Upírova panenka
2. prosince 2010 v 19:15 | Slovča
Poslední díl. Věnovaný Katce. Jestli se někdy dostane ke konci..:) Doufám, že se vám bude líbit...
"Violet, Violet! Opovaž se umřít! Slyšíš?!" křičel na ni. Nohy měl jako z rozsolu, bylo snažší klesnout jen tak do trávy i s ní. Popadl jí kolem rámen a několikrát řádně zatřepal. Z nebe se spustilo chladné mrhlení, a pak se i rozpršelo. Proč si toho všiml až teď?
Sklonil se nad ní, jako obří hradba před kapkami ji chránil. Brzy byl promočený na kost, zimamu otupovala smysly.
Nestihl to. Nikdy nemohl tušit, že odejde tak brzo, měl jí přesvědčit, že jedinou volbou bylo stát se jím samotným. Zavřel oči, bojoval se slzami. Prokřehlými prsty jí zajel do vlasů, v téhlé zlé, temné noci ještě krásnější než kdy dřív. Violet.
22. listopadu 2010 v 19:12 | Slovča
Kraťounká ochutnávka před posledním dílem... Věnována Káje, tedy jestli se někdy dočte tak daleko..:)
Nekonečně oceánské dálky
po moři všechny soukromé války
jsou zapomenuty..
Když zůstali oba dva sami
jediní opuštění mezi námi
vítr jim ukusuje srdce.
SAMI.
Tma byla hustá, rukou se však nedala rozrazit, jako se dá voda. Nutila je utíkat, dál a dál; huby uslintaných vlků jim zpívaly na cestu requiem. Mech pod nohami byl měkký, poddajný. A stejně tak nebezpečný - každý krok hrozil pádem. V tůňkách se odrážel měsíc v plné své kráse, než ho spěchající nohy nerozbahnily svým vpádem.
18. listopadu 2010 v 19:10 | Slovča
Věnováno mojí kamarádce Ronaldě Weasleové. Hodně štěstí při vystoupení :)
Společnost v domě pana Meesyho byla čistě vyšší vrstvy. Načančané dámy v drahých šatech s přehňaně zdobenými klobouky se vznášely po místnosti ve vysokých botech, obtloustlý pánové pokuřovaly z dýmek ze slonoviny, mladíci zase doutníky. Na velikém stole stály mísy se saláty, pečené kachny a kaviár. Desítky skleniček se nezčetněkrát plnily bílým vínem nebo šampaňským. Zářivý lustr plnil místnost barevnými světélky.
8. listopadu 2010 v 20:43 | Slovča
Nádech výdech, tisíce drobných jehliček a silný bolestivý stisk kolem ramenou. Cítila, že by ji nepustil, ať už by to byl kdokoliv. Táhl ji k hladině, rychlé tempa nohou za nimi nechávaly roje bublinek a temnota se vzdalovala, jako by vlastně už ani nebyla, světlo měsíce rozpité a nejisté. A pak už prorazili vodu, smršť kapek ocákala celý břeh a prsty, stejně prokřehlé jako ty její, jí nešetrně vytáhly na břeh. Na svých rtech ucítila jiné, daleko teplejší, které jí do těla vdechly vzduch. Neuvěřitelná bolest jí drásala tělo, jako by se chtěla prorvat mezi žebry. To se plíce dožadovaly kyslíku, ale ona veděla, že jsou plné vody. Znova, ty rty, tentokrát jejich kontakt žhnul, pálil. Zvedla slabé ruce a nepatrným, sotva znatelným pohybem od sebe kohosi odstrčila. Stačila se otočit a to už jí hrdlem protékala voda, pokusila se nadechnout, ale znovu, spousta nechutně bahnité vody zabránila jakémukoliv pokusu. dvě chlácholivé ruce jí hladily po zádech. Už to bude dobrý, říkaly. Pak konečně, jako poslední záchrana před mdlobami se nadechla. Hruď je jí zvedla a ona klesla do trávy, vyčpernaná do morku kosti, najednou ztrácela světlo kolem. Do uší se jí prodral hlas, znala ho. Byla šťastnější než kdykoliv dřív, i když nerozumněla slovům. Byl tady, Jeu..
23. října 2010 v 20:27
Tělo chladne
nedůtklivě se třese vzlyky,
zapomenout na ten moment.
Usnout věčným spánkem Růženky
v době, kdy nežijí Princové..
Okna zaplnil dým a okamžitě rozkašlal těch pár cestujích sedících v přepychovém kupé. Jeu neměl žádné kufry a Violet zrovna tak, a tak rychle vystoupili za asistence prošedivělého průvodčího, který jim k vlaku přistavil schůdky.
"Počkej chvilku, no tak ..!" Violet dělalo problém vyšlapat těch pár schodů, co vedlo z nádraží na hlavní ulici. Vyžádala si jeho pomoc a Jeu jí ochotně dělal věšák. Kolem procházelo pár obtloustlých tetiček a rezavý oříšek nějakého ošuntělého chlapíka očůrával roh domu. Vyšli prořídlou ulicí staveb, která mizela na kraji jakési louky. Kousek na stranu vedla dlouhá alej. Pod jednou z líp stál kočár. Drožka s tmavě hnědým sakem drbal černou kobylku za uchem. Nebyl ani starý, ani mladý, měl však podivně vážný výraz a sám se zdál, jako by byl majitelem velikého podniku - tak trochu připomínal Violet jejího tatínka.
Jeu mířil právě k němu a potutelně se usmíval.
"Miku! Tak dlouho jsme se už neviděli!" rozpřáhl paže a objal velmi překvapeného pána.
"Když přišel dopis, nečekal jsem, že to budeš ty. Moc rád tě zase vidím, Jeu."
" Já tebe taky-!"
Jeu se odtáhl a sledoval svého přítele. Mračil se. Pak se však usmál, jako by chtěl zapudit všechno zlé a poplácal Mika párkrát po rameni.
"Představím tě. Miku, tohle je Violet, Violet, tohle je Mike. Je to moje chráněnka, proto bych byl rád, aby jsi o ní nikomu neříkal, pokud to bude možné."
Ve velmi zdvořilém gestu vzal Mike Violetinu ruku do svých a políbil jí hřbet alabastrové kůže.
"Moc mě těší."
"I mě." usmála se na něj Violet a sklonila mírně hlavu.
Za chvíli už drkotal kočár lesíkem. Listí rudé jako krev, zlatavé jako slunce a nebo hnědé jako země se snášelo ze stromů. Dívčina ruka se podmíněčně vytáhla z okýnka a zachytila jeden z nich. Její oči pozorně propátrávaly žilkování.
"Už jsme tady. To je můj domov." ozval se Jeův hlas. Violet se vyklonila z okna a zahleděla se na zámeček postávající na kopci. List jí vyklouzl z ruky, v několika spiruétách proplachtil vzduchem a usedl do bahna.
Černá friska zastavila na štěrkové cestičce. U domu stál už zástup jejích obyvatel. Mladí a staří, někteří z nich oblečeni slušně jako domovníci, jiní na sobě měli špinavé kalhoty a kazajky.
Nějaké solidně načesaný a oholený pán jí pomohl vystoupit.
"Vítejte pane!" ozvalo se několik hlasů hlasů.
To už byl venku i on. Chytil čapku a uklonil se.
"Zdravím vás..Lusy..?" políbil ruku jedné s dívek. Byla velmi pohledná, to jí nemohla Violet upřít. Měla krásné světlé vlasy, jako mívala i Violet. Lusy však oplývala i půvabem ženy, takže si vedle ní připadala jako dítě.
Nejspíše to byla jedna s dcer domácí. Lusy se usmála a mírně sklonila hlavu. Modrýma očima ho přitom sledovala. Copak s ní něco měl? Pěnila tiše černovláska.
Po veliké a hýřivé oslavě při čaji se rozešli všichni zaměstnanci tohoto zámečku ke své práci. Dívka se však nemohla rozhodnout, co má dělat. Každý si našel cosi pro sebe, ať už zábavu nebo povinnosti. A tak seděla na jedné z laviček a zachmuřeně omývala tu scenérii s Lusy. Neměla ji ráda, měla hrozný vztek. Musela nad sebou zavrtět hlavou, když si později domyslela důvody.
Muselo být už něco po páté, když se začal stmívat. Chlad jí hryzal do holých lýtek, a protože nikdo nebyl kolem, vytáhla si nohy na lavičku.
Kdesi před ní se u záhonů růží mihlo světýlko. Bloudilo v kruzích, sem tam, ale nikdy se nevzdálilo příliš daleko. Violet spustila nohy dolů, vstala a rozešla se za ním. Ve chvíli, když od něj byla na deset kroků, uviděla v mdlé záři obličej maličkého dítěte, sotva sedmiletého. Rudé tvářičky a kudrnaté vlásky, vapadal jako andělíček. Človíček se jí polekal, vytřeštil oči a rozběhl se pryč. Bosé nožky kolem sebe rozhazovali hlínu.
"Počkej přece!" vydala se za ním, kořeny pěstěných líp jí čím dál častěji objímaly kotníky, větvičky jí trhaly šaty, škrábaly a zamotávaly se jí do vlasů. Dívka hnaná pocitem strachu o maličké ještě víc přidala. Byla už na konci parku, když se les rozestoupil a ona uviděla jezero lesknoucí se noční oblouhou. Před ním stálo dítě, lucerničku v dlaních. Podezíravě na ni vyhlíželo, a ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, rychle skočilo do vody. Hluboká voda malé tělíčko pohltila, světýlko však dále svítilo, ztrácelo se jí před očima pod temnou hladinou. Bez rozvahy skočila za ním, zima jí stáhla hrdlo a ona musela všechen vzduch vypustit z plic. Přesto udělala jedno tempo dolů, ruku nataženou po ve vodě vlající bílé košilce. Byla si jistá, že jí svírá v prstech, i když je měla prokřehlé. A přesto jako by látka zmizela. I zlatavé světlo už tu nebylo, zbůhřdavna se vypařilo.
Mokré šaty jí náhle táhly dolů, spodnička se jí zamotala o přesky bot. Neměla sílu přinutit se udělat cokoliv jeného. Její tělo pražilo po nádechu. Rty se jí otevřely a ona nabrala do úst jen vodu. Její černo černé vlasy ve vodě vlály jako za nejsilnějšího větru, oči se jí klížily, a z dálky slyšela zlomyslný dětský smích.
2. září 2010 v 17:46 | Slovča
-> Obrázek je moje vlastní tvorba.Pokud se vám tedy líbí,Klikněte na moji galerii.
Povídka pod perexem..
12. června 2010 v 22:40 | Slovča
Violet vytřeštila oči, zamrkala a ze rtů jí unikl nějaký nesrozumitelný hláhol. O krok couvla, zděšená tím, co zjístila a ukazovala přitom na něj prstem.
"Ty! Ty!"A on jen chápavě sklonil hlavu a tiše očekával ortel smrti vyřčený z jejích úst. Zatím co ona stále lamentovala, přemýšlel, jestli ji bude muset zabít, protože takhle by to všechno... Ale k čertu s tím....
19. května 2010 v 11:16 | Slovča
Jeu odhodil lopatu, která zvonivě cinkla o náhrobní kámen. Muselo být těžké ho odtamtud odtáhnout. Popadl ještě vzlykající Violet a postavil jí na nohy, stále rozechvělé z posledních okamžiků. Na chvilku umkla,sledovala ho, jak zavírá víko, jak za sypává hrob. Pak znova propukla v hrozný pláč. Jeu se na ni otočil...
15. května 2010 v 15:34 | Slovča
Tam,kde končí světlo,začíná temnota.Je chladná,obklopí tě svými ostrými spáry a zatáhne do věčného vyhnanství zvaného smrt...
13. května 2010 v 17:22 | Slovča
Violet probudilo nepříjemné lamentování a pokřikování.
"Co to máš s vlasy! A ty nehty! Podívej se na mě, okamžitě! Božemůj.." vydechla její matka a tiše se složila do malého proutěného křesílka, až zavrzalo pod její váhou. Dívenka se posadila na lůžku a prohlédla si pokoj přimhouřenýma očima. Bylo už docela pozdě dopoledne a venku bylo krásně, dokonce i na krušné anglické počasí. Pak skočila pohledem na matku, která tiše chrněla a hlasitě oddechovala. Nechápavě zvedla k očím svoji ruku. Chvilku na ni civěla a pak druhou rukou začala šmudlat nechty, jako by se je snažila vyčistit, ale byly stále černé. Odhodila pokrývku a rychle vstala, aby došla k zrcadlu. Věděla, co uvidí, ale musela si být jistá.
Její dlouhé, krásné vlasy teď připomínaly havraní peří. Cítila, jak se jí hrdlo stahuje, jak na sebe vyděšeně civí, protože ta dívka, která na ní koukala byla tmavovlasá, oči měla tmavě šedé až modré a byla jí cizí...