close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Upírova panenka

Upírova panenka II.

25. dubna 2010 v 10:57 | Slovča


"Stalo se to v podvečer. Je to hrozné, všude byla samá krev, ale nikde nikdo..." konstatovala obtloustlá bába s rukama tragicky před ústy, jako by to co říkala, bylo hanebné. Druhá žena, na které všechno jen tak viselo a vlálo, zavrtěla nevěřícně hlavou. Měla propadlé tváře a nahrbené záda, takže připomínala vykotlaný dub.
  "Je to ale divná doba." ,zamumlala si pohoršeně,"Člověk aby se bál jít po ulici. Vy jste to přímo viděla?" zeptala se vyhublá té druhé a našpulila tenké rty.
  "Ne,ale  Gruová mi to říkala, ta to prý viděla na vlastní oči.." moudře pokývala hlavou. Přitiskla si k bílé sukni košík a hlavu husy, sedíví v něm, si přilnula na hromné prsa, jako by jí objímala.             "Povídáte Gruová?" zeptala se hubená a sledovala chtivýma očima husu. Na první pohled Viktorie poznala, jak sousedka zavidí sousedce bílého opeřence.
  Klečela na stolku a vykláněla se z okna, aby co nejlépe slyšela. Bylo to právě před chvilkou, co zaslechla řeči obou dam. Ještě teď jí vrtělo hlavou poslední dění. A ještě víc jí pohoršilo a zneklidnilo setkání s knězem. Právě totiž přišla domů z kostela.


  "Otče, stala se mi podivná věc." zamumlala Viktorie a sepla ruce Chvilku sledovala stíny na prstech a zápěstích. Pak se otočila za hlasem kněze, který seděl jen kousek od ní, oddělen jen tenkou dřevěnou deskou a vyřezávanou dřevěnou síťkou, skrz kterou prosakovalo mírné světlo.
  "Povídej, Dítě."řekl a jeho hlas se zdál blahý a plný tichého klidu, sladký jako med. Nebylo možno neodolat jeho lákavé chuti.
  "Otče, byla jsem venku s dvěma chlapci a při neštěstí jsem spadla z vysokého domu...Slyšel jste to povídaní o krvi na ulici, bez člověka? Já měla umřít, protože tehdy jsem musela mít polámané všechny žebra..!",rozpálila se a chrlila na kněze všechny fakta, "Dřív než jsem omdlela, viděla jsem  muže, jeho oči a zuby..Nebyl to člověk! A pak.. Pak jsem se probudila ve starém skladu, nic mi nebylo a.."
   "Stačí.." zamumlal kněz ostře. Viktorie se překvapeně zahleděla směrem, kde by měla vidět jeho tvář. Jeho hlas byl rozlobený a hádala, že i jeho oči by jí zle probodávaly.
   "Jak se můžeš dopouštět lhaní mě, v Božím domě?" zahuhlal hřmotně.
   "Přísahám, nelžu..!" zamumlala Viktorie. Postavila se a vyšla ven, kde už jí čekal i kněz, který uslyšel otevírání dvířek. Natáhla k němu ruku, kde se jí na bledé kůži táhla hrůzná jizva.
  "Měla jsem zlomenou ruku, vím to jistě." zapípala a sledovala knězovi oči, pokorně přikrčena v očekávání dalšího obvinění. Kněz nakrčil obočí a zdálo se, že je hluboce zamyšlen. Jeho stříbrné vlasy byly stříhané na krátko a trčeli do všech stran.
  "Myslím,že nastal čas, Dítě, aby jsi se rozhodla pro svůj osud."zamumlal a otočil se k ní zády, klidně odcházel po chladných dlaždicích pryč od oltáře. Jeho bílé roucho protkávané zlatými stuhami se vlnilo při každém kroku. A Viktorie ho sledovala se studem a zlobou v očích, aniž by cokoli řekla...


  Zamyšleně sledovala svou tvář ve skle okna, své modré oči a světlé - počkat, tady bylo něco špatně! Ještě blíž se přilnula ke sklu okna. Zavrtěla zděšeně hlavou a pak se zvedla, aby došla ke skříni, ve které stálo staré zrcadlo. Překvapeně si zajelo rukou do vlasů. Milovala svoje blonďaté vlasy, jejich lesk. Milovala, když jí Julia pročesávala vlasy kartáčem. O její hlavě se však nedalo říkat, že by byla kdovíjak světlá. Vlasy jí protkávaly černé prameny, které působily děsivě.
Nejdříve zapřemýšlela, jestli by bylo vhodné křičet pro matku. Pak se všák natáhla pro čapku s květy a všechny vlasy pod ní schovala, když si ji nasazovala.
  Za chvilku měl přijít čas, který Viktorie trávila se svými přítelkyněmi venku na zahradě. Počasí bylo pěkné, nebe bez mráčku a zahradník posekal trávu už včera, takže nehrozilo, že by se dívky od čerstvě posekané trávy zašpinily.
  Viktorie už vycházela z domu, když koutkem oka zahlédla kněze, jak hovoří s jejím otcem v síni. Oba dva byli zabráni do řeči, takže jim unikalo, že je kdosi sleduje. Čím víc slyšela, tím hůře jí bylo. Mluvili jenom o lžích, posedlosti a svadbě, a to stále dokola, jako v bludných kruzích. Už po několika minutách se jí točil svět, hlava jí bolela jako střep. Byla naštvaná a cítila, jak to v ní přímo vře, horko jí pohlcovalo. Co je jí po nich, co je jí po komukoli odsud! Všechny je nenávidí, všichni jsou stejně namyšlení a povrchní! Otočila se na patě a hnala si to pryč, přes hlavní dveře přímo na ulici. Nevšímala si udivených pohledů, myslela si totiž, že jí sledují,jen protože utíká. Povytáhla si těžkou sukni a odhalila tím kotníky. Utíkala, i když jí boleli nohy, i když jí hrozivě píchalo v boku. Utíkala tak dlouho, dokud se nedostala do staré Krvavé čtvrti. Vběhla přímo do oné zapadlé uličky. Stísněný temný prostor jí děsil, ale i přesto se tvrdohlavě probíjela ke dveřím, které se doslova ztrácely mezi kopci krabic a odpadků, které se sem časem shromáždily. Vpadla dovnitř. Panovalo tam stejné příšeří jako v uličce. Mohla zde naslouchat vlastnímu dechu, který se odrážel od holých betonových zdí. Viktorie na chvíli strnula. Koho asi tak čekala? Sklonila hlavu a tvrdě si sedla na zem. Její sukně se nadzvedla, pak narovnala a tím zvedla do vduchu spoustu prachu. A nastalo ticho.

  Někdo si cosi šeptal, slyšela to zřetelně. Na chvíli jí hlava vypoveděla službu, za nic na světě si nemohla vzpomenout, kde to usla.
  "Nemyslím si, že je tohle místo hodné lože tak spanilé dámy." poznamenal hlas,tek sladký a vábivý, že musela otevřít oči.Nad ní se nakláněl muž, který měl tvář stejně krásnou jako jeho hlas. Žhnoucí modré oči cizince jí propalovaly, ale ona si nevšímla jeho nevole vůči ní, kterou tak chytrácky skrýval milým úsměvem.
  "Dobré ráno, tedy ... dobrý večer." opravil se a sledoval ji, jak si sedá a němá překvapením ho hltá očima. Tohle většinou lidé dělali, když ho potkali  - a on byl  na to zvyklý, i když ho to někdy dokázalo podráždit.
  "Hmm,uch.." zamumlala a bylo na ni znát, že neví, jak by vysvětlila to, že tady je.
  "Myslela jsem, že je to tu opuštěné.." namítla a sledovala jeho uhlově černé vlasy, spadající mu na ramena.
  "To jsem si myslel také." řekl mladík. Violet se rozpačitě usmála:"Tak to bych měla jít, jestli vás ruším." řekla. Stále nemohla odtrhnout zrak od jeho očí, neuvědomovala si, že je pozdě večer, a že může být tento podivín nebezpečný. Roztřeseně se postavila na nohy.
  "Nemusíte nikam jít. Tedy, pokud vám má společnost nevadí." namítl a sledoval, jak se pomalu otáčí, jak se mračí nad jeho nabídkou, jak se jí rty roztahují do milého úsměvu.
  "Vaše společnost mi nevadí,", zavrtěla hlavou, "Ale neznám vaše jméno, a vy mé."namítla, i když to vlastně ani nebyl pádný důvod k tomu, aby odcházela.
  "Jeu, jméno mé." usmál se."Violet." zdvořile odpověděla. Teprve teď si všimla svíček, které všude hořely, stejně jako v kostele a jejich teplé světlo zahlcovalo nejméně deset kroků všechno kolem.
  "Trávíte tu hodně času?"
  "Mám rád ticho.", pohrával si s řetízkem na své ruce, "Jak jste přišla na tohle místo?"
  "Jednou jsem omdlela při zranění na ulici, a někdo mne odnes sem; bohužel si nic víc nepamatuji. Přišla jsem sem, abych se tu porozhlédla." řekla popravdě. Plamen nejbližší svíčky zaprskal a utopil se v loužičce vosku.
"Měli bychom jít, jestli nechcete mít problémy. Světlo svíček tu představuje jisté bezpečí." zamumlal, a jestli jeho mírná konzervace byla příjemná, poslední věty v jeho ústech hrozivě schladly. Ladně se postavil na nohy a došel až k ní.
  "Odvedu vás domů. Večerní ulice také nejsou nejpohostinejším místem.."
  Šli dlouho, jejich boty tiše klapali o vlhké dlaždice.
  "Vy jste z tohoto města?" zeptala se po chvíli, kdy už ticho začalo být neúnosné.
  "Ne, jsem z Londýna." řekl tiše.
  "Nikdy  jsem tam nebyla. Je Londýn hezký?" zeptala se a sledovala jeho ostré rysy pilované světly lamp.
"Zajisté, ale má i své stinné stránky." odpověděl a Violet jen sledovala, jak se blíží dveře jejich domu. S Jeuem bylo tak snadné zapomenout na to, co jí čeká doma, ale teď, když už byla těsně před dveřmi, jí popadla úzkost.
  "Děkuji,"zamumlala a udělala krok ke dveřím, než se zastavila.
  "Jak dlouho se ještě budete sdržoval ve městě?"zeptala se ,když se otáčela.
  "Jeu..?" zavolala, ale ulice byla prázdná. Na střeše jednoho domu zahlédla lesklé kočičí oči. Kam se jen poděl?



Upírova panenka I.

31. března 2010 v 8:53 | Slovča



  Popravdě, jestli doufáte, že tenhle příběh je Zaurův, mýlíte se. Tenhle kluk nepobral moc odvahy a ani důstojnosti. Tenhle příběh je té dívky. Violet.

   Snažila se kohokoli zavolat, ale nikdo jí neslyšel. Ohlušující ticho, které jí obklopovalo, jí mučilo a ještě více děsilo. Proto byla šťastná, i když jen nepatrně, když zaslechla kroky. Zaručeně byly cizí, ale i cizinec by jí přece pomohl, ne? Možná ,že se vrátili ti dva kluci. Kdyby byla v pořádku, asi by jim ublížila. Ale nedokázala se ani hnout. Sklonil se nad ní, takový podivín. Zalapala po dechu, protože se jí do krku hnala nová dávka krve, která na jazyku chutnala jako ocel.
  "Po-pomoc." zaúpěla a chňapla po jeho kabátu. Bylo po záchraně volající gesto. Můžete si pod tím představit batole, chňapající po matčiných vlasech. Ale on nevypadal nijak zděšený. Sklonil se k ní ještě blíž. Věděla, kdo to je. Četla v knihách příběhy, kdy nad hnijící mrtvolou kroží supi. Tohle ale nebyl sup, nýbrž hladová šelma. Upír.
  Zavrtěla v hrůze hlavou a tiše vykřikla. A pak jí klesla víčka. Blaženě se usmála, neboť tohle byl KONEC.

  Hlava jí třeštila už jen při poslouchání zvuků kolem. Trvalo dlouho, než dokázala otevřít oči a smysluplně přemýšlet. Violet to připadalo jako hodiny. Váha jejího vlastního těla jí teď připadala až děsivě velká.
   Kdo jí zachránil? Kolik lidí ve městě zná lék před smrtí? Při těhle otázkách jí napadla ještě jedno, a to upír, kterého zahlédla těsně před omdlením. Byla si jistá, že to nebyl žádný přelud. Kdo pak odehnal onoho upíra?
  Skusmo si před sebe natáhla paže a sledovala svoje ruce. Byly špinavé a příliš bledé, tak jako vždy. Pak se trhavě posadila. I nohy měla v pořádku a hrudník byl  scela rovnoměrný, takže neměla ani žádné polámané žebra. Rozhlédla se kolem a rozeznala rozbitá okna s mřížemi.Tohle musel být jeden z opuštěných továrních skladů z Blooder Street. Matně si vzpomínala na  příběh o místní čtvrti, o mužích, které zde krvelačně povraždili. Odtud taky Blooder - krvácející. Postavila se. Hlava se jí v té chvíli zatočila, ale naštěstí nespadla. Zajela si rukou do vlasů. Mezi prsty jí cosi lepilo, a tak se podívala na ruku. Byla upatlaná od zaschlé krve. Zavrtěla zdrceně hlavou.

  Pokud jste nikdy neviděli Violet, mohli byste si jí představit jako poměrně malou blonďatou dívku s ostrými rysy a velkýma očima. Vždy by dala přednost kalhotům, ale jako dívka z vyšší vrsty musela zásadně nosit šaty a sukně.A tak kalhoty odkládala na doby vyjížděk na koni a výchovy zdatné-tělesné, kterou vedl profesor McFlu, kterému se taky přezdívalo Pan Chřipka. Violet vlastně neznala moc míst mimo školu a domov. A právě když porušila svoje dlouhodobé a tvrdé zákony, stalo se to neštěstí, kdy spadla z vysokopodlažního domu Zaura Henryho.

  Vykročila k pootevřeným starým dveřím. Když jimi procházela, prohlédla si ještě velikou prázdnou místnost. Bude třeba se sem ještě vrátit, tedy pokud se ten tajemný neukáže. Jedním krokem přešla práh a ocitla se v úzké uličce zabarikádované starými dřevěnými krabicemi. Zapáchalo to tam splašky a plísní. Trpělivě kladla nohy a přeskakovala odpadky až na konec ulice. Přemýšlela nad tím, jak jí otec vynadá,  takže úplně zapomněla na upíra, na zachránce a i na ty kluky.

  Bylo časně ráno a dívka se vyhýbala hlavním ulicím, takže jí zahlédlo jen pár nezajímavých lidí.
  Violet nerozhodně přešlapovala před dveřmi svého domu. Pak statečně popadla kulatou kliku a tiše vztoupila.Dveře byly dobře promazané a nevydaly ani hlásku. Pod nohohama ucítila měkký benátský koberec. Zvedla pravou a pak levou nohu. Na drahém koberci se na ní šklebily dvě mastné stopy.
  "Mamá? Papá..?" zapípala do ticha, které všechno kolem obalovalo svou němotou.
  "Mamá...?!" zavolala hlasitěji. Ostré práskunutí dveří prořízlo tu tichou němotu kolem. Violet při tom zvuku nadskočila. Její matka už se hnala z patra, div se nepřerazila na schodech.
  "Viloet,Violet..!" vzlykala a pevně jí objala. Nevšímala si svojí dcery, která se dusila v jejím pevném sevření.
  "Kde jsi byla..? Víš jak se tvoje ubohá matička bála..?" fňukala. Utírala si jednou rukou slzy z tváře.
  Violetina matka připomínala nemotorné prasátko. Měla baculaté tvářičky a mocnou postavu. Používala příliš mnoho líčidel a voňavek, proto kolem ní plul velký nasládlý mrak. Zajímala se jen o ostatní muže, kteří jí vesměs její city opláceli, díky jejímu rodinnému jmění a postavení (ale také o londýnské pralinky ,které často dostávala od svých ctitelů). Otec byl k tomuhle úplně slepý a jeho manželka ho vůbec nebavila. Zajímal se o mohutné kopce papírů na svém stole a finance. Vlastně miloval  jen svoje peníze a místní bankety, při níž mohl diskutovat o svých investicích do prodeje bavlny z Ameriky. Ve své rodině udržoval chladný řád. Teď už i on scházel dolů po schodech, svým nanejvýš zlým a nepohnutelným zjevem ji sledoval. Violet se podvědomě přikrčila. Ozvala se tvrdá rána a dívka ucítila na své tváři bodavou bolest.
  "Promiňte, papá." zamumlala a přiložila si ruku na červený obtisk otcovy ruky. Skloněné oči upírala na své boty. Někde za sebou uslyšela tichý vzdech své matky.
   "Znáš pravidla, Violet Wesnová." řekl tvrdě. Zamračil se a jeho tmavé oči se ztratily pod hustým obočím.
  "Ano, otče." mumlala pokorně, a pak to hlasitěji zopakovala:"Samozřejmě, otče." Otec pokýval a zaše tiše odcházel po schodech do své pracovny. Matka ho po chvíli doprovázela. A Violet zůstala v předsíni sama, špinavá a unavená. Cítila se pod psa, a tak nebylo ani divu, že se rozplakala. Byla trochu překvapena, že si její rodiče nevšímají krve, kterou měla nasáklé oblečení. Možná měli tušení, že někomu něco udělala, protože jí nic vlastně nebylo, a tak hráli tiché divadélko.

Nová povídka

15. března 2010 v 20:15 | Slovča
Tak jsem si seděla..A dostala jsem nápad (Cž se stává málo,můza většinou navštěvuje moji daleko talentovanější kamarádku Katku,než-li mě :).. Tady máte takovej můstek před bazénem,než dotoho naplno skočím (skočíte).



Spadla na zem a z krku se jí vydralo hrozivé zachrčení.
"Zabil jsi ji!"obvinil ho chlapec z rocuchaným rezavým čírem.
"Ale,ale já nechtěl!"zamumlal Zaur a zavrtěl zděšeně hlavou.Dívka teď začala kašlat krev,která svou barvou naháněla husí kůži.Oba chlapci ustoupili,aby ve chvíli,kdy by je někdo zpozoroval,stihli utéct.
Zaurovi po tváři stékal studený pot a lepil mu černé vlasy na čelo.Byla to jen hloupá dětská hra,a jestli to špatně dopadne,bude si ji ve vězení vyčítat až do konce života.Chtěl se k dívce sklonit,ale lekl se,když se jí zhrdla vydral stén,který naplnil celou ulici jako poplašný zvon.Rezavý se dal do běhu.Brzy zmizel za rohem uličky.
"Počkej..!"zavolal za ním Zaur.A vyběhl za ním.Podrážky jeho kožených bot hlasitě pleskali o kamenné kachle.A pak se rozlehl v uličce klid.
 
 

Reklama