rty přiložil k mému krku. Trhalo mi srdce, jak jemný ke mě zůstaval, ačkoliv se chystal ukončit můj život.
  Cvak. Dva hrozivé tesáky sály životodárnou tekutinu z mého těla. Cítila jsem, jak krev teče proti své vůli pryč. Chlad v prstech už nepůsobila jenom zima pozdního večera. Oči se klížily a někde z dáli k nim doléhal známý hlas:
  "To je moje jediné přání..."

                                             
                                                               ----

  "Hana Saulerová..12.3 1968." četla holčička na náhrobku.
  "Paulo Hánes." odmlčela se. Ohlédla se do tmy za sebou. Opravdu si byla jistá, že slyšela zvuk odtahované větve a zvuk kroku odušený v mechu. Zavrtěla drobnou hlavinkou.
   "29.5. 1961." dočetla. Kolik mohlo být hodin? V dálce zapadalo sluníčko.
   "Marie Jana Mourincová.. 6.6. 1957." přečetla další z nápisů. Znovu se úzkostlivě zadívala na nebe. Teď už se tam houpal měsíc.. Jak to, že tak brzo? Nestihla si vůbec všimnout, že je tma! Měla by jít domů. Nožky však měla tolik zdřevěnělé strachem, že se ratši ani nehla. V každém stínu koukalo strašidlo, každý hrob byl plný bubáků. A mrtvol. Z hrůzou v očích začala couvat k hřbitovní brance. Každý krok váznul.
    A když v tom.. Křup! Prudce se ohlédla a uviděla stín strácející se z dohledu voskových svíc.
    "Tam a sem, dlouhý krok,
      Vařená vážka, smažený mlok.
      Maličké dítě, copak tak zmůže
      Vypíchnem oči, stáhnem ho z kůže!"
   Zachráplý hlas podobný seschlému listí dráždil uši. Dvě veliké zářivé oči sledovaly dívenku. Měly hlad. Děvčátko nemohlo ani vykřiknout. Rozběhlo se k bráně, ale to už ji za nožku chytil obří pařát. Dlouhé nechty trhaly štrample.
     "Máme hlad, chceme jíst
      Chceme tě celičkou úplně sníst.
      Vařené stehýnko, vařená hlava
      K velkému Hnusymu bude to sláva!"
  Obluda se jí sápala po těle. Trhala šaty a kousala prohnilými zuby. Páchla, slintala. Hlavu měla jako velký meloun, na seschlé pergamenové kůži jí rašily chuchvalce vlasů propletených lyšejníkem. Tělo měla porostlé žabincem. Přehodila si dítě přes rameno; vyšší byla než statný muž, ale hubenná se zdála a kostnatá, takže připomínala strašáka ověšeného hadry. Pomalu mizela v příšeří hory, její smích doprovázel křik dítěte.
 
 

Reklama